Vogue Daily
Vogue editorial: Zrání
Andrea Běhounková14. 4. 2021
Už nikdy nebudu mít současnou verzi sebe samé. Dovolte mi zpomalit a užít si ji.
Ráda bych se s vámi podělila, jak moc blízké mi je téma tohoto vydání. Vydání, které jsme věnovali květinám. Vím, co si teď pomyslíte. Květiny? Na jaře? Průkopnické! Důvodem ale není stávající roční období, nýbrž Čas. Důvodem jsou roční období poskládaná do let a roky uspořádané do dekád. Hovořím o kráse rozkvetlé květiny, ale také o kráse vadnutí. O zrání, o tom, co znamená stárnout a cítit strach, který s tím souvisí.
Květiny patří k módě stejně jako móda patří ke květinám. Obojí přináší do našich životů luxus a radost a obojí je velmi pomíjivé. Ale není pomíjivost právě tím, co je činí tak atraktivními?
Bylo jí patnáct, když se vydala do Paříže na příležitostnou brigádu, a takřka okamžitě se začala živit modelingem. Rodačka z Prostějova, jejíž životní příběh vypadá, jako by ho psal ambiciózní scenárista. Dramatické dětství strávené u babičky v komunistickém Československu, poté co její rodiče v roce 1968 emigrovali do Švédska. Sedm let naděje a čekání na zázrak, jestli se s maminkou a tatínkem opět uvidí. Úzkost a pocity opuštěného dítěte. Až úsilí novinářů a tehdejšího ministerského předsedy Švédska Olofa Palmeho jí a jejímu bratrovi vrátilo kompletní rodinu. Přesto se za dalších osm let znovu stěhovala. Tentokrát sama a do USA. Jen stěží mohla předvídat, že tam na ni čekají stovky titulních stran módních časopisů, desítky kontraktů za miliony dolarů a manželství s rockovou hvězdou. Satisfakce za pomíjivost?
Poprvé se na obálce Vogue objevila v květnu 1981. Šestnácté narozeniny oslavila jen pár dní před tím. Její (zatím) poslední cover Vogue přichází v květnu 2021. Všechno nejlepší, Pavlíno!
Možná je to naivní přání, ale kdo jiný by měl bourat stereotypy než Vogue? Zapomeňme jednou provždy na anti age. Zkrášlujme se, vylepšujme, ale nebojujme. Age možná. Anti určitě ne. Co takhle Super Age issue? Pokud jsou rovnost příležitostí, udržitelnost a zodpovědnost novodobými hodnotami, neměli bychom zapomínat na respekt. Respekt k životu ostatních, ale i k tomu vlastnímu. K procesům, ke kterým dochází a které, stejně jako u květin, symbolizují to, proč tu jsme. Někdo řekl, že život je nevyléčitelná nemoc, která u všech končí smrtí. Nezní to příliš optimisticky, ale proč nad tím jednou provždy nemávnout rukou? Proč jsme si vlastně udělali z data narození nepřítele? Proč se prát s vlastním tělem? A proč neustále s něčím válčit?
Při pohledu na obálku květnového vydání nemůžete říci nic jiného, než že Pavlína Pořízková vypadá skvěle. Tečka. Chcete-li někomu složit kompliment, netahejte do toho jeho věk. Sami vidíte, jak úžasná pomíjivost může být. Netroufám si hodnotit, na kolik vypadám já, ale sluší se na rovinu říci, že příští rok mi bude padesát. Moje mitochondrie se už pár let zpomalují a tím pádem dodávají buňkám méně energie. Je to mnohem jednodušší, než předpokládáme. Můžu svoje buňky pumpovat zázračnými elixíry, ale stejně tak můžu s lehkostí přijmout, že pomíjivost je dar. Jaro je svěží, ale podzim mnohem barevnější.
Marie Tomanová, česká fotografka žijící v New Yorku, navštívila kon- cem března Pavlínu Pořízkovou v jejím bytě na Manhattanu. Fotila ji celý den a snažila se zachytit realitu dnešní doby, která je jiná, než na co jsme byli zvyklí. Jednou určitě pomine stejně jako to, co ji způsobilo. Některé z nás pandemie rozdělila, jiné naopak sblížila. Se svými těly a duší ale zůstáváme sami, ať už žijeme v bytě přeplněném dětmi, nebo knihami. Pokud se podíváte na Pavlínin Instagram, pochopíte, o čem tady celou dobu mluvím.
Nepředstírat.
Nepodvádět.
Nebát se.
Nepodvádět.
Nebát se.
Není větší krásy než vložit do vázy kytici poupat, pozorovat, jak se rozvíjejí a proměňují v barevné ohňostroje. A není to o nic méně krásné než nechat okvětní lístky opadat a sledovat, jak barvy blednou. Samozřejmě existuje způsob, jak blednutí předejít. Dát do vázy květiny umělé. Ale cítíte (doslova) ten rozdíl?
P. S. Ani v květnu jsme nezapomněli na limitovanou obálku. Tentokrát je dílem ruského ilustrátora Pavla Pepperštejna a vznikla u příležitosti výstavy, která by měla začít v druhé polovině dubna v DSC Gallery. Druhou obálku, kterou si můžete koupit volně v prodeji, fotil Ben Parks a stejně jako obálku s Pavlínou ji kresbou doplnil výtvarník Juraj Straka.
