Koktejl jménem Negroni aneb Za vším hledej ženu

Negroni je koktejl, který je vizuálně lákavý jako všudypřítomný nápoj Aperol Spritz, ale na rozdíl od něj vznikl za mnohem dobrodružnějších okolností. Hrabě Negroni, po němž byl tento drink pojmenován, byl dlouho považován za pouhou legendu či marketingový trik. Jeho existenci však podrobně zmapoval Luca Picchi, šéfbarman slavného florentského podniku Caffè Gilli, který je považován za experta na negroni. V historických záznamech jsem však ke svému překvapení objevil i zmínku o jisté dívce z Prahy…

V Novém světě se usadil ve Wyomingu, kde začal pracovat jako kovboj na ranči Oxley. Hnával stáda dobytka přes Yellowstone až do kanadské provincie Alberta, krotil divoké koně, lovil bizony a po večerech prohrával peníze v pokeru. V roce 1898, kdy byl unavený životem honáka, se přesunul do New Yorku, kde si otevřel školu šermu. Tato metropole tehdy žila „zlatý věk amerického koktejlu“ a Camillo po nocích navštěvoval ty nejluxusnější bary, jako byly Waldorf-Astoria či Delmonico, kde s úžasem sledoval barmany míchající tehdy nové, sofistikované drinky s ledem a vermutem.

V jednom z těchto barů poznal i svou budoucí ženu, která měla navždy zkrotit jeho divokou kovbojskou duši: Antoniettu Zazworku. „Anta“, jak znělo její domácké jméno, se narodila v Praze coby Antonie Zázvorková a společně s rodinou emigrovala v poslední třetině 19. století, kdy tisíce českých rodin odcházely hledat štěstí za oceánem. Anta byla bystrá, oduševnělá a okouzlující, a jako taková se stala Camillovou životní láskou. Jejich románek vyvrcholil 25. května 1903, kdy se v New Yorku vzali, což se stalo přesně v den Camillových 35. narozenin. Zatímco Camillo by v New Yorku možná prožil zbytek života jako excentrický učitel šermu a barový patron, Anta rozhodla o jejich dalším osudu jinak. Hluboce toužila spatřit zemi, ze které její muž pocházel, a chtěla poznat místa jeho dětství. Novomanželé v roce 1904 sbalili kufry, opustili Ameriku a vrátili se do Itálie. Po přistání v Camillově rodné zemi se nejdříve usadili v toskánské oblasti Maremma coby hosté aristokratické rodiny Della Gherardesca. Maremma byla tehdy divokým krajem močálů, lesů a pastvin, domovem bájných butteri – toskánských kovbojů, kteří pásli polodivoký skot na koních. Camillo zde mohl žít venkovským kovbojským životem, který si zamiloval v Americe, ale v mnohem přívětivějším prostředí a se svou milovanou Antou po boku.

V roce 1912 se manželé Negroniovi přestěhovali do Florencie a usadili se v domě na Via Orcagna 36. Kolébka renesance již nebyla hlavním městem sjednocené Itálie, ale dvůr krále Viktora Emanuela II. zanechal v prostředí florentské buržoazie piemontské zvyky, které se posléze staly tradicemi. Mezi tyto obyčeje patřila i ora del vermutte, tedy čas na aperitiv a společenské setkání s přáteli u dobrého jídla. Camillo se po návratu do své domoviny stal nepřehlédnutelnou postavou florentských ulic. Na hlavě nosil elegantní cylindr a jako jeden z prvních držitelů řidičského průkazu brázdil město v kabrioletu. Nejoblíbenějším útočištěm excentrického hraběte se stalo Caffè Casoni na vyhlášené třídě Via de' Tornabuoni. Návštěvníci této kavárny s nadšením poslouchali jeho dobrodružné historky z Divokého západu a on si jejich obdiv náležitě užíval. Oblíbeným drinkem Negroniho byl tehdy populární koktejl Americano – kombinace milánského campari, turínského vermutu a sodovky. Tento koktejl však hraběti, který byl z Ameriky zvyklý na drsnou whisky i silný gin, přestal jednoho dne roku 1919 stačit. Camillo se tehdy naklonil ke svému příteli, barmanovi Foscovi Scarsellimu, a pošeptal mu do ucha dnes již legendární větu: „Fosco, per favore, metti del Gin al posto del seltz“ (Fosco, prosím tě, dej mi tam místo sodovky gin).

Barman Scarselli mu vyhověl. Tento nový drink na rozdíl od koktejlu Americano ozdobil plátkem pomeranče namísto citronové kůry. Pravidelní hosté si koktejl oblíbili a brzy začali žádat o „americano ve stylu hraběte Negroniho“, což se poté zkrátilo na prosté „negroni“. Scarselli, který patřil k nejbližším přátelům hraběte, ve svých vzpomínkách uvedl, že Camillo nejraději sedával u mramorového stolku a nad skleničkou negroni vyprávěl příběh o tom, jak v New Yorku potkal svoji milovanou Antu. „Pokaždé, když ten příběh vyprávěl,“ zavzpomínal Scarselli, „se doslova celý rozzářil láskou.“ Camillo Negroni byl Caffè Casoni věrný a navštěvoval jej i poté, co jeho milá zemřela. V té době jej musel Scarselli krotit, neboť zde horlivě zapíjel svůj žal. Hrabě svou ženu přežil o několik roků a zemřel ve Florencii dne 25. září 1934 ve věku 66 let. Zůstala po něm legenda o dobrodruhovi s nezkrotnou vášní pro život, jejímž symbolem se stalo právě negroni. Podle dobových svědectví to však byla právě Antonie Zázvorková, která dokázala zkrotit wyomingského kovboje a vnesla do jeho života stabilitu a řád. A konečně nebýt toho, že Anta přiměla Camilla vrátit se zpátky do Toskánska, koktejl by možná nebyl na světě nebo by brzy upadl v zapomnění. Každou skleničkou negroni tak symbolicky připíjíme i na její zdraví. Alla salute!