Society

Venus Williams exkluzivně pro Vogue: Vím, jaké to je čelit předsudkům

Pětinásobná vítězka Wimbledonu exkluzivně prozradila, jaké to bylo, když jako první žena v historii šampionátu získala stejné finanční ohodnocení jako její mužský protějšek a také, jak využívá svou platformu k boji za rovnost v odměňování.
Foto: Zebe Haupt
Venus Williams
Když jsme se sestrou Serenou hrály tenis v rodném městě Compton v Kalifornii, snily jsme o tom, že jednoho dne vyhrajeme velký turnaj, jako je Wimbledon. Poté, co jsem se tam dostala, mě šokovala nerovnost. Když jsem v roce 2000 poprvé vyhrála, mužský šampion ve dvouhře získal 477 500 liber, zatímco šampionka 430 000 liber. Od té doby jsem byla nucená bojovat za rovnost žen. 
Boj o rovnocenné platové ohodnocení v tenise začal od jeho založení v roce 1968, kdy se z něj stal plně profesionální sport. To byl mimo jiné i jeden z důvodů, proč o pět let později založila Billie Jean King ženskou tenisovou asociaci WTA, aby spojila a posílila hlas ženských tenistek po celém světě.
Pevně věřím, že je sport odrazem reálného života a naopak. Nedostatek rovnosti a stejných příležitostí v tenise jen reflektuje překážky, kterým ženy čelí po celém světě. Zatímco severské země, jako je Island, Norsko, Švédsko a Finsko, vykazují jedny z nejnižších rozdílů v oceňování mužů a žen, Turecko, Bahrajn a Nigérie vévodí opačné straně žebříčku. V USA ženy vydělávají 82,3 centu za každý dolar, který muži vydělali v roce 2019.
Tato šokující statistika mě inspirovala k odstartování kampaně #PrivilegeTax, která doplňuje mou značku sportovního oblečení Eleven by Venus Williams. Celý tento měsíc až do 24. března, který je dnem “Equal Pay”, mohou zákazníci věnovat 19 centů u pokladny, pokud nakupují u značek, jako je Nordstrom, Tracy Anderson, TB12, Carbon38, Credo Beauty a Happy Viking. Sto procent z výtěžku poputuje na charitativní organizace Girls Inc of Greater Los Angeles, která poskytuje stovkám dívek podporu při studiu. 
Odstranění ekonomických rozdílů mezi pohlavími vyžaduje opatření na národní a mezinárodní úrovni, stejně tak na úrovni podniků. Studie Světového ekonomického fóra z roku 2019 zjistila, že to bude trvat přibližně 257 let a pandemie, která neúměrně zasáhla především ženy, jenom oddálila další pokrok. Rozhodla jsem se, že udělám vše pro to, aby srovnání nerovnosti netrvalo tak dlouho.
Foto: Courtesy Venus Williams
Venus Williams v roce 1990
Některé nástroje se dají implementovat mnohem rychleji. Ženy jsou nedostatečně zastoupené ve vedoucích pozicích ve firmách, zatímco jsou v nadměrném počtu na málo placených pozicích, zvýšení minimální mzdy by tak mělo být prioritou. Dále je tu naléhavá potřeba transparentnosti. Pokud ženy nevědí, že nejsou placeny spravedlivě, jak s tím mohou něco udělat? 
Nic se ovšem nemůže změnit bez účasti mužů. Sexismus není jen problémem žen, stejně jako rasismus není jen problémem černých. Muži musí pochopit, že rovnost žen a mužů je spíše o rovných příležitostech pro ženy než o tom, aby se vzdali moci. Proto jsem pozvala svého švagra Alexise Ohaniana, aby se připojil k diskusi, kterou jsem měla společně se Sunny Hostin a dalšími podnikatelkami o rozdílech v platech. O této problematice nemohou hovořit jen ženy. 
Když se ženám daří dobře, daří se rodině i ekonomice, vyhráváme všichni. Studie ukazují, že rozdíl v odměňování žen a mužů nejvíce zasahuje právě černošky. Jako Afroameričanka vím, jak tvrdě musím bojovat, abych ukázala, že jsem lidská bytost se srdcem, které bije stejně jako všechny ostatní. Vím, jaké to je čelit předsudkům založeným na otázce pohlaví a rasy. Už kvůli tomu tak hrdě bojuji v kampani za rovnost. 
Foto: Zebe Haupt
Venus Williams
Můžeme skutečně dosáhnout rovnosti? Teprve v roce 2007, kdy jsem se stala čtyřnásobnou wimbledonskou šampionkou, jsem dostala stejnou odměnu jako můj mužský protějšek. Byla jsem první ženou, které se to podařilo. Cesta byla dlouhá a obtížná a stálo za tím 39 let boje žen za rovnost, více než dva roky kampaně s nadací WTA a článek pojednávající o problematice v deníku The Times. Dnes už konečně máme v tenise stejné finanční ohodnocení.
Stále však existuje představa, že ženský tenis není tak důležitý jako ten mužský. V roce 2008 jsem vyhrála další wimbledonský šampionát a během své kariéry jsem vyhrála čtyři zlaté olympijské medaile; odmítám, aby tyto představy definovaly mé úspěchy. A nesmíme dopustit, aby diktovaly pokrok společnosti.