Zakázaná labuť. Maja Plisecká tančila světu, i když jí režim svazoval křídla

Červen 1941. Hitler napadl Sovětský svaz a celá země je na nohou. Rodina patnáctileté Maji Plisecké má židovské předky a raději prchá z Moskvy. V těsném třípokojovém bytě se mačkají čtyři rodiny a Maja místo toho, aby pokračovala v baletních zkouškách, jen věčně čeká ve frontách na jídlo. Když si pak v novinách přečte, že část souboru baletu slavného Velkého divadla zůstala v Moskvě, rozhodne se vydat zpátky. Nemůže ale sehnat mimořádnou propustku, a tak vyrazí do metropole nelegálně. Ve vlaku stráví pět dní a pět nocí! Na nádraží se přilepí na chromého stařečka a předstírá, že je jeho vnučka, díky čemuž unikne vojenské kontrole. Zatímco všichni z Moskvy kvůli válce odjíždějí do bezpečí, Maja se tam kvůli baletu vrací. Po válce se z talentované tanečnice stane hvězda, která oslní diváky po celém světě jako umírající labuť nebo Carmen. Neexistuje snad žádná klasická role, kterou by Maja Plisecká neztvárnila. Poklony jí skládali státníci i umělci, jenže ani to neobměkčilo sovětské pohlaváry, aby své největší hvězdě dovolili naplno zazářit. Štval je její rodinný původ, aristokratická elegance, smyslnost i skutečnost, že si tanečnice chce dělat balet po svém.

Pihovatá zrzka se sice narodila 20. listopadu 2025 v Moskvě, ale část dětství prožila s rodiči na ledových Špicberkách, kam byl její vlivný otec vyslán jako ředitel uhelných dolů. Maja na to později vzpomínala v pamětech: „Dobře si vzpomínám na špicberský vítr. Ve chvilce vám dokázal podrazit nohy a zasypat vás sněhem.“ (Maja Plisecká: Já, Maja; Ikar, 1997). 

Časy, kdy se rodině dařilo, ukončily stalinské čistky. Když bylo Maje deset let, její otec se znelíbil režimu, byl zatčen a nakonec coby nepřítel státu zastřelen. Do vězení navíc musela i dívčina matka, která byla zrovna v sedmém měsíci těhotenství. „Teta Mita mi tenkrát řekla, že maminka musela někam odjet a že teď budu bydlet u ní. Byla jsem schopna uvěřit jakémukoli blábolu.“ Majinu matku nakonec čekal transport na Sibiř a k dceři se vrátila, až když už zuřila druhá světová válka. 

Navzdory všem katastrofám šla Maja dál za svým snem o kariéře baletky. Absolvovala baletní školu a ještě za války odtančila v osmnácti letech svou první roli ve Velkém divadle v Moskvě, které se pak stalo její životní scénou. Majinu premiéru baletu Raymonda doprovázel velký potlesk a nejčtenější ruský týdeník přinesl na titulní straně vedle reportáže o vítězném utkání fotbalistů i fotku její baletní pózy. 

Sláva začala nadané tanečnici šlapat na paty. Když v roce 1950 zavítal do Moskvy čínský diktátor Mao Ce-tung, chtěl ji vidět v Labutím jezeře. Na představení musel mít každý zvláštní propustku, kterou ochranka kontrolovala u všech dveří. Maja si papundeklovou kartičku zastrčila do podprsenky labutího kostýmu. „Ani na okamžik mě neopouštěl strach, že mi při nějakém skoku vyklouzne propustka ze záňadří a ostřelovači v lóžích usoudí, že jde o nový druh výbušniny, a začnou po mně pálit!“ poznamenala si do deníku. Labutí jezero tancovala Maja později i pro jugoslávského maršála Tita, amerického generála Marshalla, kambodžského prince Sihanuka nebo Indiru Gándhíovou. Roli si v životě střihla celkem osmsetkrát! 

O úchvatnou tanečnici se začaly zajímat všechny vyhlášené světové scény, jenže to by nesměla žít v komunistickém Rusku. Cesty na Západ měla baletka s problémovým původem zakázané a vyrazit směla jenom na mládežnické festivaly ve spřátelených socialistických zemích. „Na berlínské zážitky v jednapadesátém roce nikdy nezapomenu. Umírající labuť jsem tancovala na sklopených a k sobě přiražených korbách čtyř náklaďáků nebo na čerstvě posekaném trávníku. Střevíce jsem měla zelené jak brčál.“ V jednom Maje ale tohle šílené turné pomohlo – po návratu byla jmenována zasloužilou umělkyní a režim ji pak přece jen začal pomalu brát na milost.

V třiadvaceti letech se Maja seznámila s hudebním skladatelem Rodionem Ščedrinem. Za pár měsíců se vzali a v roce 1959 směla Maja poprvé do kapitalistické ciziny, protože v čele Sovětského svazu již nestál Stalin, ale o něco mírnější Chruščov. Zatímco Maja zamířila do Spojených států, manžel musel zůstat v Moskvě jako pojistka, že se žádaná umělkyně vrátí a nepokusí se emigrovat. 

V říjnu 1961 se taneční hvězda podívala i do Paříže, o které od dětství snila. Při jejím prvním pařížském představení seděla v publiku i herečka Ingrid Bergman, která pak Maju inspirovala k zajímavé roli. „Navštívila jsem Maju po představení v šatně. Měla jsem slzy v očích, tak mě její výkon dojal,” popisovala Ingrid novinářům. „Bavily jsme se o Anně Kareninové, mém velkém hereckém snu. Zeptala jsem se Maji, jestli se dá takové drama zatančit a jestli by ho dokázala vypovědět beze slov.“ Maja se nápadu chytila a představení Anny Kareninové připravila ve vlastní choreografii. Kostýmy jí k němu vytvořil návrhář Pierre Cardin, který ale nebyl jediným módním tvůrcem, jehož ladná baletka uchvátila. Yves Saint Laurent jí zase vymyslel originální kostýmy pro představení Smrt a růže. „Na přiléhavých trikotech tělové barvy byly vyznačeny svaly, žebra a bedra a jen já jsem mezi nimi v černém chitónu s plamenem na hlavě,“ zapsala si.

Klasické role Maju sice bavily, ale časem chtěla víc experimentovat, a tak se začala prosazovat i jako nápaditá choreografka. S manželem vytvořili hned několik úspěšných představení. Připravila například choreografii k baletu Suita Carmen, který složil manžel pro Velké divadlo v Moskvě na motivy slavné Bizetovy opery. Představení se dočkalo tří set padesáti repríz, ač si právo na jeho uvedení musela Maja těžce vybojovat na sovětských schvalovacích orgánech. „Pořád jsem jen slyšela: ,Změňte kostým!’ ,Oblékněte si sukni, Majo!’ ,Zakryjte si nějak nahá stehna. Tančíte přece na scéně Velkého divadla.’“ Přesto si Suitu Carmen zatančila po celém světě.

Během svých cest se spřátelila se spoustou významných osobností. Portrétoval ji malíř Marc Chagall, Coco Chanel jí věnovala bílý kostým a od francouzského prezidenta Mitterranda dokonce obdržela Řád čestné legie. Baletní piškoty nepověsila na hřebík ani v pokročilém věku a ještě v sedmdesáti letech tančila na scéně svého milovaného Velkého divadla i v Metropolitní opeře v New Yorku. Českým divákům se v Národním divadle předvedla, když jí bylo jednasedmdesát! Koncem osmdesátých let dostala Maja nabídku vést baletní scénu římské Opery a následovalo pozvání do Španělska na post umělecké šéfky madridského baletu. Akční byla tahle taneční legenda až do konce. Přednášela, vedla baletní kurzy a žádná významná společenská událost jí nesměla uniknout. Zemřela na infarkt 2. května 2015 v Mnichově. Bylo jí 89 let.