Fenomenální Ingrid Bergman byla pro svět hollywoodskou múzou i ztělesněním ďábla

Dětství budoucí herečky provázela postupná smrt rodičů a život bez blízkých. Vzal se právě odtud její vážný, zamyšlený pohled? Ingrid se narodila 29. srpna 1915 ve Stockholmu. Vyrůstala jako jedináček, jelikož oba starší sourozenci zemřeli dříve, než přišla na svět. Její matka Friedel Adler Bergman pocházela z Německa a zemřela na žloutenku, když byly Ingrid pouhé tři roky. Její otec Justus Samuel Bergman provozoval fotografický ateliér. Když bylo dívce jedenáct, zamířila s ním poprvé do divadla. „Herečkou jsem chtěla být, co mi paměť sahá. Někdy jsem se oblékala do šatů své zesnulé maminky a přehrávala různé role v tátově studiu.“ (Ingrid Bergman and Alan Burgess: Ingrid Bergman: My Story; Delacorte Press, 1980). 

O rok později však její otec zemřel na rakovinu. Nastěhovala se proto ke strýci z otcovy strany a jeho manželce, kteří vychovávali již pět společných dětí. Herecké řemeslo Ingrid poprvé ochutnala v sedmnácti, kdy dostala malou roli ve švédském filmu Landskamp. Zakřiknutá dívka usoudila, že tahle práce je pro ni jako stvořená. „Ve skutečném životě si připadám neohrabaná a neschopná, před kamerou dokážu cokoli.“ (Charlotte Chandler: Ingrid: Ingrid Bergman: A Personal Biography; Applause, 2008). Možná právě proto přesvědčila v roce 1933 svého strýce, aby ji poslal na hereckou školu Královského dramatického divadla ve Stockholmu. Začala si vydělávat divadlem, ale to ji neuspokojovalo. Chtěla hlavní roli ve filmu.

Ve čtyřiadvaceti letech měla konečně důvod k radosti. Získala totiž roli ve skvělém švédském filmu Intermezzo a její suverénní výkon zaujal hollywoodského producenta Davida O. Selznicka, který prohlásil: „Jakmile jsem ji uviděl, věděl jsem, že je výjimečná. Vznešenost se v ní mísí s nevinností naprosto vzácným způsobem.“ Okamžitě si ji vyžádal do Hollywoodu s tím, že jí vymyslí titulní roli šitou na tělo. V té době už ale byla Ingrid dva roky vdaná a měla osmiměsíční dceru. Její manžel, zubař Peter Lindström se však rozhodl, že bude svou ženu v kariéře maximálně podporovat. A tak Ingrid nechala dceru Piu ve Švédsku s jejím otcem a odcestovala za prací. 

Po příjezdu do New Yorku to neměla vůbec jednoduché. V novinách o ní vycházely hanlivé články, že se zachovala jako krkavčí matka, která kvůli kariéře zanedbala své povinnosti. Blonďatá Švédka se ale vrhla do práce. Budovala si image nenalíčené, nevinné krásky, jakých v tehdejším Hollywoodu moc nepobíhalo. A sklidila úspěch. Když za ní po roce přiletěl manžel s dcerou a rodina začala žít pohromadě, vzali ji na milost i ti nejkonzervativnější diváci.

Zatímco zuřila druhá světová válka, Ingrid tvrdě pracovala. V roce 1942 získala americké státní občanství a romantický snímek Casablanca ji katapultoval mezi nejobletovanější celebrity. Ingrid brala vysoké honoráře, měla krásný dům, milujícího manžela a zdravé dítě. Trápily ji však úzkostné poruchy. „Většině žen stačí ke spokojenosti domov, manžel, dítě. Proč mám tedy pocit, že zbytečně marním čas? Každý den mi připadá ztracený. Jako by žila a dýchala jen půlka mého já. Ta druhá je nacpaná v pytli a dusí se.“ Americký remake filmu Intermezzo měl úžasné ohlasy. A za svůj výkon ve filmu Plynové lampy dostala čím dál oblíbenější herečka v roce 1944 svého prvního Oscara. 

Ve svých třiatřiceti patřila v Hollywoodu k absolutní elitě. Vzala si však do hlavy, že má na víc než na jednoduché role v komerčních filmech. A propadala se do čím dál horších depresí. „Proč jsem tak nešťastná? Mám úspěch. Jsem zabezpečená. Jenže mi to nestačí. Zoufalství mě rvalo na kusy.“

Pak šla do kina na italský snímek Řím, otevřené město a najednou objevila syrové, drsné filmy – opak povrchních příběhů s happy-endy. Okouzlila ji práce režiséra Roberta Rosselliniho, a tak mu hned napsala, že s ním chce natočit film. Rossellini si s ní dal schůzku a okamžitě jí slíbil roli. Do filmu Stromboli chtěl sice původně obsadit svou milenku Annu Magnani, jenže po příjezdu Ingrid dostala padáka – z filmu i z Rosselliniova života.

Film Stromboli se natáčel na stejnojmenném sopečném ostrově poblíž břehů Sicílie. Když Ingrid zjistila, že s Robertem Rossellinim otěhotněla, požádala o rozvod a ještě před sňatkem s Rossellinim přivedla na svět syna Roberta. A vzkázala, že už s Hollywoodem nechce mít nic společného. Zbožňovaná Ingrid utekla za milencem do Evropy a opustila své jedenáctileté dítě! 

Ačkoli v manželství s Peterem Lindströmem nebyla šťastná, fanoušci jí nový vztah nepřáli. Vyčítali jí, že ji italský režisér svedl na scestí. Bývalý manžel jí na šest let znemožnil styk s dcerou. Tažení proti ní vyvrcholilo v okamžiku, kdy ji americký senátor Edwin C. Johnson označil za „ztělesnění ďábla“. Herečka však zachovala klid. „Kdybych se pořád ohlížela na to, co o mně lidé vykládají, nebyla bych tam, kde dneska jsem.“ (Charlotte Chandler: Ingrid: Ingrid Bergman: A Personal Biography; Applause, 2008).

Spolu s režisérem Rossellinim natočili sedm filmů. Ačkoli ve své době nebyly snímky komerčně úspěšné, dnes se řadí k průkopnickým dílům evropské kinematografie. Režiséra si vzala a narodila se jim ještě dvojčata Isotta a Isabella (ta se později prosadila jako modelka a herečka). Jenže jakmile vášeň vychladla, hvězda zjistila, že už zase vězí až po uši v rutinním rodinném životě, který nenávidí.

Z temperamentního Roberta se navíc vyklubal despota, který chtěl mít manželku doma. Ingrid najednou neměla práci, peníze ani šťastný vztah. Když jí zavolali z Hollywoodu, jestli by se nechtěla vrátit, Roberto nesouhlasil. Herečka krizi vyřešila s rázností sobě vlastní – v roce 1956 odjela na natáčení filmu Anastasia – a Roberta opustila. 

Za Anastasii dostala svého druhého Oscara a fanoušci ji znovu vzali na milost. Šla z role do role, získala dalšího Oscara (za vedlejší roli ve filmu Vražda v Orient expresu), potřetí se vdala (za Larse Schmidta) a zase se rozvedla. V roce 1975 jí lékaři našli rakovinu prsu. O rok později byla jako vůbec první herečkou oceněnou nově ustanovenou francouzskou cenou Čestný César. V roce 1978 si splnila velký sen: zahrát si ve filmu režiséra Ingmara Bergmana.

V Podzimní sonátě, komorním příběhu o konfliktním vztahu mezi matkou a dcerou, předvedla skvělý výkon. Získala za něj Cenu filmové kritiky v New Yorku a italskou cenu Donatellův David. Dva roky před smrtí zveřejnila své paměti My story (Ingrid Bergman and Alan Burgess: Ingrid Bergman: My Story; Delacorte Press, 1980). Její poslední role? Ztvárnila izraelskou političku Goldu Meir v televizním filmu Žena zvaná Golda. 

Zemřela 29. srpna 1982 v Londýně, v den svých 67. narozenin. Za roli Goldy jí byla posmrtně udělena cena Emmy a Americký filmový institut ji zařadil na čtvrté místo největších hereček v historii amerického filmu. Krátce před smrtí prohlásila: „Nelituju ničeho, co jsem udělala, jen věcí, které jsem neudělala.“