Geniální básnířka Sylvia Plath byla sama sobě největší nepřítelkyní

„Kdybych neměla sexuální orgány, nepotácela bych se neustále na hranici nervózních emocí a slz. Kdybych tak o všem nepřemýšlela, byla bych šťastnější,“ zapsala si v roce 1952 do deníku osmnáctiletá Sylvia, tehdy začínající básnířka. V pruderní Americe padesátých let se o sexu moc nemluvilo a nepředpokládalo se, že by na něj dobře vychované dívky vůbec myslely. Sylvia se dlouho zmítala v pocitech viny. Nakonec se rozhodla: „Musím najít silného, dynamického partnera, který dokáže zvládnout moje energické, sexuálně a intelektuálně nabité já!“

Sylvia Plath se narodila 27. října 1933 v Bostonu do rodiny rakouských emigrantů. Její matka Aurelia pracovala původně jako učitelka, otec Otto Emile byl přírodovědec. Když otec v jejích osmi letech zemřel, Sylvii to velmi zasáhlo. Matka ze svého učitelského platu sotva uživila dvě děti, budoucí básnířka měla o dva roky mladšího bratra Warrena. V sedmnácti letech Sylvia začala publikovat básně a povídky v předních časopisech a získala řadu cen. Vynikající studijní výsledky na střední škole jí přinesly stipendium, a tak nastoupila na Smith College a později na Cambridge. Chtěla být ve všem dokonalá. 

„Žárlím na všechny, kteří přemýšlejí více do hloubky, kteří píší lépe, lyžují lépe, vypadají lépe, žijí lépe než já,“ zapisuje si do deníku v době, kdy měla nejlepší prospěch z celého ročníku. Soupeřivost poznamenala i její vztah k mužům, kterým záviděla větší svobodu v pracovním i sexuálním životě. „Žárlím na muže a je to nebezpečná a zákeřná závist... Je to závist zrozená z touhy – chci být činorodá a rozhodná, ne pasivní a poslušná. Od okamžiku svého početí jsem odsouzená k pučícím ňadrům, k vaječníkům místo penisu a šourku, k činům, myšlenkám a pocitům, jež jsou přísně vymezené mou nevyhnutelnou ženskostí.“

Sylvia sice toužila věnovat se tvůrčí práci, zároveň ale chtěla mít rodinu. „Znamená to, že by ze mě manželství vysálo tvořivou energii a zničilo mou touhu po literárním a výtvarném sebevyjádření? Dokázala bych, když se vdám, realizovat se jak v umění, tak i v dětech? Jsem dost silná, abych zvládla obojí? To je jádro věci.“ V té době Sylvia chodila už několik let s Dickem Nortonem, hezkým medikem ze stejné čtvrti, který představoval typickou dobrou partii své doby. Jenže když se schylovalo k svatbě, Sylvia si uvědomila, že se vdávat nechce. Předtím, než se s Dickem rozešla, si do deníku zapsala: „Nedopustím, aby můj život život byl závislý na životě někoho jiného, aby byl uzavřený na území mužových aktivit a náhražkovitě vyživovaný příběhy jeho opravdových pozoruhodných činů. Nikdy si ho nevezmu, nikdy, nikdy, nikdy!“ 

Většina Sylviiných milenců se později stala jejími velmi dobrými přáteli. Přes úspěchy na milostném i pracovním poli však cítila zoufalou nespokojenost se svou prací i s životem. V prosinci 1952 se v jejích denících poprvé objevuje zmínka o sebevraždě: „Pociťuji stále zesilující znechucení nad nesmyslným koloběhem věcí a činů a touhu tento nepřetržitý cyklus ukončit... Bojím se. Nejsem skutečná osobnost, jenom dutá schránka. Nikdy jsem nemyslela. Nikdy jsem nepsala, nikdy jsem netrpěla. Chci se zabít, uniknout odpovědnosti, bídně se vplazit zpět do lůna.“

Krize naštěstí brzy pominula a Sylvia na jaře 1953 pobyla měsíc v New Yorku jako hostující redaktorka časopisu Mademoiselle. Měla velký úspěch. Když ale zjistila, že nebyla přijata do semináře tvůrčího psaní, upadla znovu do deprese. Z energické dívky se stala troska. Navenek zachovávala klid, jediným svědkem jejího zhroucení se tak stal její deník: „Slepá ulička: vztahy s muži, žárlivost a panický strach. Obrovská touha uniknout, skrýt se, nemluvit s nikým. Strach – velký, panický, ukňouraný.“ 24. srpna 1953 spolykala prášky na spaní a zalezla jako zvíře do štěrbiny ve sklepě, kde ji objevila matka. Kritické období i následný pobyt v psychiatrické léčebně, kde ji léčili elektrickými šoky, popsala s mrazivým nadhledem v románu Pod skleněným zvonem (The Bell Jar), který vyšel v roce 1963.

Když se Sylvia z nepříjemného zážitku zotavila, vrátila se plná síly na Smith College, kterou za rok úspěšně dokončila. Poslední ročník přímo triumfovala: vyhrála několik literárních cen, otiskli jí řadu básní, získala stipendium na Cambridge. Zamilovala se do francouzského studenta Richarda Sassoona. Tenhle intelektuál nebyl žádný krasavec, Sylvii ale velmi přitahoval a inspiroval. Když přestal odpovídat na její vášnivé dopisy, rozjela se za ním do Paříže. Navzájem se podváděli, ale přesto ho velice milovala. „Moje víra a láska k Tobě se nedají otupit nebo oslepit pitím ani sexem s jinými muži,“ píše mu v březnu 1956. Čtvrt roku nato si ale bere jiného.

Hned po prvním setkání s anglickým básníkem Tedem Hughesem si Sylvia zapisuje do deníku: „Je jediným mužem, který by dokázal porazit Richarda. Jeho básně jsou chytré, strašné a nádherné... Tolik bych aspoň jednou chtěla změřit svou sílu s jeho.“ To pak dělali celých šest let (vzali se 16. června 1956 v Londýně), během nichž oba napsali několik básnických sbírek a Sylvia svůj jediný román. Manželé se málem rozvedli, když emancipovaná Sylvia Tedovi odmítla přišívat knoflíky, ale přesto měla pocit, že konečně našla velkou lásku. Dařilo se jí psaní, přesto nebyla spokojená. O to víc ji těšily úspěchy jejího muže, na kterého se velmi upnula. „Nedokážu si představit svůj život bez něj. Buď bych se zbláznila, nebo bych se zabila,“ poznamenává si do deníku v březnu 1957. Stále se sebou svádí tvrdý vnitřní boj. „Je ve mně i jakési dobré já, které miluje lyžování, hory, přemýšlení, dobré jídlo, jasné barvy. Můj démon toto já zabíjí tím, že vyžaduje, aby bylo bezchybné a ideální.“

1. dubna 1960 se Sylvii narodila dcera Frieda. Syn Nicolas přišel na svět o dva roky později, 17. ledna 1962. Její muž však hledal zábavu u jiných a na podzim roku 1962 rodinu opustil. V rozjitřeném stavu Sylvia psala básně své vrcholné sbírky Ariel. „Jsem geniální spisovatelka, mám to v sobě. Píšu ty nejlepší básně svého života, básně, kterými se proslavím,“ napsala matce. Ráno 11. února 1963 naposledy políbila své spící děti, utěsnila mezeru pod dveřmi jejich pokoje a v kuchyni si pustila plyn. Zvolila sebevraždu jako poslední pokus uniknout nesnesitelnému vnitřnímu tlaku. Posmrtně obdržela Pulitzerovu cenu za celoživotní dílo. 

Tip: Sylvia Plathová: Deníky Sylvie Plathové (Jota, 2025). Vydejte se prostřednictvím jejích deníků na cestu do komplikovaných zákoutí autorčiny osobnosti.