Sonja Henie. Žena, která vynalezla moderní krasobruslení, bílé brusle a lední revue. A vydělala majlant.

Sonja Henie je nejslavnější krasobruslařkou historie. Vlastní hned dva zápisy v Guinnessově knize rekordů – jednak coby nejmladší vítězka mistrovství světa v historii a poté i jako majitelka největšího počtu zlatých medailí. Její kouzelné figury, v nichž spojovala sílu, půvab a přesnost, jí totiž přihrály celkem deset vítězství na světových šampionátech. A nejen to: jako jediné se jí podařilo přidat ke své první zlaté olympijské medaili z roku 1928 další dvě: v roce 1932 v USA a o čtyři roky později v Německu. Ve svých čtyřiadvaceti letech byla jednou z nejsledovanějších žen světa, společenské magazíny se přetahovaly o její fotky a rozhovory, módní návrháři toužili, aby se hvězda ze Skandinávie objevovala na veřejnosti v jejich modelech. Představovala totiž stoprocentní záruku, že se z nich v následujících dnech stane opravdový hit.

Sonja Henie se narodila v Oslu 8. dubna 1912 Wilhelmovi Henieovi a Selmě Nielson. Rodiče zdědili velké jmění, které čile rozmnožovali v kožešnickém průmyslu, a proto mohli dopřát Sonje a jejímu o pět let staršímu bratrovi Leifovi zábavu, po jaké jen zatoužili. Právě Leif přivedl sestru ke krasobruslení. Na bratrův účet podotkla: „Díky němu jsem uměla bruslit dřív než chodit.“ (Sonja Henie: Wings on My Feet; New York Prentice-Hall Inc., 1940). Ochotní rodiče své dceři od tří let platili i lyžařské tréninky a hodiny baletu. 

Sonja se ale záhy rozhodla, kudy vykročí: Bylo jí pět, když s přehledem vyhrála dětskou krasobruslařskou soutěž. Kudrnatá blondýnka s velkýma očima získala jako hlavní cenu stříbrný nůž na dopisy, který opatrovala po celý život. Coby devítiletá se zúčastnila norského amatérského šampionátu. Fakt, že byla jeho vůbec nejmladší účastnicí, jí nijak nezabránil, aby ukořistila první cenu. Roku 1924 jedenáctiletá Sonja poprvé vystoupila na olympijských hrách, ale ve francouzském Chamonix skončila jako poslední, a to navzdory tomu, že jeden z rozhodčích ji po volných jízdách navrhl na první místo. Vzdorná Norka celkové umístění považovala za osobní urážku, kterou si nemohla nechat líbit. Pustila se do tréninku s ještě větší vervou a o tři roky později se dočkala. V roce 1927 poprvé vyhrála mistrovství světa a stala se nejmladší vítězkou této soutěže v historii. Nejvyšší ocenění na šampionátech pak pravidelně získávala následujících devět let.

Obrovského zadostiučinění se ovšem mladé krasobruslařce dostalo o rok později, kdy soutěžila na olympiádě ve Svatém Mořici ve Švýcarsku s choreografií nazvanou Umírající labuť. Sestava byla vypočítaná na efekt ladných pohybů zdůrazněných stíny na ledu. Díky tomuto vystoupení získala Sonja přezdívku Královna stínů, ale hlavně a především zlatou medaili. Bylo jí právě patnáct let a deset měsíců, a stala se tak nejmladší olympijskou vítězkou vůbec. Toto prvenství si udržela celých sedmdesát let, než roku 1998 zvítězila na olympijských hrách v Naganu o dva měsíce mladší Američanka Tara Lipinski. 

Do okamžiku, kdy na profesionální led poprvé vplula Sonja Henie, krasobruslení jako takové prakticky neexistovalo. Soutěže se sestávaly z několika sekcí technických prvků a skoků, k nimž v pozadí hrála hudba jen z toho důvodu, aby při produkci nebylo takové ticho. Bruslařkám byly vyhrazeny dlouhé sukně a brusle s černými botami. Odvážná Seveřanka hodila všechna zajetá pravidla za hlavu a vytvořila si svá vlastní. 

Z baletu si vypůjčila eleganci a půvab ladných pohybů a z lyžování zužitkovala zase sílu v nohou, která jí dovolovala nabrat potřebnou výšku při skocích. Zavrhla dlouhou sukni jako zhola nepraktickou a vystupovala zásadně v krátké sukénce, která ji neomezovala v pohybu. Opravdovou revoluci ale způsobila bílými bruslemi, které si dnes můžete prohlédnout v jejím muzeu v Oslu. Dalším krasobruslařkám už nezbylo nic jiného než Sonju napodobovat. Do její kariéry se zapojila celá rodina. Otec jí dělal manažera. Matka pro změnu rozpracovala dietní plán pro udržení trvale štíhlé linie a vzala si též pod patronát otázku kostýmů. Bratr Leif doplňoval rodinný podnik psychickou podporou a návrhy choreografie. Po celou profesní dráhu se mohla Sonja spolehnout, že v rodině najde ty nejoddanější fanoušky. Podporovali ji, kde se dalo, a nevynechali žádnou z jejích soutěží.

Na kontě má Henie kromě deseti vítězství na světových šampionátech a tři zlaté medaile ze zimních olympiád – z roku 1928 ve švýcarském Svatém Mořici, v roce 1932 v americkém Lake Placid a o čtyři roky později v německém Garmisch-Partenkirchenu. 

Muži toužili po její pozornosti, Sonja se ale po celou dobu své sportovní kariéry věnovala jen bruslení. Nabídky buď zcela ignorovala, nebo je před veřejností alespoň úspěšně tajila. V roce 1937 při natáčení filmu Thin Ice (Na tenkém ledě) sice noviny spekulovaly o jejím úletu s idolem ženských srdcí Tyronem Powerem, ale prokázat jejich vztah se nikdy nikomu nepodařilo. V březnu 1936, okamžitě po třetím olympijském vítězství, oznámila sportovkyně šokovanému publiku, že s krasobruslením končí a hodlá se pro změnu věnovat vydělávání peněz. 

Začala zpívat s Arthurem Wirtzem a spolu s otcem přišla na originální a velmi výnosný nápad: zorganizovali lední show s názvem Hollywoodský polární palác. Jen pár vystoupení stačilo, aby Sonje přistál na stole pětiletý kontrakt z 20th Century Fox. Filmařští magnáti však nebyli úplně přesvědčeni o hereckých schopnostech ledové královny, a proto ji obsadili do lehké komedie, kde hrála roli krasobruslařky, a obložili ji hvězdami se zvučnými jmény, které měly její případné herecké fiasko rozředit.

Sonja však jako obvykle překonala veškerá očekávání. Podala velmi přesvědčivý výkon a její první film One in a Million (v Československu uváděný pod názvy Jedna z milionu nebo také Královna ledu) se stal okamžitě kasovním trhákem. Když magazín Time uveřejnil žebříček nejobdivovanějších světových celebrit, mladá Norka v něm pokořila i takovou hvězdu, jakou byla Shirley Temple. Chodily jí statisíce milostných dopisů a odstartovala šílenství tisíců žen, které se rázem obarvily na blond a natočily si vlasy do stejného účesu, jaký nosila ona. 

Tehdy také potkala Američana Winthropa Gardnera, kterého si v krátké době vzala a v ještě kratší době se s ním dala rozvést. V roce 1940 na první pokus plynule navázala druhým sňatkem s Danem Toppingem, opět s Američanem, a v roce 1941 přijala v USA občanství. O šest let později se však rozvodová historie opakovala. V této životní etapě se kromě neúspěšných manželství podařil slavné krasobruslařce ještě jeden přehmat. Poté, co svět obletěla fotka, na níž si potřásá rukou s Hitlerem, její obliba začala poněkud klesat. Byla nařčena ze sympatizování s nacismem a publikum v Norsku jí prohřešek nemohlo odpustit. „Já přece nejsem žádná nacistka,“ bránila se zoufale v rozhovorech Sonja. Svá slova dokazovala podporou vojáků během akcí United Service Organizations. Stala se kmotrou a jmenovali ji čestnou plukovnicí 508. výsadkového pěšího pluku 82. výsadkové divize v Severní Karolíně.

Souběžně s natáčením dalších filmů, z nichž každý slavil obrovský úspěch, začala schopná krasobruslařka podnikat ve velkém. Znovu zaranžovala Hollywoodskou lední revui a projela s ní v letech 1937 až 1956 celou Evropu i Ameriku. I v této oblasti jako první využila svůj sportovní talent jinde než na profesionálních kluzištích a založila na něm jeden z nejvýnosnějších obchodů světa. Díky své popularitě, vydatně podporované novinovými články, udělala z krasobruslení sport přístupný i běžnému publiku. „Chci být jako Fred Astaire, jenže na ledě,“ prohlašovala zdatná podnikatelka. 

Úspěch byl ohromný. Už v roce 1947 se na revui přišlo podívat více než patnáct milionů lidí, kteří v kase nechali přes 25 milionů dolarů. Norská sportovkyně se během několika málo let stala jednou z nejbohatších žen světa. Poválečně pošramocenou pověst jí spravila katastrofa, která se přihodila na jejím vystoupení v roce 1952. Sonja tehdy přijela se svou lední revuí do Baltimoru. Celá tragédie odstartovala chvíli před osmou hodinou večer, kdy měla show začít. „Když jsme končili poslední přípravy v zákulisí, uslyšeli jsme najednou strašný zvuk, sténání a praskání, které stále sílily, až nakonec zněly jako řev. Vyběhli jsme na pódium a na ten obraz, který se nám naskytl, nikdy nezapomenu. Část tribuny se začala kácet a lidé se propadali i se sedadly z výšky více než pěti metrů. To sténání, které jsme slyšeli předtím, byl zvuk špatně zatlučených a příliš krátkých hřebíků vylézajících ze dřeva.“ (Raymond Strait, Leif Henie: Queen of Ice, Queen of Shadows: The Unsuspected Life of Sonja Henie; Stein&Day, 1999). Rozložená tribuna pod sebou pohřbila i orchestr. 

Hlavní hvězda večera neváhala ani chvilku a okamžitě začala s poskytováním první pomoci, v zádech s manažerem, který šílel, ať toho ihned nechá, než se zraní, a on tak přijde o svou největší hvězdu. V půl desáté, když byli všichni ranění převezeni do nemocnic a ošetřeni, se Sonja sebrala a odjela za nimi do nemocnic. Zrušila vystoupení a postupně navštívila všech padesát těžce a dvě stě lehce raněných.

Roku 1956 bruslařské legendě zasvítila šťastná hvězda i v soukromém životě. Deset let po druhém rozvodu, po němž přísahala, že už nechce vidět žádného muže, se seznámila s norským loďařem Nielsem Onstadem, za něhož se vdala. Tohle třetí manželství bylo harmonické a šťastné a ukončila ho po deseti letech až Sonjina smrt. Ačkoli Niels vlastnil pohádkový majetek, drželi si manželé oddělené pokladny, aby si mohli být jisti, že spolu nežijí kvůli bohatství. Přestěhovali se spolu zpátky do Norska a vrhli se do sbírání děl impresionistů a postimpresionistů. Shromáždili obří sbírku, kterou v roce 1968 zpřístupnili veřejnosti v Henie Onstad Kunstsenter v Høvikoddenu poblíž Osla. 

I když ve třetím manželovi našla slavná Norka konečně muže svého života, neměla žádné děti. Tvrdila: „Děti potřebují neustálou lásku a já si nejsem jistá, jestli bych jim byla schopná dát takovou péči, kterou by si zasloužily.“ Mateřské city přenášela na tři syny svého milovaného bratra, jimž nebyla schopná cokoli odmítnout.

Sonja Henie hrála celkem ve dvanácti filmech. Těsně před tím, než jí vypršel kontrakt s 20th Century Fox, se zdálo, že její herecká kariéra začíná upadat. V pořadí šestý film Everything Happens at Night totiž sice peníze vydělal, ale by ze všech jejích předchozích děl umělecky nejslabší. Společnost tudíž váhala s uvedením dalšího jejího snímku, nazvaného Sun Valley Serenade (Zasněžená romance). Premiéra byla odložena o několik měsíců, ale když se film konečně objevil na plátnech, způsobil naprostou senzaci a stal se největším trhákem, jaký nadaná sportovkyně vůbec natočila. A společnost 20th Century Fox jí nabídla další kontrakt. 

V padesátých letech dobyla Sonja i poslední území, které jí do té doby ještě odolávalo, a vystoupila v televizi s vlastní show. Při natáčení filmu The Countess of Monte Christo si severská závodnice začala stěžovat na únavu a bolesti. Návštěvu lékaře dlouho odkládala a kvůli jejím zdravotním komplikacím se zdržovalo i natáčení, takže práce na snímku se protáhla na několik let. Když ji manžel nakonec donutil navštívit odborníka, dozvěděla se, že trpí leukemií. Konec přišel rychle. Sonja zemřela 12. prosince 1969 na palubě letadla, které ji převáželo z Paříže do rodného Osla, kde se měla konečně podrobit léčbě u známého specialisty. Bylo jí 57 let.