Sonia Delaunay. První umělkyně, která měla retrospektivní výstavu v Louvru

„Mezi malbou a takzvanou ,dekorativní tvorbou' nezeje žádná propast. Osobně jsem nikdy ,vedlejší umění' nepovažovala za umělecky frustrující. Naopak, moje umění se tím rozšiřovalo. Přetékalo ze stojanu na klobouky, bylo v krabici od hraček, navěšené na stínidle lampy. Odmítala jsem jakýkoli rozdíl mezi výtvarným a užitým uměním,“ napsala Sonia Delaunay ve svých pamětech (Sonia Delaunay: Nous irons jusqu'au soleil; Robert Lafont, 1978). 

Umělkyně se angažovala v hnutí orfismu, které zdůrazňovalo geometrické tvary a výrazné barevné kontrasty. Dokázala aplikovat nové směry ve výtvarném umění do užitého umění, do návrhů textilu a bot. Její barvy jsou nadčasové a moderní i dnes. Experimentovala s novými způsoby uměleckého vyjádření, přitom jí velmi záleželo na zachování tradičních řemeslných postupů, například na dřevotisku a ručním vázání koberců. Zároveň byla pozorná k inovacím napříč průmyslovými odvětvími. Ve své textilní a módní tvorbě experimentovala s různými vlákny, včetně umělého hedvábí a celulózy, stejně jako s různými pigmenty a metodami výroby. Jejím nejambicióznějším textilním projektem byl tissu-patron, což byla látka, na níž byl předtištěný střih. Zákazníci si tak mohli sami stvořit módní oblečení za nízkou cenu.

Narodila se 14. listopadu 1885 v ukrajinské Oděse (tehdy součásti carského Ruska) jako Sára Elievna Stern, třetí dítě a jediná dcera do židovské rodiny. Prvních pět let svého života prožila v Gradižsku, v Poltavské gubernii, kde její otec Elia Stern pracoval jako mistr v továrně na hřebíky. Bylo jí pět let, když její otec zemřel. Matka nebyla schopná se o všechny děti sama postarat, výchovu dcery proto svěřila svému bratrovi. 

Úspěšný a bohatý petrohradský právník Henrik Timofějevič Terk s manželkou Annou Izraleevnou Zachovou dívku později adoptovali a změnili jí jméno na Sonia. V pamětech napsala: „Můj strýc neměl žádné děti, jeho manželka je po operaci mít nemohla. Žili jsme ve velkém, elegantním domě plném krásného nábytku, knih o umění a se spoustou obrazů. Strýc a teta mě vychovávali velkoryse, jako bych byla jejich vlastní dcerou. Najímali vychovatelky, aby mě učily němčinu, angličtinu, francouzštinu a ruštinu. Měla jsem učitele kreslení. Byli jsme moderní rodina.“ 

Sonin strýc byl milovník a sběratel umění a Sonia s ním často cestovala po Evropě. Jezdili hlavně do Německa, Francie, Itálie a Švýcarska, kde spolu navštěvovali muzea a galerie. Sonini učitelé si všimli, že dívce jde matematika, a předpověděli jí budoucnost v oblasti přírodních věd. Učitel kreslení ale doporučoval studium umělecké školy. V šestnácti letech proto Sonia začala v Petrohradu studovat malířství. Ve studiu pokračovala v německém Karlsruhe. Když se jí do rukou dostala kniha o impresionistických malířích, měla jasno: „Chci žít tam, kde se zrodilo nové umění, kde se rodí dílo Maneta, Moneta, Renoira, van Gogha, Gauguina." A vyrazila do Paříže. Město nad Seinou bylo tehdy plné avantgardního umění, tvořila v něm řada později proslulých výtvarníků včetně Picassa. V roce 1905 začala Sonia studovat na Académie de la Palette na Montparnassu. Její studium ale netrvalo dlouho. Zklamal ji akademický přístup pedagogů a častěji než v ateliéru byla k vidění v galeriích. 

V Paříži nasála různé aktuální vlivy, zejména fauvismus. Už v jejích raných obrazech, jako je například Jeune finlandaise, vidíme tvář mladé dívky se skvrnami zelené, oranžové a červené barvy. Ve francouzské metropoli se seznámila s výtvarným kritikem a obchodníkem s uměním Wilhelmem Uhdem, o jedenáct let starším. Díky jeho společnosti poznala výtvarníky francouzské avantgardy, jako byli Georges Braque, Pablo Picasso nebo André Derain. Vzali se 5. prosince 1908. Byl to ale sňatek z rozumu. Wilhelm jím kryl svou homosexualitu, Sonia svatbou získala finanční nezávislost na své rodině a francouzský pas. 

Nedlouho po obřadu jí manžel ve své galerii Notre-Dame-des-Champs uspořádal první samostatnou výstavu. Konala se od 21. prosince 1908 do 15. ledna 1909. Právě tam se začátkem roku 1909 seznámila s avantgardním umělcem Robertem Delaunayem. A byla z toho láska jako trám. Už v dubnu se z nich stali milenci. Sonia požádala o rozvod, který byl dovršen v říjnu 1910. 15. listopadu 1910 se provdala za Roberta. V té době byla těhotná, syn Charles se jí narodil 18. ledna 1911. Přestala na čas malovat, přeorientovala se na výšivky, kolážové techniky, aplikace, módní návrhy nebo karty. Synkovi vyrobila deku s abstraktními geometrickými vzory a také krabici na hračky – coffret à jouets. Dřevěnou krabici pomalovala olejovými barvami. Zelené a hnědé psy vzájemně propojila a celé to doplnila nepravidelnými obdélníky, trojúhelníky a kruhy. Nezapomněla ani na šipku, která ukazovala směrem k víku.

Robert ji ovlivnil i umělecky. Společně tvořili a pod vlivem hudby v roce 1912 vyvinuli nový výtvarný směr abstraktní malby, pro nějž jejich přítel, básník Guillaume Apollinaire vymyslel jméno – orfismus (malbu přirovnal k hudbě Orfea, který zvukem své lyry dokázal pohybovat kameny, aby uklidnil vlny, očaroval zvířata a rostliny). Delaunayovi si směr překřtili na simultanéisme. 

Roku 1912 Sonia namalovala svůj první abstraktní obraz Contrastes simultanés (Simultánní kontrasty), dynamickou kompozici geometrických barevných ploch. Syté kubistické formy, ploché malované kruhy, oblouky a bloky s kontrastními barvami vypadaly, že se rytmicky posouvají a mění se jako kousky barevného skla v kaleidoskopu. 

Při své tvorbě se Sonia inspirovala moderními technologiemi, které se postupně objevovaly během jejího života. Inspirovala ji transsibiřská železnice i aeroplány, Eiffelova věž i elektrické žárovky. Svému příteli, básníku Blaise Cendrarsovi, ilustrovala některé knihy. Mezi její nejvýznamnější díla patří orfistické ilustrace k jeho básni o 445 řádcích La Prose du Transsibérien et de la petite Jehanne de France z roku 1913. Básníkovo vyprávění doprovodila dva metry dlouhým obrazem vzájemně se propojujících oblouků a změtí barev. Tohle leporelo bylo ve všech směrech revoluční, obsahovalo například 12 různých typů písma vytištěných v různých stylech. Její rané práce tvořily hlavně geometrické abstrakce, například Elektrické prisma z roku 1914, což je práce reflektující energii moderního městského života, oslavující zrození pouličního elektrického osvětlení. Stále více času však věnovala designu a módě.

První světovou válku prožila se svým manželem ve Španělsku a Portugalsku. V Madridu si v roce 1918 otevřela butik Casa Sonia, kde prodávala dvoubarevné kabáty i vyšívané boty podle vlastních návrhů. O několik desítek let tak předběhla umění zvané opt-art. „Miluji zdejší světlo. Nabíjí mě tolik, že můžu pracovat od rána do večera,“ napsala Sonia v pamětech. 

V Madridu navrhla i kostýmy pro balet Kleopatra Sergeje Ďagileva (autorem scény byl její manžel Robert, režii měl Michail Fokin). V Portugalsku dvojice úzce umělecky spolupracovala s malíři Amadeem de Souza-Cardosem a Josém de Almada Negreirosem. Po říjnové revoluci roku 1917 její příbuzní v Petrohradu, kteří Soniu dosud finančně podporovali, přišli o majetek. Sonia proto začala více malovat a vystoupila ze stínu svého manžela. Do Paříže se manželé vrátili až v roce 1921. Sonia se tam seznámila s Tristanem Tzarou, který ji nadchl pro módu a přesvědčil ji, že budoucnost umění je právě v užitém umění. Sonia začala navrhovat šaty a design látek. Často volila výrazné geometrické vzory, podobné, jaké se objevovaly i na orfistických obrazech. Byla v tomto oboru úspěšná a v roce 1925 otevřela vlastní módní ateliér Simultanée. Pro filmovou hvězdu Gloriu Swanson navrhla kabát.

V lednu 1925 ozdobila její kresba cover časopisu Vogue. Znázorňuje ženu v šatech s geometrickými vzory, která se opírá o elegantní vůz, taktéž ozdobený geometrickými vzory. Téhož roku se Sonia s úspěchem zúčastnila slavné pařížské výstavy užitého umění Exposition des arts décoratifs. 

Navrhovala také tapety a kostýmy pro film – její práce je k vidění ve snímcích z roku 1926: Le Vertige a šestidílném filmovém seriálu Le p'tit Parigot. Světová ekonomická krize roku 1929 její byznys sice ochromila, ale firmy, které přežily, o její návrhy nadále stály. Pád vlastní firmy ji naopak nakopl a začala znovu více malovat. V roce 1932 se stala členkou umělecké skupiny Abstraction-Création. Společně s manželem vytvořila sérii plošných obrazů Rytmus. V roce 1937 vytvořila ve spolupráci se svými pomocníky řadu rozměrných nástěnných pláten do pavilonů letectví a železnic pro pařížskou světovou výstavu, v nichž oslavovala rozvoj francouzských technologií, především v letectví. Do dnešních dní se zachovala jen tři z těchto obřích pláten. Každé je široké sedm metrů. Za interiérový design francouzského pavilonu na světové výstavě v Paříži byla oceněna zlatou medailí. 

Měsíc před německou okupací Francie uprchli manželé na jih země. Robert Delaunay 25. října 1941 v Montpellier zemřel na rakovinu. Sonia jeho ztrátu těžce nesla. Prodala všechen majetek a začala se toulat po Francii. Přespávala v hotelích, penzionech a u přátel. Často cestovala vlakem, což chtělo odvahu. Francouzsky mluvila s lehkým přízvukem a v pasu měla uvedené své dívčí jméno Stern, které odkazovalo na její židovský původ. 

Jednou měla namále, a to když agent gestapa zpochybnil její doklad. Nebojácně mu odpověděla, že je pravoslavná věřící. Nové tvůrčí impulsy? Hedvábník Zika Ascher, původem z Čech, vlastnil britsko-francouzskou textilní společnost. Často jezdil do Paříže sjednávat kontrakty. Setkával se tam s malíři a žádal je o design nejen pro látky, ale i na šály a šátky. Krátce po válce oslovil i Soniu a ona pro něj začala navrhovat design látek. V roce 1950 potkala sochaře a malíře Hanse Arpa. Přiměl ji znovu se věnovat volnému umění, spolupracovala s ním na cyklu litografií. Koncem padesátých let navrhla své první gobelíny pro tkalcovnu Aubusson. V polovině šedesátých let dostala zakázku od francouzského státu na čtyři gobelíny. V navrhování pokračovala i v sedmdesátých letech a její gobelínové kompozice byly hojně vystavovány ve Francii i Spojených státech.

V roce 1964 měla retrospektivní výstavu v Louvru, a to jako vůbec první žijící malířka. Ve svých dvaaosmdesáti letech navrhla pro charitativní výstavu v roce 1967 barevný design pro sportovní vůz Matra 530. O šest let později navrhla pokres modelu Bugatti Type 35. Roku 1975 získala Řád čestné legie a vrhla se do vývoje řady textilií, nádobí a šperků ve spolupráci s francouzskou firmou Artcurial. Inspiraci hledala ve své tvorbě z dvacátých let. „Barvy jsou stejně citlivé a harmonické jako zvuky,“ říkala s oblibou. 

Připravovala se na svou první americkou retrospektivu v Albright-Knox Museum. Do katalogu k výstavě napsala: „Přitahují mě čisté barvy. Barvy z mého dětství, z Ukrajiny. Vzpomínky na rolnické svatby v mé zemi, na kterých v tanci vlály červené a zelené šaty zdobené mnoha stuhami." Pracovala do svých posledních dní, ale otevření výstavy v roce 1980 se už nedočkala. Zemřela 5. prosince 1979 v Paříži. Bylo jí 94 let. Její dílo najdeme v předních světových muzeích a galeriích - v newyorském muzeu MoMA, Tate Gallery v Londýně, v Centre Georges Pompidou v Paříži nebo v Louvre Abu Dhabi.