Silný organizátor, trochu bezohledný budovatel a především optimista. Tomáš Baťa slaví 150 let

„Uspěje jen jeden z deseti, protože devět lidí si myslí, že se snaží, ten desátý se opravdu snaží,“ říkal s oblibou Tomáš Baťa. Vybudoval mezinárodní koncern, který už za jeho života působil v 54 zemích na čtyřech kontinentech. Jeho obuv se prodávala v 2 500 prodejnách po celém světě.  Založil vlastní školu práce, která dbala na odborné i osobnostní vzdělávání mladých lidí. Jeho zásluhou vzniklo ve Zlíně filmové studio i Baťova letecká společnost. Baťovy řídící postupy byly na tehdejší dobu revoluční a využívají je i současní manažeři. I dnes jsou jeho principy založené na seberozvoji, spánku a odpočinku aktuální. Datum jeho narození bylo zařazeno v Kalendáři výročí UNESCO, a Tomáš Baťa se tak právem ocitl na prestižním seznamu připomínajícím významné osobnosti a události s celosvětovým přesahem. 

„Co chceš, můžeš,“ bylo heslo, které razil Tomáš Baťa. Narodil se 3. dubna 1876 ve Zlíně do rodiny ševce Antonína Bati a jeho manželky Anny. Tomáš byl nejmladším ze tří sourozenců, měl bratra Antonína a sestru Annu. Když dětem zemřela matka, bylo mu osm let. O dva roky později se jeho otec znovu oženil a s celou rodinou se přestěhoval do Uherského Hradiště. Už na začátku puberty se Tomáš začal zajímat o ševcovinu. Nestačilo mu jen vědět, jak se boty vyrábějí, ale potřeboval pátrat i po tom, jak je co nejlépe prodat. Do deníku si zapsal: „ Můj život a život mého staršího bratra Antonína souvisel těsně se živností. Když se živnosti dařilo, bylo co jíst, když nešla, byl hlad. Ve dvanácti letech jsem měl ujasněno, co podniknout, aby nebylo hladu. Ve čtrnácti letech měl jsem celý prodej ve svých rukou, to znamenalo, že jsem držel hlad již za rohy... Ve čtrnácti letech vystoupil jsem ze školy a vstoupil do učení u svého otce.“ (Miroslav Ivanov: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše; Lípa, Vizovice 1998). 

Tehdy ale začaly první spory. Tomáš se nebál novot a proti vůli svého otce odjel do Prostějova, kde se nechal zaměstnat u firmy Fäber, která vyráběla ševcovské stroje. Tam se zvídavě zajímal o každý detail. Vzbudil tím podezření, že je špionem od konkurence. Netrvalo dlouho a dostal výpověď. Vrátil se proto zpátky do Uherského Hradiště a znovu se pustil do prodeje výrobků z otcovy dílny. Po další neshodě se svým rodičem se rozhodl postavit se na vlastní nohy. Do deníku si zapsal: „Požádal jsem otce, aby mi vyplatil moje věno 200 zlatých zděděných po matce, které si dal vyplatit sirotčí pokladnou, když nám bylo velice zle. Ale otec moudře nedbal tohoto mého přání. Odjel jsem bez peněz. Usadil jsem se ve Vídni, kde toho času sloužila má sestra Anna. Sestra se přidala s třiceti zlatými k mému „kapitálku“ – já jsem k tomu dal elán svého mládí patnácti let a začal jsem pro sebe. Zařídil jsem si v Döblinu dílnu u příbuzných.“ (Miroslav Ivanov: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše; Lípa, Vizovice 1998). Po třech měsících se vrátil zpět do Uherského Hradiště. Důvod? Neměl živnostenskou kartu, což bylo úřední povolení pro práci ve Vídni. K tomu se přidal nedostatek zkušeností, neznalost němčiny a to, že vídeňský trh si žádal jiný druh bot, než Tomáš uměl vyrábět.

V roce 1894 se nechali všichni sourozenci otcem vyplatit z rodinného podniku. Z dědictví po matce získali 800 zlatých, se kterými ve Zlíně založili obuvnickou živnost. Ohlásili ji na nejstaršího sourozence Antonína Baťu ml. Vyráběli valašskou prošívanou houněnou obuv na symetrickém kopytě. Zaměstnávali okolo desíti dělníků, kterým vypláceli týdenní mzdu. Už o rok později ale byli na dně. Jejich majetek byl obstaven, hrozily jim žaloby od věřitelů. Když Antonín odešel na vojnu, Tomáš se ujal vedení podniku. Se sestrou Annou tvrdě pracovali na tom, aby firmu zbavili dluhů. To se jim podařilo do léta 1896. Brzy ale rodinu postihla další pohroma. Zkrachovala záložna, v níž měli uložené směnky. Tomáš Baťa se však nevzdal a přišel s revolučním nápadem. Rozhodl se šít boty z plátna, jež bylo mnohem levnější a dostupnější než pravá kůže. O tzv. baťovky (plátěné boty s koženou podešví a elegantní špičkou z pravé kůže) začal být díky reklamě obrovský zájem. Výroba se začala rozjíždět ve velkém a už v roce 1899 koupil Tomáš Baťa v Německu první stroje s ručním pohonem. Sestra Anna z firmy po sňatku odešla a o chod podniku se starali bratři Tomáš a Antonín. První tovární budovu nechali postavit v roce 1900 a zaměstnávali v ní 120 lidí. Na území města Zlína postupně nakoupili další pozemky a společnost přejmenovali na T&A Baťa. Věnovali se především výrobě plátěné a houněné obuvi.

Když Tomášův bratr Antonín vážně onemocněl tuberkulózou, přenechal Tomáš vedení na čas svému spolupracovníkovi Františku Štěpánkovi. Zamířil do Spojených států amerických, kde chtěl nasát nové zkušenosti ohledně způsobu organizace práce. Na jaře 1905 se po téměř šestiměsíčním pobytu vrátil do Zlína. O půl roku později, 5. září 1905, zemřel jeho otec. Z Ameriky si Tomáš přivezl nové plány na výstavbu továrních budov, objednávky nových, výkonnějších strojů i nadšení z amerického managementu. Začal stupňovat požadavky na dělníky, za špatně provedenou práci jim udílel pokuty ve formě srážek ze mzdy. Nepřistoupil na požadavky odborů, následkem čehož se uskutečnila stávka zaměstnanců. Baťa situaci vyřešil tak, že všem stávkujícím rozdal výpovědi a na jejich místo přijal nové, nekvalifikované pracovníky. Antonín zemřel 8. června 1908 ve 34 letech na tuberkulózu, a Tomáš se tak stal jediným vlastníkem firmy. V roce 1910 zaměstnával okolo 350 dělníků, denně se vyrábělo více než 3000 párů bot. S rostoucím objemem produkce přicházeli do Zlína noví dělníci. Zlín však nebyl na příliv dělníků připraven a město je nemělo kde ubytovat. Baťa proto započal výstavbu rodinných domků. 

S manželkou Marií Menčíkovou se Tomáš seznámil na plese vídeňské Slovanské besedy. O šestnáct let mladší vídeňská Češka se narodila do rodiny významného českého literárního vědce Ferdinanda Menčíka, kustoda císařské dvorní knihovny ve Vídni. Po krátké známosti se rozhodli vzít, sňatek proběhl 15. dubna 1912 ve Vídni. „Za pár měsíců se vydali na svatební cestu do Egypta a tady Tomáš nezapřel v sobě ševce: viděl zdejší ubohé nuzáky a napadlo ho vyrábět pro tento svět laciné plátěné střevíce.“ (Miroslav Ivanov: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše; Lípa, Vizovice 1998). Syn Tomáš se jim narodil 17. září 1914. Marie se stala Tomášovi velkou celoživotní oporou jak v soukromém životě, tak i v podnikání. Aktivně se zapojila do zdravotní a sociální péče ve Zlíně. 

Hned na začátku první světové války si Baťa vyjednal zakázku na výrobu 50 000 párů bagančat, vojenských bot. Firma vyráběla pro rakousko-uherskou armádu a od roku 1914 do roku 1918 se počet Baťových zaměstnanců zdesetinásobil. Na konci války činila denní výroba téměř 6 000 párů obuvi. Odhaduje se, že polovina armádních bot byla právě odsud. Tomáš Baťa nechal zřídit vlastní koželužnu a zakoupil velkostatky pro zásobování dřevem a potravinami. Vlastní výrobou surovin firma ušetřila na nákladech. Ze stejného důvodu začala i otevírat vlastní prodejny nejen ve Zlíně, ale po celém státě: v Praze, v Liberci, ve Vídni, v Plzni a dalších městech.

Když válka skončila, firma přišla o válečné dodávky a postihla ji krize. Zahraniční obchod stagnoval a snížila se i koupěschopnost obyvatelstva. Baťa našel řešení. Koncem roku 1918 zřizoval osobní účty svým zaměstnancům z jejich vlastních mezd a vkladů. Konta byla úročena 10% úrokovou mírou. Tyhle naspořené peníze se pak použily jako investice do provozního kapitálu a zaměstnanci si mohli peníze z účtu vybrat, když udali důvod. Tovární sklady ale přetékaly neprodaným zbožím. Aby je Baťa vyprodal, snížil ceny obuvi o 50 %. Slevou zákazníky, zásoby bot se rázem rozprodaly a obchodník získal obrovský tržní podíl.

V roce 1923 měla síť prodejen Baťa již 112 poboček. Ve stejném roce se Tomáš Baťa rozhodl kandidovat ve volbách do obecního zastupitelstva. Volby vyhrál s heslem „Chci pracovat pro všechny. Bojovat proti bídě.“ Stal se starostou Zlína a prosadil koncepci zahradního města s originální funkcionalistickou architekturou. Ze Zlína se styl šířil i spolu s Baťovými továrnami do dalších míst v Československu, Evropě a Severní Americe. Pro své zaměstnance vytvořil rozvětvený vzdělávací systém a motivoval je k celoživotnímu vzdělávání. Zřídil pro ně odbornou Baťovu školu práce pro mladé muže a mladé ženy. Své studenty škola vítala heslem: „Neříkej mi, že to nejde – řekni mi, že to neumíš.“ 

Zřízením nemocnice ve Zlíně položil základy k moderní péči ve městě i regionu. Prosazoval projekty dálkové železniční, letecké, říční a silniční dopravy. V roce 1925 pracovalo v jeho koncernu už 5 200 zaměstnanců. V prvním desetiletém plánu se předpovídala denní výroba 100 000 párů bot. Plán byl však po roce překonán téměř o dvojnásobek. Vznikly proto roční plány, které se dělily na týdenní a denní plány. Na každý den se stanovil přesný obrat, kterého muselo být dosaženo. Další revoluční inovaci představovalo vytvoření samosprávných dílen, v jejichž čele stál mistr, který nesl za vše zodpovědnost. Výrobní proces spočíval v tom, že každá dílna nakupovala od předchozí dílny polotovar, jejž po dalším zpracování prodávala návazné dílně. Každá dílna si musela polotovary pečlivě překontrolovat a převzít – jak je dílna jednou převzala, odpovídala za jejich kvalitu.

Firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. Koncem roku 1928 tovární komplex zahrnoval už třicet budov, v nichž se zavedla pásová výroba. Produktivita práce tím vzrostla o 75 %. Avšak Baťa podnikal i v dalších oblastech – v gumárenském, chemickém, textilním a dřevařském průmyslu – a od roku 1931 provozoval výrobu ve Zlíně, Otrokovicích, Třebíči, Krasicích, Bošanech a Nových Zámcích. Z rodinného podniku se stala akciová společnost Baťa. Ale již dlouho předtím vznikaly dceřiné společnosti po celém světě, jako první Batadorp v Nizozemsku. Jeho zahraniční prodejny, továrny a sesterské společnosti působily v 54 zemích světa na čtyřech kontinentech. Baťova obuv se prodávala v 2 500 prodejnách (z nich 1 840 sídlilo v Československu a 660 v cizině). Ve Zlíně vzniklo i filmové studio, kde se natáčely reklamy na obuvnické výrobky (později se ze studia staly Filmové ateliéry Kudlov a Filmové ateliéry Zlín). Koncern Baťa vstoupil i do letectví, a to s Baťovou leteckou společností.

2. července 1932 Tomáš Baťa zahynul spolu se svým pilotem Jindřichem Broučkem při letecké nehodě, když ve svém osobním letadle letěl do Švýcarska, aby se zúčastnil otevření nové pobočky. Bylo mu 56 let. Ve Švýcarsku pobýval v té době i jeho syn Tomáš Baťa ml., který se chtěl usadit v Severní Americe. V době, kdy vrcholila Velká hospodářská krize, měla firma pobočky již ve více než 60 státech na čtyřech kontinentech. V podnicích Tomáše Bati nacházelo obživu 30 000 zaměstnanců. Ve Zlíně vyrostlo největší kino ve střední Evropě. Dokončovala se školní čtvrť, přibývaly internáty a pavilony v nemocnici, město lemovaly zahradní čtvrti s 1500 domky pro zaměstnance. 

Nekrolog mu věnoval Karel Čapek v Lidových novinách: „Jiní a povolanější vám v těchto dnech připamatují Tomáše Baťu jako organisátora, dobyvatele a budovatele z nejúspěšnějších; rád bych na něm vyzvedl stránku skromnější, i když bez ní by nebyl tím velkým Baťou. Byl to muž; byl z lidí, kterým se oblíbeným rčením říká muž stoprocentní. Silný a snad trochu bezohledný; a především optimista. Muž naprosto nepodlomený jakoukoli nedůvěrou v sebe; člověk nerozpolcený, který nemele naprázdno, ale silnými zuby překusuje problémy, které leží v linii jeho zájmu. Přetnout gordický uzel je výkon málo subtilní, ale otvírá cestu tomu, kdo se nechce nechat zastavit.“ Tomáš Baťa je pohřben na zlínském Lesním hřbitově. Rosemarie Blyth-Bata, jedna z jeho vnuček, se svěřila: „Je naprosto pozoruhodné, jak byl dědeček kreativní a originální. Mnohé z jeho osobních i obchodních filozofií jsou stále aktuální. Zajímalo by mě, co inovativního by dnes ještě zavedl – co nás ještě nenapadlo.“

Tip: Dokument Baťa, první globalista natočil slovenský režisér Peter Kerekes. Vznikl v koprodukci České televize a francouzsko-německé televizní stanice ARTE v roce 2018.