Profesi kostýmního výtvarníka musel někdo vymyslet. Ujala se toho Edith Head

Mladá učitelka jazyků a výtvarné výchovy na dívčí škole listuje v novinách. Najednou jí padne zrak na inzerát, ve kterém kostýmní oddělení filmových ateliérů Paramount hledá pomocnou návrhářku. Edith má přehled o dějinách umění, ale o navrhování kostýmů neví absolutně nic. Zoufale však potřebuje práci na léto. A tak prosí kamarády o pomoc. Ti jí ochotně půjčí svá díla. Odvážná žena vybavená portréty, návrhy kostýmů, a dokonce technickými rysy vyráží do studia. Howard Greer, šéf kostýmního oddělení, si její výtvory prohlédne a prohlásí: „Vážená slečno, ještě jsem neviděl někoho tak talentovaného. Beru vás. Nástup zítra.“ Druhý den sedí Edith před rýsovacím prknem, bledá stejně jako papír před ní. Přichází Greer a ptá se: „Co se děje? Žádný nápad?“ Edith na něj vrhne smutný pohled. „Spíš žádný talent. Já totiž neumím kreslit.“ Šéfa celá příhoda rozesměje. „To je výborné! Všechno se naučíte. Teď mi zkuste vymyslet zlaté ozdoby pro slona. Myslím, že to pro začátek zvládnete i bez kreslení.“

„Můžete mít cokoli, když se na to obléknete,“ tvrdila Edith Head. Získala rekordních 35 nominací na sošku Oscara za nejlepší kostýmní návrh a vyhrála ji osmkrát, čímž se stala nejvíce oceněnou i nejvíce nominovanou ženou v historii Cen Akademie. Narodila se 28. října 1897 v kalifornském San Bernardinu. Nebojácná nadaná dívka ale žádné umělecké zázemí neměla. Byly jí čtyři roky, když si její matka vzala Franka Sparea, který ji adoptoval. Přestěhovali se do Mexika. Edith vzpomínala: „Žili jsme na poušti a jedli králíky, burrita a tak.“ (Edith Head, Paddy Calistro: Edith Head's Hollywood; Angel City Pr, 2008). 

Paddy Calistro, spoluautorka její biografie, dodává: „Žila jen přítomností a budoucností. Nikdy nemyslela na včerejšek. Poprvé jsem si toho všimla, když jsem se jí ptala na dětství. Řekla jen, že vyrůstala nějakou dobu v Mexiku a že z té doby nemá žádné fotky. Občas si vymýšlela. Ty fotky měla!“ Návrhářka se celý život těžko vyrovnávala s vědomím, že se její matka a biologický otec nikdy nevzali, takže v téhle záležitosti mlžila, jak mohla. A obliba ve lhaní jí zůstala. Pozdější kolegyně o ní prohlásila: „Edith lhala, i když by jí pravda posloužila lépe. Ty lži jí ale dávaly pocit, že má situaci pod kontrolou. Zásadně nesundávala tmavé sluneční brýle. Ty a účes, který nikdy neměnila, jí pomáhaly skrývat skutečný věk.“ 

Edith vystudovala francouzštinu a španělštinu a získala místo učitelky v dívčí škole. Kromě jazyků učila i výtvarnou východu, ale moc toho o ní nevěděla. Aby udržela krok se studentkami, navštěvovala večerní kurzy a studovala na prestižní výtvarné škole v Los Angeles. 25. července 1923 se vdala za Charlese Heada, který se živil jako obchodní cestující. Manželství ale moc nefungovalo – Charles nechodil domů a pil. Problémy způsobovala i Editina rozjíždějící se kariéra. Manžel si nedokázal odpustit jedovaté poznámky a vyvolával žárlivé scény. Výtvarnice coby katolička odmítala rozvod, a tak začali žít odděleně.

Edith vplula do filmového světa v éře němého filmu. Díky svému šéfovi, který jí věřil, se brzy vypracovala z navrhování doplňků pro zvířata na kostýmy pro lidské herce. Naučila se sama stříhat látky a spíchnout je v ruce, protože šicímu stroji nikdy nepřišla na chuť. Její jméno se poprvé objevilo v titulcích ve filmu She Done Him Wrong (Křivdila mu). Pro hlavní hvězdu Mae West vymyslela boa z pštrosího peří, které herečka nesundala ani v civilu. 

Potom už měla dost pokryteckého svazku s Headem a v roce 1938 se s ním rozvedla. Důvodem byl i Bill Ihnen, vysoce oceňovaný filmový architekt Paramountu, za něhož se Edith provdala 8. září 1940. Ve válečných letech využila svého vlivu a pobízela americké ženy, aby jejich šatník „odrážel ducha sebeobětování“. Radila jim, aby místo hedvábí a kožešin sáhly po módní bavlně a syntetických vláknech. Propagovala vlastní pracovní uniformu – klasický kostým, který se často objevuje v jejích filmech. Razila také myšlenku, že šaty se mají donosit. „Koktejlky pro hvězdu se přece dají použít v dalším filmu pro méně známou herečku, když je trochu upravíme, a nakonec do nich oblečeme holku z komparzu!“ velela schovaná za typickými černými brýlemi. (Edith Head, Paddy Calistro: Edith Head´s Hollywood; Angel City Pr, 2008). 

Její přímost dostávala všechny kolem od šéfů po osvětlovače, ale respektovaly ji i slavné herečky. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let získala hned tři Oscary. V té době se stala jedinou kostýmní návrhářkou Paramountu a ve svých návrzích se mohla vyřádit podle libosti. „Vydržela dřít celé hodiny, často za nijak vysoký honorář. Občas se sice chovala nevyzpytatelně, ale nikdy nepřekročila rozpočet. A dokázala srovnat i ty největší primadony. Dokonce i mě! A to byla mrňavá,“ prohlásila o ní Elizabeth Taylor a dodala: „Edith byla jednou z mých nejlepších přítelkyň. Milovala jsem její černý humor. A jejímu vkusu jsem bezmezně důvěřovala.“

„Nepokládám se za návrhářku. Jsem vědkyně, která jen používá módu jako katalyzátor. Chci zvýraznit to nejlepší v člověku, rozvinout úplně nový charakter,“ zdůrazňovala Edith. Trávila týdny studiem scénáře, sama prováděla výzkum dobových kostýmů. Všechno pečlivě zapisovala a její vyčerpávající poznámky dodnes využívají další kostýmní návrháři. Coby zdatná diplomatka uměla usměrnit i režiséry. V pohodě řídila dvě stě lidí a dohlížela na každý detail od šperků po doplňky. A většinou kontrolovala i rozpočet. 

Po čtyřiačtyřiceti letech strávených u Paramountu přijala místo ve společnosti Universal Studios. Tam navrhovala kostýmy pro některé z nejpopulárnějších filmů konce šedesátých a sedmdesátých let. Jsou mezi nimi takové trháky jako Bosé nohy v parku, Butch Cassidy a Sundance Kid, Letiště nebo Podraz, za který získala svého osmého a posledního Oscara. 

Při práci s režisérem Hitchcockem ji napadlo začít používat tzv. call boards. Na jeden výkres dala dohromady návrhy kostýmů všech postav, které se společně objeví na scéně. Do té doby se používaly jen individuální návrhy. Kromě práce pro film vymýšlela večerní toalety hvězdám, kreslila šaty pro časopis, navrhovala uniformy pro zaměstnance letecké společnosti a pro pracovníky OSN. Napsala úspěšnou knihu o módě The Dress Doctor: Prescriptions for Style, from A and Z a její šaty kopírovaly miliony žen na celém světě. Za svůj život navrhla kostýmy pro více než tisíc sto filmů. Jednou se jí novináři na tiskové konferenci ptali, jestli spolupracovala na jakémsi snímku. Edith, protože jí název nic neříkal, prohlásila: „Jestli ten film dělal Paramount, je dost pravděpodobné, že kostýmy skutečně pocházejí ode mě.“ Všichni oceňovali, že se nesnažila o nádherné přehlídkové modely, ale o šaty, které by podpořily a vykreslily charakter filmové postavy.

Bylo jí už 83 let a stále pracovala, i když věděla, že umírá na rakovinu kostní dřeně. Zemřela 24. října 1981 v Los Angeles, čtyři dny před oslavou svých čtyřiaosmdesátých narozenin. Jejího pohřbu se zúčastnil celý Hollywood. Smuteční řeč vedla herečka Bette Davis: „Opustila nás královna. Královna kostýmního návrhářství. Její přínos filmu a Hollywoodu, její eleganci, ženský šarm a lidské kouzlo nemůže nikdo nahradit.“ A zdá se, že měla pravdu.