Poslechla ho a zachránila si svobodu. Americká spisovatelka Marcia Davenport milovala Jana Masaryka

Je 7. března 1948. Už tři roky žije pětačtyřicetiletá americká spisovatelka Marcia Davenport v Praze. Se dvaašedesátiletým politikem Janem Masarykem sdílí obavy ze situace, která nastala po komunistickém převratu. „Oni si už na tebe nějaké obvinění vymyslí,“ zní jeden z argumentů, kterým naléhá na milovanou ženu, aby co nejdříve opustila Československo. Slibuje jí, že za ní brzy přiletí a vezmou se. Nakonec opravdu Marcia nastoupí do letadla směr Londýn. Tři dny poté je Jan Masaryk nalezen mrtvý. „Došla jsem k závěru, že pravda musí být to, co nejlépe odpovídalo mé vlastní zkušenosti, tomu, co jsem věděla,“ prohlašovala kosmopolitní spisovatelka, novinářka a muzikoložka.

Narodila se 9. ledna 1903 v New Yorku jako Abigail Glick do rodiny pojišťovacího agenta Bernarda Glicka a operní pěvkyně Almy Gluck. Bylo jí devět let, když se rodiče rozvedli a matka se znovu provdala za houslistu Efrema Zembalistu, s nímž si pořídila další dvě děti. „Už jako malá jsem s rodiči hodně cestovala po světě. Osobně jsem znala skoro všechny tehdejší slavné skladatele. Češtinu jsem poprvé slyšela od Emy Destinnové, která zpívala v Metropolitní opeře za dob, kdy tam také účinkovala moje matka,“ popisovala své dětství spisovatelka, jež vystudovala Friends School ve Filadelfi i a Shipley School v Bryn Mawr. 

Po absolvování střední školy ji přijali na prestižní Wellesley College, jenže studií zanechala. Plánovala totiž provdat se za Franka D. Clarka. „Byl tak plný života, hodně jsme se spolu smáli. Rozhodla jsem se, že s ním chci žít, a odjela za ním do Pittsburghu.“ V roce 1924 se jim narodila dcera Patricia, ale manželství se o pár měsíců později rozpadlo a Marcia zůstala na výchovu dítěte sama. Aby se uživila, přivydělávala si psaním reklamních textů pro obchodní dům. Koncem roku 1927 se z Pittsburghu vrátila do rodného New Yorku, kde získala místo v časopise The New Yorker. Později přešla do redakce časopisu Stage, tam měla pod palcem hudební recenze. Působila také v rozhlase, pro nějž komentovala rozhlasové přenosy z Metropolitní opery.

„Napíšu knihu o Mozartovi,“ rozhodla se Marcia, když ji její druhý manžel, básník Russell Davenport, přesvědčil, aby se naplno vrhla do psaní. „Můj zájem mne vedl po stopách Mozartových cest přes celou Evropu. Vynechat jsem nemohla samozřejmě Prahu. Poprvé jsem město spatřila za březnového svítání. Z vyhlídky na Hradčanech jsem hleděla na prastaré střechy domů, na ostré jehlice věží a kupole chrámů a cítila jsem ze všeho nejsilněji, že toto je město, kam patřím, a řekla jsem nahlas: ‚Zde chci prožít zbytek života!‘ Kdyby nebylo Mozarta, nikdy bych neobjevila Čechy. Staly se mým osudem. Potulovala jsem se sama po venkově. Protože jsem neznala jazyk, hovořila jsem s usměvavými venkovskými ženami pomocí posunků. Ony mi pak dávaly vynikající jídlo.“ (Marcia Davenportová: Jan Masaryk: Poslední portrét; Panorama, 1991). 

Když po návratu do USA knihu dokončila a vydala, stala se okamžitě bestsellerem. „Je dostatečně informativní, a přitom jde o mimořádně zábavné čtení!“ V roce 1934 porodila Marcia svou druhou dceru Cornelii a během mateřských povinností chystala další knihu, román Of Lena Geyer, příběh slavné operní zpěvačky, ve kterém vzdala poctu vlastní matce. „Měla český charakter, jehož znalost jsem načerpala během své cesty.“

V roce 1941 se poprvé ve svém domě v New Yorku setkává s československým ministrem zahraničí Janem Masarykem. „Byl velmi vysoký a mohutný. Když jsem se s ním setkala, bylo mu pětapadesát let. Já jsem se pro něj stala praporem, kterým demonstroval svůj vztah k západním demokraciím, aniž by musel hovořit o politice.“ Po celou válku pak Jan Masaryk přilétal z Londýna do Ameriky a Marcia ho doprovázela na různá shromáždění Čechoslováků v New Yorku a ve Washingtonu. Masaryk často navštěvoval její domácnost, dokonce se přátelil s Marciiným manželem. „Během jednoho večera jsme zjistili, že Russellova babička byla sestřenicí babičky Jana Masaryka!“ 

Marcia pracovala ve Výboru americké pomoci pro Československo, pomáhala s rozhlasovým vysíláním pro Čechy do protektorátu a psala. Její román Údolí rozhodnutí, generační sága rodiny pittsburských majitelů hutí, vyšel roku 1942. Vystupují v něm čeští vystěhovalci a část příběhu se odehrává v Praze. Stal se okamžitě bestsellerem a byl i zfilmován. Přátelství mezi Marcií a Janem se začalo prohlubovat a přerostlo v důvěrný vztah. Marcia kvůli němu opustila svého manžela.

 „Musím do Prahy!“ oznámila energická černovláska již bývalému manželovi, kterému svěřila do péče desetiletou dceru Cornelii. Její nové poslání? Angažovat se v humanitární pomoci válkou zdevastovanému Československu. Podařilo se jí i získat nové hudební nástroje pro členy České filharmonie, ženám rozdávala nedostatkové zboží – rtěnky a punčochy. „Setkala jsem se se ženami, které strávily léta v koncentračním táboře. Ty ženy se snažily mít vždy dlouhé rukávy, přestože bylo málo šatstva. Chtěly přikrýt modrá čísla vytetovaná nacisty na jejich předloktích.“ 

V následujících třech letech spisovatelka pendlovala mezi Spojenými státy a Prahou, přičemž stála Janu Masarykovi stále po boku. Jeho tajemník Jiří Špaček vzpomínal: „Byla snad jediný člověk, s nímž si Masaryk dokonale rozuměl, že jí říkal věci tak, jak je cítí. Hovořili spolu anglicky, chodila vždycky elegantně oblečena, měla dokonalé vystupování.“ Vlivná spisovatelka žila v Loretánské ulici, ve stejném domě jako Masarykova sestra Alice. Setkávala se také s jeho neteřemi, Herbertou a Annou, ale i s lidmi z českých uměleckých kruhů. „Byla pěkná, suverénní a apartně oblékaná, vybavená samozřejmostí světoobčanky a praxí politického i literárního salonu, který udržovala v New Yorku,“ řekla o ní třeba herečka Olga Scheinpflugová.

„Byla jsem strašlivě šokovaná, paralyzoval mě smutek. Neuměla jsem si představit, že bych se ještě kdy do Československa vrátila,“ prohlásila spisovatelka o období, kdy její milovaný partner zemřel. Jak žila dál? Odstěhovala se zpátky do Spojených států, kde pokračovala v psaní knih. Vydala romány My Brother’s Keeper a The Constant Image, životopis Garibaldiho nebo vlastní memoáry Too Strong for Fantasy. Až do konce života zůstala sama. „Přešly roky a mě napadlo, že bych se do Prahy přece jen mohla vypravit. Prostě mi přišlo hrozné to pomyšlení, že už ji nikdy neuvidím. Ale ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Až do roku 1965 jsem nedostala vízum.“ Československo navštívila naposledy v roce 1990. Své poslední chvíle strávila se svou početnou rodinou – dcerami, šesti vnoučaty a sedmi pravnoučaty. Zemřela 16. ledna 1996 v kalifornském Monterey v 93 letech.