Jaroslava Vondráčková: Že by se někdo trápil kvůli muži? To jsem ještě neslyšela...

Noční Prahou se prohání nový typ Fordu. Na sedadle spolujezdce sedí slavný dadaista André Breton, celý rozesmátý. Volant drží mladá žena s cigaretou v puse, totiž Jaroslava Vondráčková, textilní designérka, podnikatelka a publicistka. Píše se rok 1931. Právě se jí podařilo prodat do Švédska patent na svůj vynález – tkané brzdové obložení s příměsí azbestu. Vydělané peníze mohla klidně investovat, procestovat za ně svět nebo rozšířit krámek na Karlově náměstí. To by ale nebyla ona. Rozvážet své výrobky zákazníkům po Praze ultra novým autem přece skýtá daleko víc zábavy.

Narodila se 5. ledna 1894 v Praze jako Jaroslava Šimková. Pocházela z rodiny, která se nikdy nenechala omezovat nesmyslnými konvencemi. Její dědeček se zapojil do revoluce v roce 1848 a byl tvrdým odpůrcem bachovského absolutismu, babička se zase přátelila s Vojtou Náprstkem, mimo jiné aktivistou v boji za práva a vzdělávání žen. 

Právě babička uvedla mladou Slávku do společnosti a seznámila ji s ženou, která zásadně ovlivnila její další život, malířkou Zdenkou Braunerovou. S tou Slávka sdílela nejen odpor k uniformnímu a tmavému oblečení, ale také lásku k cestování. Právě s Braunerovou se Slávka ve svých třiadvaceti letech poprvé podívala na Slovensko, do zapomenutých horských vesniček, jejichž obyvatelé žili z chovu ovcí. A ona, typicky městská dívka, hovořící plynně několika světovými jazyky, absolventka prestižní vyšší dívčí školy v Praze a klášterní školy v rakouském Gmündu pasteveckému stylu života tenkrát úplně propadla. Zatímco svět vkročil do dvacátého století a nechal se okouzlovat obrovskými možnostmi technického pokroku, mladé Jaroslavě Vondráčkové učaroval svět zcela opačný. Od slovenských domorodců se naučila spřádat vlnu a ručně vyrábět látky na tkalcovském stavu. 

Okamžitě se vrhla na výrobu textilních bytových doplňků tímto tradičním způsobem. Na veletrzích v Paříži a v Berlíně se navíc seznámila s africkými výtvarníky, kteří se vydali hledat štěstí do Evropy, a začala jejich výrobky, inspirované domorodých uměním, dovážet do Prahy. Zřídila si krámek na Karlově náměstí a etnovýrobky tam prodávala se svými ručně tkanými závěsy, přehozy a polštáři. Od výtvarnice Wandy Bibowitzové, kterou potkala na textilním veletrhu v Drážďanech, se naučila ručně tkát gobelíny, a stala se tak druhou ženou v Praze, která tuto náročnou techniku ovládala. Přestože se jednalo o umělecké předměty, nesnesla Slávka ve svém obchodě cokoli samoúčelného. Kladla důraz hlavně na to, aby výrobek fungoval a byl cenově dostupný, teprve potom myslela na design. „Hlavně nevyrábět nic pro snoby,“ znělo její heslo, kterým se řídila po celý život.

Láska tvůrčí život mladé výtvarnice nespoutala, ale naopak obohatila. Počátkem dvacátých let se Slávka provdala za pražského konstruktivistického architekta Otakara Vondráčka, který vnesl do její tvorby další inspiraci. Díky němu začala spolupracovat s tak špičkovými a věhlasnými architekty, jako byli Bohumil Fuchs, Ladislav Žák nebo Jaromír Krejcar. Připojila se k uměleckému družstvu Artěl, jehož hlavním cílem bylo „vzkřísit smysl pro výtvarnou práci a vkus v denním životě“. Během několika let se z řadové členky propracovala na ředitelku celého spolku. Navazovala kontakty s představiteli avantgardy a ve spolupráci s mladými architekty realizovala své vlastní návrhy. 

Po první světové válce se stala jednou z nejvyhledávanějších českých bytových architektek a textilních návrhářek. Jaromíru Krejcarovi, manželovi své dlouholeté přítelkyně Mileny Jesenské, pomáhala zařizovat jím navržené rodinné domky a vily. Ve třicátých letech pracovala nejen u nás, ale také v Sovětském svazu, Francii nebo Maroku. Při cestách po Evropě si mezi schůzkami v kavárnách s významnými umělci a bohémy nikdy nezapomněla udělat čas a zajet na venkov do oblastí, kde se chovaly ovce, aby si opět alespoň na chvíli připomněla atmosféru, která ji kdysi tolik inspirovala.

Manželství s Vondráčkem se však neobešlo bez potíží. Po vzájemných neshodách se nechali rozvést a Slávka částečně z trucu, částečně prostě proto, že to byla Slávka, vyrazila s architektem Gočárem na cestu po Itálii. Tady trávili dovolenou nejen oni, ale i její teď už bývalý manžel se svou novou přítelkyní. Když se pak setkali na jedné pláži, došlo ke scéně jak z červené knihovny. Vondráček nechal svou přítelkyni opalovat se na lehátku a pod pohrůžkou, že se utopí v mořských vlnách, pokud ho odmítne, Slávku opět požádal o ruku. Dovolenou sice dokončili každý zvlášť, ale po návratu do Prahy se k sobě exmanželé opět nastěhovali. Až po Vondráčkově smrti Slávce došlo, že se ale vlastně zapomněli znovu vzít. Přesto, nebo možná právě proto, si výtvarnice problémy s láskou nikdy nepřipouštěla. Když jí její přítelkyně, spisovatelka Marie Jirásková, vyprávěla o kamarádce, která se trápí kvůli manželovi, Slávka se upřímně podivila: „Zvláštní, o tom jsem ještě neslyšela, že by se někdo trápil kvůli muži... A proč si nenajde jiného?“

Po druhé světové válce Jaroslava Vondráčková pracovala pro Centrálu uměleckoprůmyslové tvorby a publicistické činnosti. Ve své memoárové próze se stala jedinečnou kronikářkou české avantgardy a moderní české literatury a kultury. Jako první v téhle zemi také začala shromažďovat materiály o své kamarádce Mileně Jesenské a připravovala knihu o jejím životě. Rukopis Mýtus Milena však již z politických důvodů nesměl vyjít a rukopis Deset adres Mileny Jesenské, který editovala Marie Jirásková, odvážně publikovala rok po smrti výtvarnice až česká exilová revue Svědectví v Paříži. (Kniha Kolem Mileny Jesenské od Jaroslavy Vondráčkové vyšla až v roce 1991 v nakladatelství Torst).

 Vondráčková se zajímala také o feministickou literaturu, kterou po roce 1968, kdy v Čechách o tomto hnutí věděl jen málokdo, pilně šířila mezi ženy. Po celou dobu normalizace se scházela s lidmi z neoficiálních kulturních kruhů a snažila se je všemožně podporovat. V roce 1970 napsala knihu vzpomínek na Jiřího Weila s názvem Mrazilo – tálo. S Jiřím Weilem ji pojilo blízké přátelství, které jí umožnilo vidět osud téhle mimořádné osobnosti české literatury opravdu zevnitř a s hlubokým porozuměním. Ve strojopisné edici Kvart vyšla kniha o devět let později. Jaroslava Vondráčková byla výjimečná žena, přesto její vlastní paměti dosud zůstávají v rukopisu. Zemřela 10. března 1986 ve dvaadevadesáti letech.