Anna Pammrová. Veganka, feministka a jedna z prvních vizionářek ekologie, která se přátelila s Havlovými a předběhla svou dobu

Osobnost Anny Pammrové spojujeme s počátky ekologie. Zároveň celý život bojovala s tradičním pojetím role ženy jako matky a manželky. Kritizovala moderní civilizaci i sociální nespravedlnost. Byla přesvědčená, že člověk se může zachránit jedině v samotě. Vyzývala k nastolení nového, hlubšího vztahu k přírodě. Tahle žena dokázala ze své lesní poustevny ovlivnit a inspirovat řadu významných osobností naší kultury, včetně básníka Otokara Březiny. Dopisy, které si Anna Pammrová s Otokarem Březinou vyměňovali, jsou plné ironie, polemik, ale i vřelých slov vzájemné přízně. O osm let starší svérázná filozofka inspirovala básníka k výraznějšímu příklonu k přírodě a symbolismu. Sám Březina napsal, že obrazně „stála vedle něho“, když tvořil svou slavnou sbírku Větry od pólů. 

Anna Pammrová se narodila 29. června 1860 v myslivně obory Bažantnice mezi Náměští nad Oslavou a Kralicemi. Její otec Jan Pammr pracoval jako lesní úředník u hraběte Karla Viléma II. Haugwitze, matka Josefina se starala o domácnost. Anna měla tři mladší sestry: Leopoldinu, Eleonoru a Antonii. „Přírodu vnímám jako živou bytost, která ke mně promlouvá,“ svěřila se později svému deníku. Když se sestra Antonie narodila, bylo Anně pět let. A tehdy její bezdětná kmotra Antonie Nováková s manželem Leopoldem požádali Pammrovy, zda by si mohli vzít Annu k sobě jako schovanku. Od ledna 1866 tak Anna vyrůstala u Novákových v Jasenici. Vlastní rodiče a sestry navštěvovala jen dvakrát do roka. Kmotra na ni byla však velmi přísná. Nedovolovala jí stýkat se s jinými dětmi, nutila ji do dlouhého sezení nad ručními pracemi, chovala se k ní panovačně, zakazovala jí chodit na slunce. 

Právě z těchto dětských zážitků patrně pramenila Annina touha po maximální volnosti a blízkém kontaktu s přírodou. „Jednoho srpnového večera skládali dělníci u stodoly velkou fůru chvojí. Ach, ta božská vůně pryskyřice vyvolala vzpomínky na nezapomenutelná místa a přilákala dítě lesa. Vyšplhalo se na kupu, zbožně pokleklo a v návalu radosti, jakou tam (v Jasenici) dosud nepocítilo, zazpívalo si píseň. Cítilo se lehounkým jako obláček. Ještě ve stáří vzpomínala Anna dojatě a ráda na blaženou tu chvíli.“ (Alma Křemenová: Anna Pammrová – životopis; Sursum 2005).

Anně šly skvěle jazyky. Mluvila plynule německy, francouzsky a anglicky. U Novákových se jí dostalo domácího vyučování, kmotra nejvíce dbala na dívčino studium němčiny, doplněné pravidelnou konverzací s návštěvami. I svůj deník si psala v němčině. V roce 1873, ve svých třinácti letech, navštívila s pěstouny světovou výstavu ve Vídně. „Při návštěvě strojnického pavilonu jsem pociťovala hrůzu a odpor z pohledu na kovové nestvůry. Dělníci, kteří stroje obsluhují, ztrácejí smysl pro vše jemné, instinkty a intuici - vlastní podstatu“. (Alma Křemenová: Anna Pammrová – životopis; Sursum 2005). Ve stejném roce podlehla spále Annina sestra Leopoldina, bylo jí dvanáct let. O dva roky později odvezla Annu kmotra do Znojma, kde se učila hře na klavír, šití, fyzice a chemii a dále se zdokonalovala v jazycích. Ačkoli tím bylo v jejích patnácti letech její formální vzdělávání ukončeno, Anna se dál věnovala samostudiu filosofických a náboženských děl, četla Rousseaua, Nietzscheho nebo Schopenhauera. 

Anně bylo dvacet, když jí kmotra sehnala ženicha. Anna ho rázně odmítla a od pěstounů odešla. Odjela do Vídně, kde pracovala dva roky jako vychovatelka v důstojnické rodině. Ve dvaadvaceti se na návštěvě u jedné známé seznámila s Leopoldem Stögrem. O rok později ji Leopold pozval na návštěvu horského statku svého strýce. Tam se Anna s Leopoldem sblížila, otěhotněla a 3. ledna 1884 se jí v Linci narodila dcera Alma. S novorozenou dcerkou odjela k rodičům do Jinošova. Leopold Stöger si sice pro ženu i dítě přijel, jenže překvapilo ho její odmítnutí. „Anně se z domova nechtělo, manželský život ji nelákal, chtěla býti nejraději nezávislá.“ (Alma Křemenová: Anna Pammrová – životopis; Sursum 2005).

A tak dítě vychovávala dál v Jinošově a živila se výukou jazyků v bohatých rodinách. Stále se vzdělávala a bavilo ji pracovat na zahradě. K domácím pracím ale kladný vztah neměla: „Pro stálou hrnco a hadroslužbu se duch ženy nemůže povznášet,“ hlásala. 

Annu velmi zdrtila ztráta další sestry, dvacetileté Antonie. Ta chřadla od té doby, co jí lékaři operativně vyjmuli bulku z podpaždí. Zemřela ale na souchotiny. I Anně se udělala boule v podpaždí. Její známý jí však poradil neotřelou metodu léčby, kterou vyčetl ze starých indických lékařských knih: Přestat jíst maso a nesolit pokrmy. „Anna se přesně tou radou řídila a po čase se jí boule ztratila, byla úplně zdravá a téměř nikdy nestonala. Vegetariánkou zůstala až do smrti.“ (Alma Křemenová: Anna Pammrová – životopis; Sursum 2005). Tahle zkušenost ji dovedla ke studiu indické filosofie a mystiky. V jejích záznamech a básních se často objevuje náklonnost k přírodě a uvědomuje si i těžký úděl zvířat. „Zdá se mi někdy, že v nejbližší době Země míní odepříti jakoukoli produkci. Lidé ji bičují svými agronomickými systémy, donucují ji k nadprodukci právě tam, kde jí nejvíce třeba odpočinku. A právě tato nadprodukce stane se dříve nebo později pro lidstvo osudnou. Nehledá se potrava, nýbrž ‚poživatiny‘.“ 

„Všude, kde vidím jednotku, vidí on nulu, kde vidím lesk, vidí on stín, kde slyším zpěv, slyší on nářek. Mluvím-li o trávníku, on myslí pod trávník. Bojím se skoro, aby trvalým seberozborem se jednoho dne nerozbořil s celou svou ideovou vazbou. Byla by ho škoda!“ Tohle si zapsala Anna do deníku, když se v roce 1887 poprvé setkala s Otokarem Březinou. V té době budoucí slavný básník působil v jinošovské škole jako učitel. „Já, starší o osm roků, znala jsem již onen stav, kdy z vybájeného azuru svrženi býváme do toho, čemu nejúzkostlivěji jsme se vyhýbali. Zábavný však hovor náš nebyl. Nemohla jsem se s novým společníkem měřiti slovně . Z jeho kvapně sypaných, a přece vzorně stavěných vět, prýštil v zatrpklosti skrčený smích vtipných pohrdačů, břitce vrhajících pamfletistů. Mé polověty s mračnou ironií nadhozené doplňoval on způsobem takovým, že zachvátila mne lítost nad jeho žíznící duší, která přenáší sebe z oblasti nevítaného žití do podezřelého uměleckého chaosu.“ Tihle dva se osobně setkali pouze několikrát: v období Březinova ročního pobytu v Jinošově a na konci Březinova života v Annině domku. Vzájemně si dopisovali a prostřednictvím dopisů navázali výjimečný vztah plný porozumění a podpory, který přerušila až básníkova smrt v roce 1929. Dopisy si psali ve francouzštině, němčině a češtině. 

„Přes květinové chci jít háje, kde růže stále v květu jsou. Mé duše to vždy touha byla: žít světle, čistě, vznešeně a svobodou,“ napsala ve svém posledním dopise Otokaru Březinovi v srpnu 1928. Anna si Otokara Březiny nesmírně vážila jako blízkého přítele. „Březina se nechal slyšet, že kdyby měla Anna Pammrová české školy, byla by z ní velká spisovatelka.“ (Alma Křemenová: Anna Pammrová – životopis; Sursum 2005).

Anna si každý den dopřávala procházky v lese. V roce 1890 na nich začala potkávat myslivce Františka Kroha. Začal se jí dvořit, Anna se ho zprvu děsila. František Kroh ve svém úsilí ale vytrvával. Tak dlouho, až se Anně v říjnu 1891 narodil syn František. Pod tlakem dobových společenských očekávání a na neustálé naléhání rodičů se Anna za lesníka Kroha nakonec provdala 1. července 1893. Po svatbě pobývala rodina v myslivně v Sedlci u Hartvíkovic. Vztah s Krohem se postupně zhoršoval. Manžel byl hrubián, despota a alkoholik. Na Annu nakládal stále víc těžké práce. 

Zapřahal ji do postroje pro krávy, v němž musela odvážet seno a stelivo z lesa či vyvážet hnůj. Navíc svou vzdělanou manželku často plísnil a ponižoval, trhal jí knihy, které dostávala od Březiny. Po třech letech nešťastného manželství se s ním Anna rozvedla.

V roce 1898 zemřel Annin kmotr, Leopold Novák. Své kmotřence odkázal dva tisíce zlatých a klavír. Z dědictví koupila Anna na Žďárecku pozemek na samotě u lesa, na kterém začala stavět dřevěný domek, svůj nový domov. Zde si konečně užívala samoty a svobody, v podmínkách málo úrodné horské půdy zasadila ovocné stromy a růže. „Přiblížila jsem se částečně svému snu a život můj by byl skoro ideálně bezstarostný, kdybych neměla dětí. Tyto visí jak ohromný balvan na křídlech mé duše a jen kvůli nim je mně třeba se držeti nízko při zemi.“ Anna vždy cítila, že život manželky a matky není pro ni stvořený. Přestože však děti v hloubi duše vnímala jako břímě, které jí nedovoluje věnovat se více péči o svou duši a psaní, uvědomovala si, že „sebeoběť je nevyhnutelná“, a o Almu i Františka se svědomitě starala. Byť. Další rány osudu ale na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1903 zemřel Annin otec, o dva roky později podlehla její dcera Alma tuberkulóze.

„O velikonočních svátcích přišla nečekaná návštěva, elegantně oděná rodina pana stavebního inženýra Havla z Prahy, majitele Lucerny. Chtěli koupiti můj pozemek k vybudování důkladného domova, kdež bych měla zajištěný byt až do smrti,“ zapsala si v roce 1907. Anna nabídku odmítla, přestože těžce snášela tuhé zimy v dřevěnici. Havlovi se vzápětí stali jejími nejbližšími sousedy. V lesích nad řekou našli vyhlídku, na které postavili letní sídlo Havlov. Za první republiky se sem sjížděla pražská smetánka a filmový producent Miloš Havel tam zval tehdejší celebrity. Léta druhé světové války prožili na Havlově také pozdější prezident Václav Havel a jeho bratr Ivan.  Havlovi za Annou často docházeli, nosili jí dárky i zásoby, diskutovali s ní o aktuálních společenských otázkách. Když pobývali v Praze, pravidelně si s Annou dopisovali. 

Jakmile se nad Evropou začala zatahovat mračna prvnísvětové války, uprchl Annin syn František před mobilizací do Ameriky. Později od něj Anna dostala několik dopisů z Kalifornie. Psal jí, že je spokojený, žije v blahobytu a užívá si šťastného rodinného života. Mnoho místních považovalo Annu za podivínku pro její samotářský, takřka poustevnický způsob života. Anna si z toho nic nedělala a pilně pracovala na svých knihách, sbírkách a esejích. V roce 1917 jí vyšla kniha Alfa: embryonální pokus o řešení ženské otázky. Další publikace? O mateřství a pamateřství (1919), Cestou k zářnému cíli (1925) a Zápisky nečitelné (1936). Svými originálními myšlenkami i ostrou rétorikou vybočovala z československých literárně-filosofických kruhů.

V roce 1921 zemřela její maminka Josefina. Anně zbyla jen rodina sestry Eleonory, jejíž dcera Alma trávila s Annou mnoho času v posledních letech jejího života. V roce 1922 se Anna přestěhovala do nového zděného domku s verandou na stejném pozemku ve Žďárci. Přijímala zde návštěvy přátel i lidí z okolí. Pěstovala brambory, zeleninu a ovoce, sušila byliny. Čas trávila i procházkami po lese, korespondencí, psaním článků a četbou knih. Po Březinově smrti přišla o svůj klid, když ji začali vyhledávat jeho i její obdivovatelé. Sochař Jaroslav Krula jí vytvořil bustu. Středoškolský profesor František Jech ji lákal k sepsání životopisu. Odvětila mu: „Ale já nemám nejmenší chuti napsati, co jsem za více než šedesát let vytrpěla působením lidí znásilňujících moji vůli. Ostatně by nikdo nepochopil mých sklonů a neuvěřil, že literárně podané zážitky byly kdysi skutečností. Mně je blaze, když na vše minulé mohu zapomenouti. Mám jediné přání: procházeti se bez myšlení, bez vzpomínek liduprázdným lesem.“ Anna Pammrová zemřela 19. září 1945 ve Žďárci. Bylo jí 85 let.