Agnes de Mille: Baletka, která nesplňovala ideály, ale dala tanci zábavu a děj

„Tanec znamená komunikaci,“ tvrdila Agnes de Mille, která předložila publiku novátorskou směsici pohybu a děje. Ukončila tak éru zdvižených nohou i hromadných sborových piruet a dodala baletu hudební komiku. Britský kritik Arnold Haskell ji nazval „první opravdovou a osobitou americkou tanečnicí“. Zkombinovala totiž klasický a moderní pohyb s procítěným rytmem amerického lidového tance. 

Agnes se narodila 18. září 1905 v New Yorku Anně George de Mille a dramatikovi Williamu de Mille. Když jí bylo devět, rodina se přestěhovala do Hollywoodu. Právě tady Agnes poprvé přičichla k baletu. Když v roce 1915 vrcholila zlatá éra Hollywoodu, ovládalo filmový byznys pár mocných producentů a režisérů. Jedním z nich byl i Cecil B. de Mille, Agnesin strýc. Desetiletá Agnes se často pohybovala v jeho blízkosti, pozorovala tanečnice a jejich pohyby a svérázně je opakovala. Sice neměla postavu baletky, zato jí nechyběla pružnost a technika. A když dívka spatřila tanečnici Annu Pavlovovou v akci, měla jasno: „I já budu slavná!“ Rodiče ale svým oznámením nepotěšila. Představovali si pro dceru totiž akademickou dráhu, nakonec jí však povolili, aby jednou týdně navštěvovala soukromou hodinu tělesné průpravy. Její učitel a jeden z největších hollywoodských choreografů, Theodore Kosloff, byl však vůči snu nadšené dívky velmi skeptický: „Agnes má slabá kolena, nadváhu a je na baletní kariéru příliš stará.“ (Agnes de Mille, Mindy Aloff: Leaps in the Dark: Art and the World, University Press of Florida, 2011). Ta to však nevzdala, takže již po půlročním tréninku Kosloff uznal, že tato nadšená žačka přece jen oplývá mimořádným talentem – na pantomimu.

Od svých deseti do šestnácti let se tanci aktivně věnovala, pak se přihlásila na vysokou školu. Kalifornskou univerzitu absolvovala s vyznamenáním a během studia angličtiny vystupovala v několika představeních. Po rozvodu rodičů se jednadvacetiletá Agnes přestěhovala do New Yorku k matce a sestře Margaret. Zatoužila věnovat se tanci i choreografii profesionálně, jenže tehdejší Broadway ovládaly prodejná divadelní zábava a krásné tanečnice. Mladá žena dobová kritéria nesplňovala, a tak ji odmítl každý agent, na kterého se kdy obrátila. A i když přišla o sebejistotu, odradit se nenechala – vyrazila na turné s tanečníkem Adolphem Bolmem a zazářila v řadě tanečních pásem. 

Jejím prvním pokusem o choreografii byl tanec s názvem 49, ve kterém využila prvků amerického lidového tance, a sklidila příznivé kritiky. Jenže v roce 1932 ji coby choreografku z broadwayského představení propustili. Po vyhazovu se tedy vypravila do Evropy: na krátkou, leč úspěšnou sezonu v Paříži, Bruselu a Londýně. Třicátá léta dvacátého století jí celkově přála – studovala, pracovala a vystupovala v londýnském Mercury Theatre. Prvním ziskovým angažmá byl muzikál Bludná nymfa. Cecil B. de Mille po jeho úspěchu zavětřil a pozval svou neteř Agnes do Hollywoodu, aby vytvořila choreografii pro epopej Kleopatra: tanec nahé ženy na živém býku, přičemž číslo i sama předvedla. Agnes ale na tuto zkušenost později s trpkostí zavzpomínala: „Z natáčení jsem vztekle odešla, neboť mi strýc C řekl, že v mém tanci chybí vzrušení, rozechvění, napětí i sex!“ (Agnes de Mille, Mindy Aloff: Leaps in the Dark: Art and the World (University Press of Florida, 2011). Připomínku si umělkyně vzala k srdci a přihlásila se na hodiny vedené slavnou tanečnicí Carmalitou Maracci. 

O pět let později se Agnes připojila k novému baletnímu souboru v New Yorku s názvem Baletní divadlo: „Měli jsme obrovský záběr i elán!“ napsala o počátcích souboru, z něhož vznikl American Ballet Theatre. Neochvějné postavení mezi novátorskými choreografy v dějinách tance jí vyneslo představení Rodeo, směsice lidového a moderního tance i klasického baletu. Premiéra v Metropolitní opeře měla dokonce dvaadvacet opon! Rodeo se stalo nesmrtelným baletním dílem a vstoupilo do nejdůležitějších encyklopedií o tanci. 

Ani ne za půl roku dala o sobě Agnes znovu vědět choreografií muzikálu Oklahoma. V tom skloubila tanec s dějem a předznamenala novou éru tohoto žánru. V osmatřiceti se vdala za manažera Waltera Pruda a narodil se jim syn Jonathan. Jako jedna z prvních zaměstnaných rodiček si brala dítě přímo na plac. V šedesátých letech se pustila do boje za minimální mzdu pro tanečníky a přispěla ke zrušení zákona státu New York, jenž zakazoval taneční vystoupení v neděli. Jako spoluzakladatelka a předsedkyně Společnosti divadelních režisérů a choreografů se stala také první odborovou vůdkyní, která zastupovala hlas Američanek. Byla navíc jedinou ženou, která zasedla v americké porotě na Mezinárodní baletní soutěži v Moskvě. Založila Heritage Dance Theatre, které se věnovalo tradičnímu historickému americkému tanci, a napsala několik knih. V roce 1981 vydala Záchranu v poslední chvíli, dojemný příběh o tom, jak se zotavila po krvácení do mozku. Třicet let mimo jiné pracovala na životopisu o taneční legendě s názvem Martha: Život a dílo Marthy Grahamové. 

Agnes zemřela 7. října 1993. Bylo jí 88 let. Když tři roky předtím zahajovala galavečer na počest 50. výročí Amerického baletního divadla, prohlásila: „Máme v sobě rytmus, chvatný a uspěchaný rytmus. Nutí nás hnát se stále dál a všechno pojmout, všechno ochutnat, všechno poznat a nic nepropásnout. Je to zčásti nenasytnost, ale především zvědavost. Chceme nové a nové zkušenosti. A ty získáváme. Tančit znamená překonat sám sebe. Být velkolepější, krásnější, mocnější. Nejpravdivější vyjádření lidí je pomocí jejich tance a hudby. Těla totiž nikdy nelžou.“