Dovolila jsem si být šťastná, říká Gisèle Pelicot v exkluzivním rozhovoru pro Vogue

Gisèle Pelicot měla jednoho květnového dne roku 2024 jasno. Tři a půl roku se musela sžívat s fakty, kterým se nechtělo věřit: téměř deset let jí vlastní manžel podával omamné látky a znásilňoval ji, někdy dvakrát nebo třikrát týdně. Pozval nejméně 72 cizích mužů, aby ji také znásilnili. Tehdy o tom nic nevěděla. Dozvěděla se pravdu, ale samotné činy si nepamatovala. Dominique Pelicot své ženě pravidelně přidával prášky na spaní a léky proti úzkosti do jídla nebo vína. Po nich upadala do kómatu. Později se ukázalo, že dávky byly život ohrožující.

Gisèle měla právo na anonymitu, stejně jako všechny oběti sexuálních zločinů ve Francii. Počítala s tím, že až v září začne soudní proces, bude se konat za zavřenými dveřmi. Žádná veřejnost, žádný tisk, žádná skutečná jména. Ale onoho květnového dne, když se procházela po pláži poblíž svého nového domova na Île de Ré v západní Francii, si představila neveřejné slyšení: na jedné straně soudní síně 50 spoluviníků, které se policii podařilo identifikovat; armáda jejich 45 právníků; její manžel a jeho právník. Na druhé straně: její dva právníci a ona, drobná jednasedmdesátiletá žena.

Jak později řekla, chápala, že „oběť je vždy obviňována“ a že v menšině „by se znovu stala jen jejich kořistí“. Měla „fyzický pocit, že potřebuje zbytek světa“. Také si myslela, že kdyby z tohoto procesu neudělala veřejný proces a nepomohla ostatním ženám cítit se méně osamělé, „litovala bych toho celý život“. Tohle nebylo místo pro anonymitu a ticho. Dívala se na moře a vzpomněla si na větu, kterou slyšela z úst žen, které přežily domácí násilí: „To oni musí zahanbeně sklonit hlavu.“ Rozhodla se, že otevře dveře, odhalí své násilníky a ukáže svou tvář.

O čtyři měsíce později vešla Gisèle Pelicot do dějin. Největší soudní proces zabývající se znásilněním, jaký kdy Francie zažila, trval tři a půl měsíce. Zatímco si lidé kladli otázku, jak se mohou muži a ženy naučit lepšímu spolužití, Gisèle učinila krok, který změnil francouzskou legislativu i pohled světové veřejnosti na sexuální násilí.

Setkala jsem se s ní jednoho ponurého dne v polovině prosince v Paříži. Zeptala jsem se, jak jí mám říkat: „Madame Pelicot? Madame Guillou?“ Zastihla jsem ji v domě v centru města, kde strávila dopoledne focením pro Vogue. Ještě než náš rozhovor vůbec začal, byla jsem zvědavá, jestli ji mám oslovovat jejím rodným příjmením a jestli by uvítala, kdybychom vůbec nejmenovali jejího manžela. „Gisèle mi naprosto vyhovuje,“ odpověděla mi s úsměvem.

V místnosti panuje pokojná atmosféra, zdá se, že všechny dojala její přítomnost. Ale z Gisèle vyzařuje jas, který nikdo z nás nečekal. Jsou tři dny po jejích 73. narozeninách. V tmavých očích jí to jiskří a při mluvení se jí vlní mikádo měděné barvy. Řekla mi, že si dala „svolení být šťastná“. Je elegantně oblečená v olivově zelené semišové bundě a pletené sukni s geometrickým vzorem. (Čím víc lidí během soudního procesu naznačovalo, že ženě vystavené takovým hrůzám by přece nezáleželo na jejím vzhledu, tím víc se zaměřila na to, co si obléct.) Je s ní její nový partner Jean-Loup, zasněně se na sebe dívají. Je krásná. Neříkám to proto, abych komentovala její vzhled, ale abych zdůraznila jejího ducha, který až hmatatelně vyjadřuje pocit svobody a téměř nadpozemsky přenáší optimismus na všechny okolo.

Knihu Óda na radost napsala Gisèle společně s Judith Perrignon během posledních 11 měsíců. Své paměti popisuje jako „rodinnou ságu“. Souhlasila s tím, že v souvislosti s vydáním knihy poskytne pár rozhovorů. A ačkoli všechny její rozhovory mají být publikovány současně po celém světě, náhoda tomu chtěla, že tohle exkluzivní interview pro britskou Vogue je úplně prvním v pořadí. Vím to a ubezpečím ji, že budu postupovat citlivě. Kdykoli můžeme naše povídání stopnout. Ukazuje se, že jejím citlivým místem jsou vzpomínky na statečnost její matky, která zemřela na nádor na mozku, když byla Gisèle ještě dítě. Dohání ji to k slzám a zatímco rozpačitě a omluvně hledá kapesník, vysvětluje: „V naší rodině jsme se za slzy styděli a nechávali si je pro sebe,“ říká.

Později mě napadne, jestli moje obava nevypovídá víc o mně než o ní – zdaleka nejsem sama, kdo se s ní ztotožňuje. Po celé měsíce se před soudní síní v Avignonu shromažďoval dav stovek příznivců. Gisèle z lidí čerpala sílu. Nesli transparenty a psali graffiti: „Spravedlnost pro Gisèle, spravedlnost pro všechny ženy.“ Někteří z nich plakali. Gisèle uzavřela smlouvu sama se sebou: „Nemám jinou možnost než být neporazitelná.“

Jednoho horkého zářijového dne si člen ochranky v supermarketu Leclerc v Carpentras na jihu Francie všiml bělovlasého muže, jak tajně natáčí záběry pod sukněmi žen. Měl kameru ukrytou v černé tašce. Strážný upozornil policii a doporučil ženám, aby na něj podaly stížnost. Jedna z nich se domnívala, že strážný kolem celé věci dělá až moc velký rozruch. Když pak na vlastní oči uviděla muže, který je údajně šmíroval pod sukněmi, pomyslela si, že vypadá jako „neviňátko“.

Zatímco se Gisèle starala v Paříži o vnoučata, vyslýchala toho dne v roce 2020 Dominiqua Pelicota policie v Carpentras. K výslechu byl přizván i psychiatr. Poté, co s Pelicotem hovořil, doporučil policii, aby se na celou věc více zaměřila. Začali tím, že Pelicotovi zabavili dva mobilní telefony, které měl u sebe. Pak ho poslali domů do nedaleké vesnice Mazan a rozjelo se vyšetřování.

Seržant Laurent Perret při prohlídce druhého telefonu Dominiqua Pelicota s překvapením zjistil, že neobsahuje SIM kartu, ale pouze dvě aplikace: Skype a Fotky. Ve Skype našel zprávy, které si Dominique vyměnil se 72 muži. Všichni používali pseudonymy. V jedné ze zpráv se popisovalo dávkování prášků na spaní, které Pelicot použil k omámení své ženy. Když se Perret začal fotografiemi probírat, začínaly mizet. Bylo jasné, že je někdo někde maže. Rychle přepnul telefon do režimu letadlo, aby se důkazy zachovaly.

Když se Gisèle vrátila z Paříže, Dominique vzlykal, když jí vyprávěl o svém voyeurismu v supermarketu. „Mais qu’est-ce qui t’a pris?“ vzpomíná si, jak v reakci na jeho doznání řekla: „Co to do tebe vjelo?“ Trvala na tom, aby se ženám omluvil a navštívil terapeuta. Zároveň si pomyslela: „Mohlo to být mnohem horší.“ Byl v takových rozpacích, že si myslela, že jí hodlá oznámit, že mu diagnostikovali smrtelnou nemoc. Její myšlenky zabloudily ke vzpomínce na matku. „Jenom smrt mě opravdu děsila.“

O měsíc později byla Gisèle zpět v Paříži, tentokrát obklopena dalšími vnoučaty, když jí zavolal seržant Perret. Muž, kterého popisuje jako „pozoruhodného“. Zeptal se jí, kdy se vrátí do Mazanu. Oznámila mu, že 21. října, a nabídla mu, aby ji hned po návratu navštívil. Ne, ne, odpověděl, mají hodně práce a potřebují více času. Ačkoli to tehdy neprozradil, Perret a jeho kolegové objevili v zařízeních Dominiqua Pelicota více než 20 000 obrázků a videí, mnoho z nich ve složce s názvem „Zneužívání“. Jejich procházení zabralo čas. Perret řekl, že by bylo nejlepší, kdyby Gisèle přišla se svým manželem až za pár dní, 2. listopadu. (O několik let později se Perret Gisèle svěřil, že během těch deseti dní nespal. Věděl, v jakém se nachází nebezpečí. Ukázalo se, že Pelicot zesílil své útoky, jakmile mu bylo jasné, že má v patách policii. Gisèle byla znásilněna 3., 10. a 21. října: to vše mezi jeho prvním zatčením v Carpentras a schůzkou s manželi v listopadu.)

Druhého listopadu dorazili Gisèle a Dominique společně na policejní stanici. Gisèle předpokládala, že jde jen o formalitu. Policie nejdříve vyslechla Dominiqua, Gisèle přišla na řadu o půl hodiny později. Seržant Perret se Gisèle vyptával na její vztah s manželem. Když padla otázka ohledně toho, zda se účastní swingers parties („échangisme“ – výměna manželek), byla zmatená. V žádném případě, odpověděla. Pak jí Perret ukázal tři fotografie, na nichž byla netečná žena znásilňovaná třemi různými muži. Měla na sobě podvazkový pás, který Gisèle nikdy neviděla.

„V tu chvíli vám nedochází, co vidíte,“ říká mi Gisèle, jakmile se posadíme do křesel. „Říkáte si: ‚Nepoznávám se.‘ Mám pocit, že mi terapeutka vysvětlila, že mi mozek disocioval. Odřízl se od reality, vrátila jsem se ke svému předchozímu životu. Chtěla jsem jít domů, zpátky ke svému psovi, a pak jsem si pomyslela, že on se vrátí domů. Tohle je jen špatný vtip, všechno se vrátí do starých kolejí. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to takhle nebude.“

„Jak dlouho?“ Zeptala jsem se.

„Seržant Perret a jeden z jeho kolegů mě odvezli domů. Byl to nepopsatelný chaos, protože hledali sedativa. Řekli: ‚Nesmíte tu zůstat sama.‘ Tak jsem zavolala své kamarádce Sylvii, která za chvíli přišla. Sedla si. A myslím, že tehdy jsem poprvé vyřkla slovo ‚znásilnění‘.“

Pro celý příběh byly klíčové dvě zásadní skutečnosti. Zaprvé: Mezi snímky nalezenými v Pelicotově počítači byly fotografie pořízené skrytou kamerou. Byly na nich manželky obou jejich synů, když vycházely ze sprchy, a dvě fotografie jejich dcery Caroline, jak spí ve spodním prádle, které nepoznala. Tyto fotografie byly nalezeny navzdory tomu, že složka s označením „Moje dcera nahá“ byla smazána. Zadruhé: Ukázalo se, že Pelicota přistihli při tom, jak natáčí záběry žen pod sukněmi již v roce 2010, kdy pár ještě žil na předměstí Paříže. Dostal pokutu 100 eur. Gisèle o tom nebyla nikdy informována. O několik let dříve však byl přijat zákon, který nařizoval povinnost odebírat podezřelým vzorky DNA. Stěr, který toho dne odebrali Pelicotovi, ho spojil s místem pokusu o znásilnění v roce 1999: shodoval se s kapkou krve na botě oběti. (Oběť, která používá pseudonym Marion, je stejně stará jako Caroline, dcera Pelicotových.)

Tento důkaz se z nějakého důvodu nikdy nedostal do správného spisu. Vyšel najevo až během nedávného vyšetřování, 23 let po události. V důsledku toho se znovu otevřeny další odložené případy z devadesátých let. Patří mezi ně znásilnění a vražda Sophie Narme v roce 1991. Modus operandi pachatele případu se nápadně podobá pachateli, který zaútočil na Marion: muž si pod falešným jménem rezervuje prohlídku bytu v Paříži; realitní makléřkou je mladá žena, která je v práci nová; omámí ji, možná éterem, sváže jí ruce a úhledně jí uloží boty vedle těla. Dominique Pelicot, který v té době pracoval jako realitní makléř, je oficiálně vyšetřován kvůli oběma zločinům. Tím se celá kauza rozšiřuje na tři desetiletí. K útoku z roku 1999 se přiznal, ale popírá, že byl měl na svědomí vraždu. V současnosti probíhá exhumace těla Sophie Narme.

Gisèle a Dominique se setkali v létě 1971. Bylo jí 19, jemu o rok méně. V té době byla už Gisèlina matka deset let po smrti. Později cítila, že jí to dodalo tolik síly jako smutku. „Nic horšího se mi teď už nemůže stát,“ vzpomíná si, na co tenkrát myslela. Toho léta 1971 se vrátila do dětství a navštívila svou milovanou tetu v kraji zámků na Loiře. Její teta chvíli před jejím příjezdem zaměstnala mladého elektrikáře. Gisèle v pamětech vzpomínala na jejich první setkání: „Prostě jsem věděla, že mě bude milovat.“ Oba vyrůstali za války, oba nechali školy v pubertě, aby si začali vydělávat. „Byl prvním mužem v mém životě a já byla také jeho první ženou,“ říká mi. S Dominiquem se stali milenci a „dvojčaty“. Zdůrazňuje ale, že každý měl jinou povahu. Ona byla pozitivní, „on měl tendenci vidět věci v negativním světle“. Když se o dva roky později vzali, „měli jsme pocit, jako bychom unikli svému neštěstí“.

Dominique vyrůstal v opuštěném zámku uprostřed lesa, ze kterého se stal útulek pro veterány se zdravotním postižením a duševními chorobami. Jeho otec tam byl správcem. Dominique se kvůli tomu stal ve škole terčem posměchu. Aby si finančně přilepšili, vzali si jeho rodiče dítě do pěstounské péče. O několik let později si Gisèle a Dominique začali klást otázku, zda jeho otec dívku sexuálně nezneužívá a zda to neprovozuje před její nešťastnou matkou. „Jeho rodinu držela pohromadě jen tyranie,“ píše Gisèle o Dominiquovi.

Během soudního procesu se Gisèle dozvěděla skutečnosti z minulosti svého manžela, které jí nikdy neřekl. Během kempování s rodiči byl svědkem toho, jak byla jeho matka s rukama svázanýma za zády násilně přinucena orálně uspokojit jeho otce. Když v osmi letech pobýval v nemocnici, málem se udávil, když mu během spánku zdravotník nacpal do pusy svůj penis. V období puberty pracoval na stavbě, kde se stal svědkem hromadného znásilnění, kterého byl nucen se zúčastnit. „Když jsem tyhle věci zjistila, uvědomila jsem si, že je to časovaná bomba,“ říká nyní.

V té době o tom nic nevěděla. Manželé se přestěhovali na předměstí Paříže, měli tři děti a přibylo sedm vnoučat (jedno se narodilo v době, kdy byl jejich dědeček ve vězení). Gisèle se v kariérním žebříčku vypracovala na pozici v administrativě národní energetické společnosti a stala se hlavní živitelkou rodiny. Kariéra Dominiqua byla jako na houpačce – byl elektrikářem, založil vlastní firmu, stal se realitním makléřem, zadlužil se. Doma toho ale dělal hodně.

Jejich dcera Caroline si zpětně vybavila, že Dominique se staral o domácí záležitosti způsobem, který odsunul jeho ženu na vedlejší kolej: nakupoval, vařil, vybíral poštovní schránku. Což znamenalo, že dokázal skrývat své dluhy a zároveň mu to poskytovalo příležitosti k tomu, aby měl kontrolu nad tím, jak dostat léky do jídla.

V roce 2013 pár odešel do penze a odstěhoval se na jih Francie. Pronajali si žlutý dům s modrými okenicemi ve vesnici Mazan, kde měl kdysi své rodinné sídlo i markýz de Sade. Jejich dům měl bazén a krásnou zahradu. Dominiqua brali jeho potomci jako veselého otce, s kterým si skvěle užijí grilování, který se brzy ráno projíždí na kole a ve volném čase maluje. Spojovali si ho s drinky na terase a společně strávenými večery u stolní hry Trivial Pursuit. Později vyšlo najevo, že Dominique přesvědčil Gisèle, aby se tam přestěhovali, už s úmyslem ji izolovat. Tehdy to ale nevěděla. Soudci řekla, že v posledních letech se „milovali pětkrát nebo šestkrát měsíčně“. „Koneckonců jsme měli hezký život,“ říká nyní Gisèle, když se ohlíží za jejich manželstvím. „Myslím, že byl šťastný.“

„Čtyřicet let jsem byla vdaná za dobrého muže,“ pokračuje a odečítá posledních deset let svého padesátiletého manželství. „Kamarádky se mě ptaly: ‚Nemá bratra?‘ Vařil, byl domácí kutil, měl atletickou postavu, chodil upravený – měl mnoho dobrých vlastností.“ Když vyšla najevo pravda, lidé jí říkali: ‚Madame Pelicot, byla jste pod jeho vlivem.‘ Na to ale namítá, že tomu tak nebylo. „Nikdy. Chemicky ano, ale psychologicky ne. To je na tom tak hrozné. Raději bych, kdyby byl bastard, abych si mohla říct: ‚Věděla jsi to. Věděla's, že je hrozný člověk.‘“

Psychiatr, který Dominiqua Pelicota poprvé vyšetřil, tvrdil během soudního procesu, že má rozdvojenou osobnost, že je „rozštěpený na dvě části“. I když s tím ne všichni odborníci souhlasili, Gisèle to dává smysl. „Existovala strana A a strana B,“ vysvětluje. „Nikdy jsem neviděla stranu B. Objevila jsem ji až během soudního procesu.“

V prosinci 2024 byl Dominique Pelicot odsouzen k dvaceti letům vězení, což je ve Francii nejvyšší možný trest za znásilnění. Gisèle klade ve své knize otázky, které by položila svému manželovi, kdyby ho tam navštívila, což jí mnoho lidí nedoporučovalo. Patří mezi ně: Zneužíval jsi naši dceru? V tu noc, kdy jsi přišel domů s pláčem, byla to ta noc, kdy jsi se pokusil znásilnit tu mladou ženu? Zabil jsi někoho?

„Nebyla jsem za ním ve vězení,“ říká nyní. „Proběhl soudní proces a… vlastně potřebuji nějaký čas, než se s ním znovu setkám. Ale snažím se to pochopit. Říkám si, že o tom věděl. Mohl říct: ‚Jdu vyhledat pomoc, něco není v pořádku, proč jsem takový?‘“

„Myslíte, že by byl váš bývalý manžel schopen někoho zavraždit?“ ptám se.

„Opravdu doufám, že toho není schopen,“ odpovídá. „Na to nemám odpověď. Lidé si myslí, že to udělal, je podezřelý. Doufám ale, že není vinen. V první řadě myslím na rodinu té dívky. Mám pocit, že žije jen její matka, ta mladá žena zemřela před 30 lety. Vím, že její tělo by mohlo být exhumováno. Doufám, že najdou DNA muže, který to udělal.“

Pokud se ukáže, že se jedná o jejího bývalého manžela, bude to „další propad do propasti“. Prozatím ale Gisèle říká: „Mé vzpomínky zůstanou. V určitém okamžiku se znovu zrodíte z popela, ale minulost nemůžete vymazat. Je naší součástí.“

Zločiny by se daly vnímat jako dva propojené případy: jeden domácí, druhý se týká společnosti. V prvním je pachatelem muž, kterého lze interpretovat jako monstrum. Ve druhém je násilníků tolik, že jakýkoli pokus o to, označit jejich chování za nemorální, je marný. Rozsah a spektrum spoluviníků Dominiqua Pelicota ukázal, jak hrozivě snadné pro ně bylo provádět jejich činy, i to, jak snadno je společnost tolerovala. „Každý den mi lidé děkují za mou odvahu,“ řekla Gisèle u soudu. „Chci jim říct, že to není odvaha, ale hluboká touha a odhodlání změnit naši patriarchální, sexistickou společnost.“

Mezi padesátkou společně obžalovaných, kteří skončili před soudem, se nenašel společný jmenovatel. (Jeden z 53 identifikovaných mužů byl souzen v nepřítomnosti; jeden zemřel na rakovinu a další spáchal sebevraždu ještě před zahájením soudního procesu.) Jejich věk se pohyboval od 26 do 74 let (jednomu bylo v době činu 22 let). Jejich obhájci vykreslili některé z nich jako dětské oběti zneužívání, jiné jako závisláky. Někteří strávili rané dětství v ústavech, jiní žili na ulici. To však v žádném případě neplatilo pro všechny. Lišili se společenskou třídou, etnickou příslušností a úrovní vzdělání. Minulost některých z nich byla plná domácího násilí, u jiných se našly fotografie zneužívaných dětí a jeden si odseděl trest za znásilnění své sedmnáctileté dcery. Jeden z nich se řídil Pelicotovými pokyny – omámil a znásilnil svou vlastní ženu a nabídl ji Pelicotovi; další navrhl jako potenciální oběť svou matku. Jeden, který se zneužívání zúčastnil šestkrát, byl HIV pozitivní (Gisèle měla později negativní test). 

Pokud měli něco společného, co vyčnívalo nad ostatním, byl to fakt, že spousta z nich byli profesionální strážci veřejného života – zdravotní bratři, hasiči, vězeňský dozorce, novinář, voják; že dvě třetiny z nich byli otcové; že většina z nich žila v okruhu 50 kilometrů od domu Gisèle; a že tvrdili, že neměli žádné úmysly, ani si nebyli vědomi znásilnění. Ačkoli někteří z nich uvedli, že si všimli, že něco není v pořádku, nikdo na nic neupozornil. Gisèle měla jasno, když řekla, že se u soudu projevili jako „zbabělci“.

V prosinci 2024 byli všichni z nich odsouzeni a dostali tresty od tří do patnácti let. Mnoho lidí, kteří proces sledovali, se domnívalo, že je to příliš málo. Šest mužů si odpykalo trest ve vazbě a byli propuštěni; 17 se odvolalo – jedním z nich byl Husamettin Dogan. Soud se opět zabýval jeho případem a Gisèlino trápení se tím prodloužilo o další rok. „Myslím, že to stále nechápou,“ říká mi Gisèle. „Většina z nich nechápe, že mě znásilnili.“

Státní zástupce v odvolacím procesu, který se konal v Nîmes loni v říjnu, doporučil zpřísnění Doganova trestu. V odůvodnění zaznělo, že tím, že odmítl uznat svůj zločin, podpořil nejen útok na jednotlivou ženu, ale „celý ubohý společenský systém“. Na rozdíl od prvního procesu v Avignonu, na který dohlíželo pět profesionálních soudců, v odvolacím procesu rozhodovala porota a tentokrát se k němu vyjádřili i občané. Pět mužů a čtyři ženy prodloužili Doganův trest z devíti let na deset.

Navzdory téhle zkušenosti Gisèle varuje před nahlížením na všechny muže stejnou optikou. „Skutečnost, že se mi to stalo a že v soudní síni bylo 51 zvrhlíků plus nejméně 20 dalších, neznamená, že musíme házet všechny muže do jednoho pytle,“ říká. „Mnoho mužů si totiž v souvislosti s procesem kladlo otázky. Ptali se sami sebe: ‚Jsme jako muži bezcenní, když tihle muži byli schopni udělat tohle téhle ženě?‘ Před soudní budovou v Avignonu ke mně přišel muž. Řekl: ‚Víte, stydím se za to, že jsem muž.‘ Řekla jsem mu: ‚Ne, ne všichni muži jsou takoví. A jsem si jistá, že ani vy takový nejste.‘“

Historie misogynie ve Francii se táhne od brutálního zacházení s Johankou z Arku a chlípných lží o Marii Antoinettě až po romány Michela Houellebecqa a zpoždění hnutí #MeToo. Dominique Pelicot během soudního procesu prohlásil: „Člověk se nerodí jako úchyl, ale stává se jím“ a překroutil tím slavný feministický výrok Simone de Beauvoir. Jeho právnička Béatrice Zavarro se snažila ukázat, že ho formovala jeho minulost, ale v tomto odkazu byla krutá ironie. De Beauvoir tvrdila, že „žena se ženou nerodí, stává se jí“. Že biologie není osud a že ženství je konstruováno v rámci parametrů stanovených muži. Případ Pelicot dokázal, že její výrok je stejně relevantní dnes jako v roce 1949, kdy jej napsala.

94 % znásilnění není ve Francii nikdy stíháno a před rokem 2021 neexistoval žádný věkový limit pro konsensuální sex. Sex s dítětem mladším 15 let byl nezákonný, ale nebyl klasifikován jako znásilnění. V době procesu s Pelicotem nehrál souhlas v zákoně o znásilnění vůbec žádnou roli. Místo toho bylo nutné prokázat „násilí, donucení nebo překvapení“.

To znamenalo, že obžalovaní, z nichž mnozí si nepamatovali, zda někdy viděli Gisèlinu tvář, se mohli celé záležitosti vyhýbat, a to i přes videozáznamy o jejich jednání. Několik obhájců byly ženy (k Gisèle se chovaly útočně, což stále těžce nese). Jedna z nich byla suspendována poté, co na sociálních sítích zveřejnila video, ve kterém Gisèle zesměšňuje při písni „Wake Me Up Before You Go-Go“.

Sexuální praktiky, jako je swinging a BDSM, spadají ve Francii pod pojem „libertinisme“, což jim dodává filozofický rozměr. Několik obžalovaných se označilo za zkušené na swingerské scéně a tvrdilo, že to byl obvykle manžel, kdo zařizoval schůzky. Nemysleli si, že k téhle aktivitě potřebují výslovný souhlas manželky.

Zákonodárci dlouho diskutovali otázku týkající se souhlasu k pohlavnímu styku. Případ Gisèle celou záležitost urychlil. Téměř rok po skončení procesu byl zákon změněn. Od října 2025 se ve Francii znásilnění chápe jako jakýkoli sexuální akt bez souhlasu. Jak to vyjádřil jeden zákonodárce, nová definice posunula zemi „z kultury znásilnění do kultury souhlasu“.

Gisèle upozorňuje, že během soudního procesu dostávala dopisy z celého světa na svou podporu s tím, že misogynní postoje se vyskytují nejen ve Francii, ale „po celém světě“. Týdny po našem setkání se Philip Young, 49letý bývalý konzervativní radní ve Wiltshire, přiznal k tomu, že třináct let omamoval a znásilňoval svou bývalou manželku. Obviněno bylo pět dalších mužů ze sexuálních trestných činů, kterých se proti ní dopustili. Joanne Young, pravděpodobně inspirovaná Gisèle, se vzdala svého práva na anonymitu.

Gisèle chová jisté sympatie k ženám, které jsou součástí života násilníků z její kauzy, k manželkám, partnerkám, matkám. Když se promítala videa, všechny ze soudní síně odešly. „Ty ženy jsou jako já, protože to popírají,“ vzpomíná si na svou vlastní první reakcí. Představuje si jejich ekonomickou situaci a děti, které vychovávají. Říká, že pro ženy, které jsou závislé na mužích, není snadné se s nimi rozvést. „Varovala bych je: buďte ostražité,“ říká mi.

Neoddělitelnou součástí zločinů v Mazan byly webové stránky Coco.fr, doména se později změnila na Guernsey. Dominique Pelicot rekrutoval muže v chatovací místnosti s názvem Bez jejího vědomí. Stránky Coco, založené v roce 2003 a zrušené v roce 2024, byly místem, kde se lidé anonymně scházeli a beztrestně vyjadřovali své předsudky a touhy. Ve Francii byla platforma spojována s 23 000 trestními případy, mezi nimiž bylo obchodování s drogami, sexuální napadení, homofobní útoky, pedofilie, prostituce nezletilých a vraždy. (Soudci pověření procesem s Pelicotem mylně označovali Coco jako „seznamku“.) Její zakladatel, který získal italské občanství a přestěhoval se do Bulharska, byl v lednu 2025 zatčen na základě nesčetných obvinění od spoluúčasti na obchodování s drogami a distribuci pornografie až po praní špinavých peněz. Vše popírá.

Gisèle poukazuje na to, že mnoho takových stránek stále existuje a sahají daleko za francouzské hranice. „Coco už nefunguje, ale kolik dalších mezitím vzniklo?“ říká. „Je jich spousta – po celém světě. Je to opravdová pohroma. Jejich provozovatelé musí být zastaveni.“

Co jiného se dá dělat? „Musíme vzdělávat své děti,“ říká Gisèle. „Musíme je chránit, milovat a vzdělávat, protože ony stvoří svět zítřka. Víme, že naše děti, děti ve věku devíti nebo deseti let, mají přístup k pornografickým obrázkům, které jsou naprosto ubohé a otřesné. Co to dělá s myslí dítěte? Chlapci a dívky se musí naučit žít spolu a respektovat se navzájem, protože jsme si rovni. Ženy byly vždy považovány za méněcenné, tak si to společnost přála. Žena není objekt, je to lidská bytost.“ Gisèle nepřestává doufat. „Věřím v lidstvo,“ říká. „Společnost se změní k lepšímu.“

Gisèle se často klade otázka: Jak mohla nevědět, co se s ní děje? Kladou si ji nejen její protivníci, ale i ženy, které si do ní projikují svůj vlastní pocit z toho, co si jejich těla pamatují.

„Stále tu máme spoustu lidí, kteří jdou tak daleko, že říkají: ‚Ale jak to mohla nevědět?‘“ svěřuje se mi Gisèle. „Říkají: ‚Zdá se to zvláštní. Kdybych to byla já, všimla bych si toho.‘“

Francouzské slovo, které Gisèle používá k popisu svých výpadků paměti, je „absence“ (nepřítomnost). Gisèle si nevšimla, že jí její manžel deset let ubližoval, protože byla nepřítomna.

Dominique Pelicot jí pravidelně dával čtyři až deset tablet léku proti úzkosti Ativan a čtyřnásobek doporučené dávky léku na spaní Ambien. „Je děsivé pomyslet na ty dávky,“ říká nyní Gisèle. „Člověk se diví, jak to tělo dokáže vydržet. Myslím, že to už nemohlo vydržet dlouho.“ Někdy byla, jak sama říká, „jako hadrová panenka“. Znásilnění se odehrávala, když byla v tomto stavu. Jindy se chovala jako náměsíčná: jednou se šla nechat ostříhat a kadeřník se obával, že má snad mrtvičku. Její nejmladší syn Florian byl svědkem toho, jak se jí pohled vyprázdnil a loket sklouzl z opěrky židle, jako by byla pod hypnózou. Dominique jí krátce předtím přinesl sklenku růžového vína. „Nebojte se, jsem na to zvyklý,“ řekl Florianovi a jeho rodině, která byla u nich v Mazanu na návštěvě a mířila domů. „Je jen unavená.“

Dominique Pelicot u soudu uvedl, že měl fantazie na téma, jak „přimět nepoddajnou ženu k podrobení“. Ve skutečnosti zašly jeho činy dál, až k úmyslnému ponižování. Cizím lidem, které pozval, aby ji znásilnili, řekl, že se jí chce pomstít za aféru, kterou měla před desítkami let. Noc co noc bral Gisèle veškerou kontrolu nad jejím vlastním tělem. A pak se pustil do práce s její myslí. Když si Gisèle uvědomila, že ztrácí paměť, často si nedokázala vzpomenout na celé dny, střídala jednoho neurologa za druhým. Byla to Alzheimerova choroba? Byla to mrtvice? Byl to nádor na mozku jako ten, který zabil její matku? Lékaři se ve svých názorech neshodli. Trápily ji gynekologické problémy, chodila s nimi ke specialistům. Nezkoumali ji na pohlavně přenosné choroby, dokud policie nezjistila, co se stalo. Pak se zjistilo, že se Gisèle musí vypořádat s celoživotními následky čtyř nemocí. Tohle hledání ohrožovalo její duševní zdraví a trvalo téměř deset let. Dominique ji vozil na každé vyšetření a mátl lékaře. „Mé tělo mi říkalo, co se děje, ale já jsem jeho poselství nechápala,“ píše v knize.

Co bylo horší, ptám se jí, zločiny proti tělu, nebo zločiny proti mysli? „Myslím, že fyzické jizvy se možná zahojí rychleji. Mysl, to je složité. Není to stejná bolest. Myslím, že bolest v duši je těžší zvládat.“

Ptám se Gisèle na její vztah k tělu. Mluví o své nevlastní matce a o tom, jak ji donutila myslet si o sobě, že je ošklivá; o tom, jak v pubertě schovávala svá prsa – v době, kdy všichni chtěli vypadat jako Twiggy; o tom, jak vyrůstala s „komplexem“ ohledně svého těla; o setkání s Dominiquem a o tom, jak cítila jeho pohled, když řekl: „Ano, koneckonců jsi hezká.“

V pamětech je jedna pasáž, kterou se Gisèle snažila odstranit. Popisuje tříletý románek, který měla s kolegou Didierem. Začal v roce, kdy jí bylo 35 let. Její matka zemřela v pětatřiceti letech a Gisèle na to často myslela. „Objevila jsem nové pocity,“ píše, „v neposlední řadě svůj první orgasmus.“

Poté, co tento příběh vyprávěla své spoluautorce, zastyděla se. „Řekla jsem Judith: ‚Ne, to v knize nemůže zůstat! Vyjměte to, je to irelevantní.‘“ Perrignon argumentovala, že by to oslovilo mnoho žen. Dohadovaly se. Nakonec Judith požádala o pomoc Jeana-Loupa. Ten Gisèle přesvědčil, aby tahle pasáž v knize zůstala.

Jako pozoruhodné se jeví, že to byl její nový partner, kdo Gisèle přesvědčil, aby nezapomínala na vlastní potěšení. Gisèle mi několikrát opakuje, že je „skromná žena“. Videa jejího zneužití byla promítána na veřejnosti, ale tento intimní detail pro ni byl až příliš.

Gisèle nedokáže spočítat (říká, že nechce počítat) tisíce dopisů na svou podporu, které dostala od lidí z celého světa, i od královny. Dostaly se k ní i dopisy adresované jednoduše „Gisèle Pelicot, Avignon“. Byla oceněna Řádem čestné legie, nejvyšším občanským vyznamenáním ve Francii, nechybí na prestižních seznamech vlivných lidí světa. Gisèle, která nevěří v Boha, se stala jakousi veřejnou mučednicí, podobnou středověké francouzské svaté. Lidé k ní přicházejí a chtějí se jí dotknout. „Jako bych byla Panna Marie!“ směje se té absurditě. „Je to, jako by chtěli, aby se na ně přenesla část mé energie.“

Zbavila se slova „oběť“ a odmítá slova „hrdina“ a „ikona“. „‚Přeživší‘, to ano, protože kdyby pokračoval, nemyslím si, že bych tu s vámi dnes mluvila,“ říká o zločinech svého bývalého manžela. „Dávám ale přednost slovu ‚symbol‘. Cením si toho, že jsem se stala hlasem žen.“

Vzhledem k tomu, že více než 20 mužů, kteří na ní spáchali násilí, se stále volně pohybuje, může být tahle sláva dvousečná. Jednou, na začátku procesu, obědvala se svými právníky v restauraci v Avignonu. Když chtěla účet, číšník odvětil, že už byl zaplacen. Ukázal na muže, který to zařídil. Gisèle k němu přišla a řekla mu, že je velmi dojatá, ale nemůže to přijmout. Muž trval na svém, řekl, že bydlí nedaleko od ní. Najednou ji napadlo: „Co když je to jeden z těch násilníků, kterého nikdy nezatkli?“ Pak si řekla: „Přestaň. Úplně se zblázníš.“

Seržant Laurent Perret dospěl k závěru, že poté, co odhalil zločiny Dominiqua Pelicota, „zachránil oběť, ale zničil rodinu“. Gisèle a její děti vstřebávaly hrůzná fakta svým vlastním tempem. Ona se mohla rozvést se svým manželem, ale děti se nemohou rozvést se svým otcem. Nejenže musí přepsat svou minulost, tíží je i břemeno genetického dědictví.

Caroline, která se podobá spíše svému otci než matce, napsala o své zkušenosti dvě knihy pod pseudonymem Caroline Darian. Založila také organizaci s názvem #MendorsPas (Neuspávej mě), která bojuje proti „chemickému podrobení se“ – frázi, která se ve Francii proslavila znepokojivým způsobem. Caroline si je jistá, že ji otec omámil a možná i znásilnil. Nenašlo se ale dost průkazných důkazů. Ačkoli u soudu stála za svou matkou, později s Gisèle přerušila veškerý kontakt a označila se za „zapomenutou oběť procesu“.

Většina procesů týkajících se znásilnění staví slovo oběti proti slovu obžalovaného. Tohle bývají hlavní důkazy. Gisèle měla naopak obrovské množství dokumentace, ale žádné vzpomínky na události. Její proces pravděpodobně nastolil vysokou laťku pro dokazování a znevýhodnil ty, kteří ji nemají.

Mezi nimi je jedno z jejích vnoučat, jehož případ proti Dominiquu Pelicotovi byl zastaven, a Caroline, která proti němu vznesla nová obvinění z použití omamných látek a znásilnění. Právničkou, kterou si pro tohle kolo řízení vybrala, je Florence Rault. Ta vede případy pokusu o znásilnění a vraždy z 90. let. Dominique popřel Carolinina tvrzení i jakékoli provinění vůči svým vnoučatům. Poté, co Caroline bezvýsledně konfrontovala svého otce na lavici obžalovaných v Avignonu, nabyla dojmu, že ji Gisèle „opustila“ tím, že ji nepodporovala. Ve své první knize Ill Never Call Him Dad Again (Už mu nikdy nebudu říkat táta) Caroline popisuje reakci své matky. Když se vrátila z policejní stanice, kde jí ukázali dvě fotografie sebe samé, jak spí, zeptala se jí Gisèle: „Jsi si jistá, že jsi to ty?“ Caroline uzavírá: „Tehdy jsem pochopila, že moje matka zvolila popírání.“

Carolinin starší bratr David popsal události posledních několika let jako „zničení“ rodiny. „Jsou plní nenávisti a hněvu. Já ne,“ argumentuje Gisèle, když se jí na to ptám. V knize A Hymn to Life (Óda na život) popisuje svůj vztah s dcerou jako „poměrně komplikovaný“. Svěřuje se mi, že si myslí, že Caroline budou „celý život děsit“ zhlédnuté fotografie a videa, na kterých je její matka znásilňovaná.

Miliony lidí obdivují Gisèlinu schopnost přežít tuhle zkušenost. Může to souviset s myšlenkovými vzorci, které frustrují její děti. Možná Gisèle dokáže zpracovat pouze jednu vrstvu najednou, počínaje tím, co se jí stalo. Letos v lednu Caroline oznámila, že se vztahy mezi nimi „uvolnily“, a dodala, že ačkoli pro její matku bylo velmi těžké uvažovat o tom, že by její otec mohl zajít až k incestu, „nikdy nebyla viníkem ona“.

„Přeji si, aby se Carolinino utrpení časem umenšilo,“ říká mi Gisèle. „Kvůli ní a kvůli její rodině, zejména kvůli jejímu synovi. Být pozitivní pro mě znamená bojovat proti utrpení a hněvu. Neznamená to zapomínat ani odpouštět, ani minimalizovat či popírat újmu a násilí. Znamená to bojovat proti tomu, aby nevyhráli, aby nezničili všechny generace.“

Gisèle si udržuje s Florianem blízký vztah. Před lety, když Florian řídil otcovu firmu, pomáhal mu s IT. Tehdy úplnou náhodou objevil složku s názvem „Martininy kalhotky“. Byla prázdná. Martinina identita zůstává záhadou.

V červnu 2023, rok a tři měsíce před začátkem soudního procesu, se Gisèle prostřednictvím společných přátel na ostrově Ile de Ré seznámila s Jeanem-Loupem, bývalým stevardem společnosti Air France. Spojovalo je to, že měli stejného psa, francouzského buldočka, a líbila se jim stejná hudba. Jean-Loup věděl, co se jí stalo. Sám si prošel trýznivými léty: jeho žena zemřela několik měsíců předtím po dlouhé nemoci, během níž se o ni staral. S Gisèle se velmi sblížili. Později poznamenal, že bylo dobře, že se potkali před soudním procesem. Gisèle se totiž stala tak slavnou, že by si nikdy nedovolil pozvat ji na kávu.

„Kdyby mi někdo řekl, že v tomto věku najdu lásku, nikdy bych tomu nevěřila,“ říká mi Gisèle. „Lásku mých vnoučat, ano, ale lásku jiného muže, o tom jsem ani neuvažovala.“ Svůj život coby ženy odložila stranou. Ale vesmír, jak sama říká, měl jiné plány. Gisèle teď touží dát naději ženám v jejím věku, které si myslí, že mají život za sebou. „Říkám: ‚Ne, dámy, stále máme právo na štěstí. Jsem důkazem, že všechno je možné.‘“

Ptám se jí, jak se jí podařilo důvěřovat jinému muži. „Mám v něj naprostou důvěru,“ říká. „Nikdy si nemyslím: ‚Možná bych měla být opatrná, protože jsem slepě důvěřovala panu Pelicotovi a…‘ Nikdy.“ Pak zvedne obočí a bez obalu řekne: „Myslím, že se mi to nemůže stát každých pět minut! Ne každý je zvrácený.“

Můžete někdy doopravdy poznat druhého člověka? ptám se. „Nechápu, jak by mi Jean-Loup mohl něco tajit,“ říká. „Připadám si, jako bychom byli dvojčata.“ Vybavuju si, že to samé říká ve své knize o Dominiquovi. Gisèle pokračuje: „Myslím si ale, že druhého člověka nikdy doopravdy nepoznáte. V panu Pelicotovi se praly dvě osobnosti. Každý z nás má svou skrytou část sebe. Nemusíme ji nutně ukazovat. Nic neskrývám, ale možná někteří lidé potřebují mít tajemství.“

Ve své knize Gisèle nazývá svého bývalého manžela Dominiquem (jejich rozvod proběhl hned první den soudního procesu). Ale když spolu mluvíme, označuje ho jako „monsieur Pelicot“. Je to z úcty, ptám se jí, nebo si tím od něj drží odstup? „Z úcty ne,“ říká. „Spíš si tím držím odstup. Svým způsobem tím chci vyjádřit, že je stále lidská bytost. Lze o něm říct, že je monstrum, ale pro mě není monstrem. Je lidskou bytostí navzdory tomu, co udělal.“ Ptám se jí, jestli věří ve zlo. „Nechci o zlu přemýšlet,“ říká. „Věřím, že existují lidé se zlými úmysly.“

Odpustíte mu? „Odpuštění je pro mě velmi těžké,“ přemítá Gisèle. „Dokonce nemožné. Ale nechci žít v nenávisti. Chci jít dál. Tam, kde je teď, splácí svůj dluh společnosti.“

Během našeho rozhovoru Gisèle několikrát použije slovo „nemyslitelné“. Odkazuje na skutečnost, že si nikdo nedokázal představit, že by tyto bizarní zločiny mohly být příčinou jejích symptomů. Pak mě napadne, jestli by se „nemyslitelné“ dalo chápat tak, že je nemožné pochopit, co se jí stalo, nebo dokonce že nepomáhá na to myslet. Nemyslitelné: je nemožné o tom přemýšlet.

Zaráží mě, že Gisèle říká, že Jean-Loup je teprve třetí muž, se kterým kdy spala, ačkoli ví, že ji znásilnily desítky dalších. Když se u soudu promítaly videozáznamy ze znásilnění, styděla se, protože ji lidé viděli chrápat. Když se jí ptám, jestli si myslí, že by byl její bývalý manžel schopen vraždy, odkazuje na tělo Sophie Narme, a ne na své vlastní, které bylo v permanentním ohrožení. 

Dalo by se to nazvat popíráním, sama tohle slovo použila. Ale Gisèle toho hodně prožila. Je možné, že se děje něco účelnějšího: vůle zvrátit to, co se jí stalo. Tímto způsobem Gisèle vrací do záznamů svůj bdělý život. Nebude známá jen pro to, co se jí dělo, když byla v bezvědomí. Znovu získá svou autonomii a se vzdorem podrobně popíše svůj vědomý zážitek.

V soukromém životě se vrátila ke svému rodnému jménu. Pro veřejné účely si ale jméno Pelicot ponechala. Chce ho zachovat pro svá vnoučata, zejména pro své vnučky. „Chci, aby byly hrdé na to, že nosí jméno Pelicot. Teď si lidé jméno Gisèle Pelicot zapamatují mnohem snadněji než Dominique Pelicot.“

Venku ještě vládne den, když vycházíme na ulici. „Mám to ale štěstí, že tohle můžu zažít, že?“ říká Gisèle s úsměvem, když se ohlíží za uplynulým dnem. „Tyhle malé každodenní radosti mi dělají radost. C’est magnifique.“

„Opravdu si myslíte, že máte štěstí?“ ptám se.

„Ano,“ odpovídá. „Věřím v síly vesmíru. Jsem přesvědčená, že mě něco muselo ochránit, protože jsem mohla stokrát zemřít.“ Pak přemýšlí o tom, co mi řekla za posledních pár hodin. „Kdybych neztratila matku, jistě bych nepotkala pana Pelicota. Život rozhodl, že to bude jinak, takže tuto trajektorii přijímám. Ničeho nelituji. Když se na sebe podívám do zrcadla, říkám si: ‚Jsme v pořádku, ty a já. Koneckonců to není tak zlé.‘“