Nesmrtelná labuť. Anna Pavlovová proměnila balet k obrazu svému

V zrcadlovém sále Mariinské opery v Petrohradě cvičí na konci 19. století mladičká Anna Pavlovová. V módě je právě italský styl baletu: krevnaté silné baletky, vysoké skoky a ohromující technické prvky. Takový způsob tance vyžaduje především silné nohy, které však Pavlovová nemá. Její postava je příliš vychrtlá a lýtkové i stehenní svaly příliš slabé na to, aby zvládly náročné taneční figury, jež si publikum momentálně žádá. „Akrobatické kousky nech ostatním, Anno! Nechtěj po mně, abych se díval, jak si ničíš své křehké svaly a jedinečnou klenbu nohou. Laskavě tě žádám, abys už nikdy nezkoušela napodobovat někoho, kdo je fyzicky mnohem silnější než ty. Uvědom si už konečně, že něžnost a grácie představují tvůj největší kapitál. Měla bys cvičit takový styl tance, ve kterém by vynikly tvé jedinečné kvality, místo aby ses snažila ulovit laciný úspěch na ještě lacinější akrobatické triky,“ vtloukal Anně do zarputilé hlavy její učitel Pavel Gerdt. Poslechla ho a stala se legendou.

Anna Pavlovna Pavlovová se narodila 12. února 1881 na předměstí Petrohradu. O jejím původu se dodnes vedou dramatické spory. Ví se pouze, že byla dcerou Ljuby Feodorovny Pavlovové, která se provdala za vojáka Matveje Pavlova, jenž však nebyl Anniným biologickým otcem. Za jejího skutečného zploditele se totiž všeobecně pokládá židovský bankéř Lazar Poliakoff. Přesto Anna s oblibou tvrdila, že je dcerou matčina prvního manžela, který zemřel, když byly Anně dva roky. V duchu této historky si také říkala Anna Pavlovna Pavlovová, na počest svého domnělého otce. Rozhodující životní zlom v Annině životě způsobila nevědomky její matka, když ji vzala na baletní představení Šípkové Růženky. 

„Vždycky jsem chtěla tančit. Nedokázala jsem si představit jinou budoucnost. Neuměla jsem samu sebe vidět jinak než v roli tanečnice na velkém pódiu před nabitým hledištěm. Toužila jsem lidem předvádět harmonickou krásu pohybu, čekat se zatajeným dechem a bušícím srdcem na potlesk. Tak jsem si stavěla vzdušné zámky ze svých nadějí a snů. A ty se mi začaly plnit, když jsem poprvé jako dítě zhlédla v Mariinské opeře představení Šípkové Růženky. Byla jsem tak fascinovaná, že jsem se nemohla ani pohnout. Bála jsem se i dýchat, abych nezničila kouzlo, jehož jsem byla svědkem. Ve druhém jednání, když na scéně tančilo mnoho párů, se ke mně naklonila matka a zašeptala: ‚Chtěla by ses k nim připojit?‘ A já jsem odpověděla: ‚Ne, mnohem raději bych tam tančila sama!‘ Když mi pak bylo osm, nemohla jsem už bez tance vydržet a vyžebrala jsem si na matce svolení, abych se mohla zapsat do baletní školy,“ vzpomínala později. (Keith Money: Anna Pavlova: Her Life and Art; Harper Collins, 1983). 

Musela ale počkat ještě dva roky, než ji škola jako desetiletou přijala. Tamní učitelé však usoudili, že kvůli tenkým nohám, slabé technice a hubenému tělu ji baletní kariéra rozhodně nečeká. Pavlovová měla plachou, nespolečenskou a introvertní povahu, a byla tudíž téměř bez přátel. Její rodina navíc neoplývala velkým bohatstvím – matka obětovala pro její taneční vzdělání veškeré finance. Velmi brzo se však ukázalo, že nešlo o marnou investici. Jejího talentu se ujali baletní mistři, jako byli například Nikolaj a Sergej Legatovi, Jekatěrina Vazemová či Pavel Gerdt. Pod svá křídla si ji vzal dokonce i legendární Marius Petipa, francouzský rodák a tvůrce moderního klasického baletu v Rusku. Nejoblíbenějším učitelem Pavlovové však až do její smrti zůstal Enrico Cecchetti.

„Když jsem byla malá, myslela jsem si, že úspěch je totéž co štěstí. Byla jsem hloupá – štěstí je jako motýl, který se objeví, potěší nás na prchavý okamžik a brzy zase odletí pryč.“ (Keith Money: Anna Pavlova: Her Life and Art; Harper Collins, 1983). Budoucí baletní legenda debutovala v sedmnácti letech. Porotu zaujala natolik, že dostala nabídku od Královského baletu Mariinské opery. S Cecchettiho pomocí tam povýšila v roce 1905 na balerínu a o rok později již na první sólistku, primabalerínu.

Anna absolvovala akademii těsně po umělecké invazi virtuózních italských baletek Legnati, Zuchhi a jiných, které bravurně zvládaly atraktivní, ale náročné technické prvky. Žádaný byl italský „svalnatý“ styl. Anniny vlohy na něj zdaleka nestačily. Její křehké, vysoko klenuté nohy byly příliš slabé na ohromující technické prvky, které právě přicházely do módy. Využila tedy těch předností, které jí její štíhlé tělo poskytovalo – vzdušnosti, ohebnosti, ženské citlivosti, ohromující exprese – a zkombinovala je s tvrdou prací. A triumfovala. Emotivní a extatický styl Pavlovové dojímal publikum po celém světě. Křehká Anna vzkřísila kvality romantických baletek. 

Objevila pro svět kouzlo zasněného a procítěného baletu. A nejen to. Talentovaná Ruska je i autorkou moderních baletních bot. Tento vynález byl původně jejím zlepšovákem, který měl pomoci jejím slabým nohám udržet balanc. Vzala měkké boty, v nichž tehdy baletky tančily, vložila do špičky kousek kůže pro lepší oporu a na podrážku připevnila platformu, která jí zvyšovala postavu. Pak celý střevíc zalátala a nové baletní boty byly na světě. V její době se podobný počin považoval za podfuk. Dnes se však bez tanečních piškotů v té podobě, jakou navrhla Anna, žádná baletka neobejde. Nicméně Pavlovová, která si potrpěla na image, chtěla být zobrazována jako elegantní tanečnice, jež baletí pouze v botkách na tenounké podrážce, a proto prý úzkostlivě retušovala všechny fotografie, na nichž byla zachycená ve své upravené obuvi.

Působení v Mariinské opeře bylo však pro mladou tanečnici jen předehrou. V roce 1908 se připojila k Ďagilevovu ruskému baletu v Paříži, ale ani u této společnosti nezůstala příliš dlouho. V roce 1910 společně s osmi tanečníky z Petrohradu založila vlastní společnost a během četných světových turné ji poté rozšířila ještě o britské tanečníky. Téhož roku se také poprvé objevila v Metropolitní opeře v USA. Když vystoupila v Dánsku, obdivovatelé jí vypřáhli koně z kočáru a vozili ji po ulicích sami. Sir Frederick Ashton, britský choreograf a šéf Anglického královského baletu, tvrdil, že se rozhodl pro taneční dráhu poté, co jako chlapec zhlédl oslňující výkony Pavlovové v Limě, hlavním městě Peru. Žádná jiná hvězda neprojela v rámci svých vystoupení v rozmezí patnácti let 560 000 kilometrů. Hvězdná baletka za stejnou dobu odtančila více než 4 000 představení. Většinu svého života strávila v hotelech nebo vlacích. Geniální choreograf Michail Michajlovič Fokin speciálně pro ni vymyslel sestavu Umírající labuť, jedno z nejnáročnějších a nejpůsobivějších baletních vystoupení v historii tohoto umění. Labuť se také stala symbolem Pavlovové – jedna z nejpopulárnějších dobových fotografií ji zobrazuje, jak drží zvíře v náruči.

Světová válka, jež vypukla v roce 1914, zpřetrhala s definitivní platností veškeré její vztahy k Rusku. Svůj nový domov našla v Londýně, kde roku 1912 zakoupila dům Ivy House v Hampsteadu. Tady se mohla plně věnovat svým dvěma láskám: tanci (zřídila si vlastní taneční školu) a chování exotických zvířecích mazlíčků. Co se týká mužů, v téhle otázce Anna zdatně mlžila a striktně si chránila své soukromí. Předpokládá se, že se provdala za svého manažera Victora Dandrého, který se od ní už od školních let nehnul ani na krok, ale světová primabalerína tuhle informaci nikdy oficiálně nepotvrdila. Přesto však svou poslední cestu do rodného Ruska podnikla v roce 1913 právě kvůli němu. Victor se totiž ocitl ve velkých finančních potížích, byl obviněn ze zpronevěry státních peněz, a nesměl proto opustit hranice Ruska. Tehdy Anna využila svého vlivu a kontaktů, aby ho vysekala z problémů.   

Anna Pavlovová vystupovala až do své smrti v roce 1931, kdy jí bylo téměř padesát let. Ke konci života sice svolila, že při vystoupeních vynechá nejtěžší sekvence a bude předvádět jen méně náročné kousky, avšak svůj tanec si vzít nenechala. Její repertoár obsahoval přes dvacet velkých výstupů a více než osmdesát kratších sestav. Do svých programů zahrnula i tance z Polska, Ruska a Mexika. Vážně se také zajímala o indické a japonské tradiční tance. Podle kritiků sice disponovala poněkud konzervativním repertoárem, ale nesmírné odhodlání a magnetická přitažlivost, které z ní při tančení přímo vyzařovaly, jí získaly na celém světě miliony obdivovatelů. Představila baletní umění například v Egyptě, Japonsku nebo Indii. Objevila se také v několika němých filmech. Nejúspěšnější z nich, Nesmrtelnou labuť, natočila v roce 1924.

Poslední světové turné uskutečnila v letech 1928 až 1929 a své finální představení odtančila v Anglii roku 1930. O rok později v zimě dostala zánět pohrudnice. Její vlak z Cannes do Paříže měl nehodu, a ačkoli Pavlovová sama neutrpěla žádné zranění, prostydla během dvanáctihodinové cesty nevytopeným kočárem, který zajišťoval náhradní dopravu. Doktor jí mohl zachránit život, ovšem pod podmínkou, že by jí poškodil žebra. Anna odmítla, neboť by jí operace znemožnila dál vystupovat, a raději tak zvolila smrt. Zemřela 23. ledna 1931 brzy ráno. Uvádí se, že na smrtelné posteli otevřela oči a pronesla svá poslední slova: „Připravte mi labutí kostým.“ Potom se odmlčela a dodala: „Zahrajte mi, prosím, tuto poslední část zvlášť něžně.“ (Keith Money: Anna Pavlova: Her Life and Art; Harper Collins, 1983). Tělo Anny Pavlovové bylo na její přání zpopelněno a ostatky uloženy do ruského pravoslavného kostela v Londýně.