Dopaminové songy podle redakce Vogue. Hudba, která vám zlepší den

V redakci Vogue všechny lidi, kteří si užívají zimu, rozhodně obdivujeme. Je fajn se usmívat a být v pohodě, když slunce svítí a listy na stromech se zelenají. Ale kde brát optimismus, když venku mrzne, stromy opadaly a každá jízda nacpaným metrem je jako nedobrovolná sauna v zimním kabátu? Pokud ovšem pracujete pro Vogue, stačí vám jedna písnička on repeat. A proto jsme pro vás připravili seznam klíčových dopaminových songů, které nám dodávají v zimě tolik kýženou životní energii. Tak hezký poslech!

Na šedesátkový french pop je vždycky spoleh jako na zaručený životabudič. Ráno mě vytáhne ráno z postele, i kdybych nechtěla. Je to tak, sezonní depka si vás najde i ve slunném Los Angeles. Tenhle hit z roku 1967 od Anny Kariny, francouzsko-dánské herečky a režisérky, která se stala ztělesněním Nové vlny ve filmech Jeana-Luca Godarda, je dokonalým soundtrackem pro rychlou sprchu, šálek horké kávy a dlouhou cestu autem do zapadlé části Jižní Kalifornie, kam si jedete vyzvednout vintage jídelní soupravu pořízenou přes Craigslist.

Mnohé z písniček z alba Compositions (Anitino mistrovské dílo!) bohužel nejsou dostupné na Spotify. Pro zakušení pozitivního efektu, které tenhle song má (spolu s Perfect Love Affair nebo Fairy Tales), si musíte nejdříve otevřít YouTube a přečkat, než se přehraje reklama (Ufff!). Ale to zadostiučinění! To je Anita Baker v nejlepší, šeptavé, mazlivé a svůdné formě. More Than You jsem vybral z vícero důvodů: má skvělý text, španělka tu zní neuvěřitelně devadesátkově (jak taky jinak) a ke konci Anita do rytmu vydává velmi specifický, broukavý sound, který mě pokaždé naprosto odstřelí.

Last Girls at the Party je čistý adrenalin ve zvukové formě. Vybavuju si, že jsem měla za to, že to bude určitě jeden z mých top letních songů, ale nakonec se ukázalo, že jde o ideální písničku na podzim. A jak by vám řekla moje čtyřletá dcera, tahle oslava večírkování prostě funguje, i když máte večerku v devět. 

Co znamená, když vám více než cokoli jiného (včetně drog) zvedne náladu emo indie rozchodová hymna z roku 2014? Nejspíš jen to, že jsem muž kolem pětatřicítky a pomalu ztrácím sluch. Každopádně: Cloud Nothings jsou dokonalá rocková kapela a jejich divoké čtvrté album Here and Nowhere Else, a především ten závěrečný song, jsou instantní životabudič. 

D’Angelovi fandím dlouhodobě, ale jeho letošní, velmi nečekaný odchod mě k němu přiblížil ještě o něco víc. Zasekla jsem se hlavně na I Found My Smile Again ze soundtracku filmu Space Jam. Ty houpavé basy v kombinaci s D’Angelovým falzetem nikdy nezklamou. Pokaždé mi vlijí krev do žil a dodají to správné pohoupnutí do boků.

Ne všechny dopaminové hity musí jako být duhové gejzíry zářící energie. To, co dodává energii mně, je krásný, uklidňující hlas. I proto mám obsesi pro společný projekt Deana Blunta a Eliase Rønnenfelta. Je to fakt dokonalé spojení a přineslo mnoho perel, mezi nimiž je právě píseň Seven. Bluntova kytara a hloubka Rønnenfeltova hlasu jsou nesmírně hypnotické a vyvolávají ve mně instantní pocity štěstí v jemném, melancholickém duchu.

Tahle písnička je pro mě úplně všechno: moje jistota na karaoke, můj lék na smutek, moje dávka devadesátkové nostalgie. Úplně jasně si vybavuju, když tenhle song vyhrával snad ze všech rádií téměř nonstop. Kdykoli jej teď slyším, funguje pro mě jako rychlá dávka serotoninu. Nedávno jsem narazil na komentář, že je to hudební ekvivalent hřejivého objetí, a já rozhodně souhlasím. 

Upřímně mě nenapadá žádná jiná kapela, která by tak dobře, nekompromisně i poeticky ztělesňovala naprosto don’t-give-a-fuck attitude. A je to super, když vezmeme v potaz, že hudba je aktuálně spíše performativní a hlavně apolitická. Když to uvnitř mě vře a na vyrovnání mého spravedlivého, ženského naštvání potřebuju trochu toho rychlého serotoninu, tak tahle písnička funguje jako nic jiného. Je to jako být na básnickém čtení, luskat prsty a zároveň pařit v kotli pod pódiem.

Daydreaming od Harryho Stylese mám snad každý rok ve své top desítce. Už jen po vyslechnutí předehry se mi zlepší den. A když náhodou vykročím špatnou nohou, tenhle song mi to pomůže překonat. Přestože je to spíš letní písnička, pustit si ji během dlouhých zimních dní mi vždycky zvedne náladu. 

Od prvních tónů je tohle jako injekce radosti. A jako bonus se vzápětí přidá i nezkrotná chuť tancovat. Je to jako mládí a svoboda přetavené do zvukové formy!

Hudba, která je pro mě synonymem štěstí, je obvykle ta, co není ani trochu na první dobrou. Hudba, která nemá cynické, cukerínově chytlavé refrény a tepe nepravidelným beatem. Hudebník se zaměřením na techno a dub dominikánského původu St. Hilaire mě v tomhle nikdy nezklame. Žánr se pohybuje někde na pomezí dubu, techno-dubu a rocku se špetkou kdečeho dalšího a připomíná nikdy nehasnoucí sluneční svit, i když jste zrovna až po krk uvízlí ve vlhké, vlezlé newyorské zimě. 

Tohle jsem letos poslouchal pokaždé, když jsem potřeboval zvednout náladu. Kouzlo tkví nejspíš v těch euforických synťácích, které se následně rozestoupí a dají prostor vyniknout dunivým riffům elektrických kytar. Není náhoda, že je to taky ten úplně nejlepší soundtrack pro chvíle, kdy se prodíráte přeplněným nádražím, zalidněnou ulicí nebo natřískanou autobusovou stanicí. Mimochodem je to žánr sám o sobě a asi bych k němu měl udělat speciální playlist na Spotify.

Během polárního léta ve Švédsku slunce nikdy nezapadá úplně za horizont. Ten pocit, co vás lechtá v žaludku, když máte strach, že s východem slunce rozjetý večírek pomalu skončí nebo když zatahujete těžké závěsy na afterparty, jen aby ji nenarušil východ slunce, se tu neděje, protože slunce ve skutečnosti nikdy nezapadlo. Tenhle vzrušující pocit nekonečného večírku dokonale zachycuje skandinávská popová girlie roku (s nominací na cenu Grammy) Zara Larsson v pohlcující písničce Midnight Sun. Dokonce jsem vypilovala i zhruba šest sekund virálního tiktokového tanečku, který k tomu vznikl, a víte co? Cítím se díky němu neporazitelná.

Přejíždění mezi prací, domovem a školou, zatímco už několik dní zpod mraků nevyšlo slunce, znamená jedno – sezonní depku. Jediné, co mě v posledních týdnech během cest vánoční přetlakovanou hromadnou dopravou udržuje příčetnou, jsou Blur. Stačí, aby zazněly první tóny Girls & Boys, a hladina dopaminu se mi začne dorovnávat. A jestliže k tomu přidáte hlas okouzlujícího a zábavného Damona Albarna, dá se přežít i všudypřítomný chaos.

Tuhle písničku mám spojenou s hodně pěkným životním obdobím, a tak mě snad pokaždé dokáže vrátit do podobně dobré nálady. Jela jsem tehdy s mými báječnými kolegy na uvedení limitované spolupráce mezi společností Lindex a Jeanem Paulem Gaultierem do Gothenburgu. Icona Pop během večera vystoupily a tuhle písničku zazpívaly... Mojí dceři tehdy byl rok, já se vracela pomalu z mateřské a najednou jsem cítila, že se mi nejspíš rozbíhá kariéra. Tenhle optimistický pocit plný očekávání mi tenhle song dokáže pokaždé vyvolat. A je mi fajn.

Adélu si na nakopnutí pouštím střídavě od chvíle, co jsem s ní dělala letos na jaře rozhovor. SexOnTheBeat jsem měla možnost slyšet ještě v pracovní verzi a musím říct, že se produkci podařilo tenhle bengr vyladit k dokonalosti. Moderní taneční pop, z nějž je na první poslech cítit neuvěřitelná oddanost to dokázat. Adéla jede jako buldozer, a když ji poslouchám mám chuť jet taky. Aspoň do té doby, než mi skončí kofeinové opojení. Shaking my ass and crying at the same time píše se v prvním komentáři na YouTube a já přesně to dělám. Vy budete taky, věřte mi.

Nevěřím na unylé a mazlivé songy, co se zvednutí nálady týče. Dělat editorskou práci je jako házet v podpalubí lopatou. Abyste na tuhle dřinu měli náladu i za inverze, kdy se nad hladinou Vltavy vznášejí krkavci a cáry mrazivého hnusu, kdy je ikonická věž Mánesa naproti redakci ještě šedivější než obvykle, tak na tohle potřebujete pořádné beaty. Walk This Way od Aerosmith ve spolupráci s Run-D.M.C. je tím pravým energizerem. Jejich společné video navíc nádherně symbolizuje postup spolupráce editorů s redaktory a sbližování názorů na výsledný tvar díla.