Society

Má kniha je literaturou života, říká Petra Nesvačilová

Když herečka, dokumentaristka, režisérka a nyní i píšící autorka Petra Nesvačilová vydala svou první knihu Skutečná, byl říjen roku 2021. Od vydání uběhlo již pár měsíců, a Petře se od té doby nahrnulo tolik pracovních projektů, že na povídání o knize nezbyl čas prakticky žádný. A protože by o její úspěšné prvotině byla škoda nemluvit, čas na rozhovor si přece jen udělala. 

Petro, jak vznikla tvoje kniha? Jedná se o prvotinu? 

Vznikla v podstatě náhodou. Já psala už od dětství. Na FAMU jsem vystudovala dokumentární režii, věnovala se jak herectví, tak režii — a přitom vlastně pořád psala. Časem mne požádala různá periodika o povídky a fejetony, což zase neuniklo lidem z nakladatelství, kteří mi následně nabídli, abych u nich vydala knihu. Zvažovala jsem, zda do toho jít, ale pak jsem si řekla, proč ne. 
Foto: Courtesy of Petra Nesvačilová

Mohla bys ji trochu představit? 

Jde o soubor fejetonů a povídek. Úplně obyčejných. Líčím tam hodně věcí a zážitků z vlastního života a života lidí, které denně potkávám. Je to i o kráse detailu života, o tom, jaký je. Zachycuju lidské příběhy. Je to taková literatura života.

Ty ale nejsi v psaní novickou. Jak sama říkáš, píšeš už od dětství. Kde se v tobě vzal tento dar?

To úplně nevím, kde se vzal. Můj děda Josef (z maminčinu strany) hezky píše. Já měla vždy tak bohatý samotářský vnitřní svět, až jsem z toho přetlaku začala psát. A určitě to je pro mne dar.

A pamatuješ si, co sis jako první zapsala? O jaké myšlenky šlo? 

Ty jo, to si vůbec nepamatuji… já teď jsem v takovém frmolu pracovním, ze soustředění na tak křehké věci mi úplně nejde. Ale určitě si vzpomenu před létem, to budu mít chvilku volno.
Foto: Courtesy of Petra Nesvačilová

Když jsi knihu psala, měla jsi o ní už nějakou představu. Jak se tvořila? A jak moc je jiná oproti původní vizi? 

Měla jsem pouze představu, že musí byt hlubinná a krásná. A že jí musím dát prostor, aniž bych ji tlačila do nějakých předem daných forem. Chtělo to čas a možnosti. Takže jiná, než jsem původně zamýšlela, není. Protože kontury představy o mé první knize byly o pocitech, nikoliv o formě.

Na knize jsi spolupracovala s ilustrátorem Michalem Bačákem. Vytvořil ke knize ilustrace, které s texty naprosto souzní, jakoby se vše vytvářelo současně. Jak vznikla vaše spolupráce? 

Tahle spolupráce je moje vysněná. Pro mne je Michal esencí výtvarné krásy. Takže jsem se ho jednoduše zeptala, a když souhlasil, měla jsem obrovskou radost. Je to i kamarád a dobrý člověk, proto naše spolupráce (i díky Kateřině, která mu pomáhá s managementem), byla úžasná.

Kniha je psána formou deníkovývh zápisů a je místy velmi intimní. Přemýšlela jsi, jak moc chceš pustit své čtenáře k sobě do soukromí? Stanovila sis nějaké hranice? 

Pro mne to jsou klasické fejetony, tudíž nemám pocit, ze bych vyzradila víc ze svého soukromí. Ale je pravda, že nemám úplně odstup, a tak může byt moje vnímání zkreslené. Mojí hranicí bylo vlastně přání, ať nejde o intimní deník (smích).

Velmi otevřeně a laskavě v knize otevíráš téma, které laskavé příliš není — a tím jsou rozchody a konce. Jak ses naučila na tyto situace s nadhledem a pokorou, bez pocitu křivdy, nahlížet? 

Děkuji, to mě teší, že to takto vnímáš. Já v podstatě od svých jednadvaceti chodím na terapie, sebevzdělávám se v oblasti psychologie, takže si myslím, ze mě to do jisté míry vychovalo. Miluji Junga a Tolleho. Baví mne studovat duše. 

Jaké poselství si v sobě kniha nese? 

Užívat si života, se vším všudy.

Jak si představuješ čtenáře své knihy? A co bys jim vzkázala? 

Jsou to lidi, kteří rádi poznávají i jiné světy. Tak ať vám má kniha dělá jen radost!