Božena Laglerová byla operní pěvkyně, sochařka i novinářka. Ale hlavně první česká pilotka

Prosadila se jako operní zpěvačka, ale pak se zamilovala do letadel a vykašlala se kvůli nim na svou začínající uměleckou kariéru. Tahle dobrodružka se chystala do Polynésie, koupala se v Havaně se žraloky, a když zůstala ve Spojených státech jenom se zpátečním lístkem domů, prodala ho a ještě plánovala, že v Novém světě založí aviatickou školu. Zatímco její tři sestry se dávno provdaly, Božena uspořádala svatbu, až když se svým letadlem procestovala Evropu i Ameriku, a vybrala si muže – kapitána letecké roty Josefa Peterku –, který se vznášel stejně rád jako ona.

Narodila se 11. prosince 1886 v Praze na Královských Vinohradech jako nejmladší ze sedmi dětí do rodiny tajemníka Zemského finančního ředitelství v Praze Vojtěcha Laglera a jeho manželky Jozefy. V pěti letech přišla o otce. Jejím poručníkem se stal strýc Filip Počta, profesor geologie a paleontologie na Univerzitě Karlově. 

Božena měla štěstí, že ji rodina nijak neomezovala ani v uměleckých zálibách ani v touze vzdělávat se. Zprvu se rozhodovala, zda se stát herečkou, nebo se věnovat literatuře a výtvarnému umění, nakonec však dala na svou profesorku zpěvu, která jí doporučila konzervatoř. Když ji budoucí letkyně absolvovala, stala se zpěvačkou v Divadle na Vinohradech. „Vás je pro malé role škoda, slečno,“ zastavil ji jednou dirigent Ludvík Čelanský a nabídl jí, aby zpívala Carmen. Dvacetiletá Božena se do toho pustila s takovou vervou, že přišla o hlas. 

Čelanský jí doporučil studium ve Francii, kam taky hned odjela. Brala hodiny zpěvu u madame Lisé a trávila v Paříži hodně času s českými a slovenskými umělci, například s Janem Dědinou, nebo vědci, jako byl Rastislav Štefánik. S malířem Vratislavem Hugem Brunnerem chtěla dokonce odjet do Polynésie a cestovat po místech, kde žil Paul Gauguin, ale nakonec se cesta nekonala. Neměli na ni peníze. Když však Boženu na ulici zastavil neznámý muž a nabídl jí, aby tancovala v souboru slavné tanečnice Cléo de Mérode, která působila v divadle Folies Bergère, okamžitě odmítla. Copak by matce mohla přiznat, že se živí jako tanečnice? Přitom Boženě sama Cléo nabídla velice slušný honorář: 80 franků za večer. 

Po návratu do Prahy se zpěvem skončila a pokračovala ve studiu sochařství na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora Josefa Drahoňovského. Její švagr, profesor pražské techniky Václav Felix, v ní navíc vyvolal zájem o letadla, jejichž modely ukazoval svým studentům. „Prohlížela jsem tyto modely s velkým zájmem, až jednoho dne se ve mně vzbudila vášnivá touha sama létati,“ poznamenala si. Stala se členkou Českého aeroklubu a v říjnu 1909 ve Frankfurtu nad Mohanem nadšeně sledovala let Louise Blériota, přemožitele kanálu La Manche. O rok později viděla podobnou velkou událost i v Praze – Jan Kašpar soupeřil s inženýrem Sablatnigem o to, kdo se svým strojem vydrží déle ve vzduchu. Vyhrál Sablatnig úžasným výkonem 43 minut. Večer po závodě pozval Václav Felix vítěze do své vily v Černošicích. Božena na večírku nesměla chybět, aby u přítomných pilotů vyzvěděla, jak se stát pilotkou. Osvald Kahnt jí doporučil školu Hanse Gradeho v Borku u Berlína.

Na konci února 1911 odjela třiadvacetiletá Božena s matkou vlakem do Berlína. „Připravovala jsem se tak dlouho a bojovala tolik o to, že když se konečně vlak rozjel, měla jsem pocit jásavé radosti. Naproti mně matinka, už docela odevzdána svému osudu, dívala se z okna,“ komentovala později letkyně tuhle cestu. Přijely do Borku, vesnice obklopené vřesovišti. 

Boženu jako první žačku s napětím čekali už od prosince. Zpočátku se ale cítila zklamaná. „Byla jsem v Borku tři neděle, aniž jsem vsedla do aparátu. Mělo to jedinou dobrou vlastnost. Naučila jsem se v té době bezvadně obsluhovat motor. Po třech smutně prošlých týdnech jednoho večera kolem šesté hodiny ztišil se vítr a já poprvé jela v aparátě. Jen jela. Tak totiž musí začíti každý žák,“ zapsala si. V dubnu poprvé vzlétla a o měsíc později se v Borku konaly pilotní zkoušky. Božena je sice ještě neplánovala, přesto se rozhodla je absolvovat. První část zkoušky dopadla výborně, jenže potom špatně odhadla výšku letadla nad lesem a havarovala. S poraněnou páteří ji odvezli do Berlína. Nález: dva prasklé obratle a krevní výron do míchy. „Byla jsem velice porouchána – hlavně na páteři – a trvalo do konce července, než jsem zas mohla na aparát sednouti,“ okomentovala svůj úraz. 

Pro noviny znamenala nehoda senzaci, časopis Sport ale ocenil Boženin pokus. „Ve středu minulého týdne létala tak krásně, že přemlouvali ji, aby ihned podnikla lety předepsané pro pilotskou zkoušku. Létala ve výši 40 metrů, když tu, patrně přílišnou námahou posledních dnů, zraková činnost selhala. Slečna má velké bolesti, ale zmužile vše snáší. Jen vědomí, že nebude moci, jak zamýšlela, v nejbližší době vzlétnouti na Kladně a 10. června v Miláně, ji rmoutí.“ Boženu však nejvíc ze všeho mrzelo, že Jan Čermák mezitím získal diplom od letecké federace FAI, takže ho jako prvního Čecha oficiálně uznali za pilota. Titul první české letkyně znamenal obrovský úspěch, jenže ona se chtěla měřit s muži.

Už na počátku září byla pilotka zpátky v Borku. Sport a hry psaly: „Česká aviatka slečna Božena Laglerová, zotavivši se úplně ze svého poranění, odcestovala minulého týdne opět do školy Gradeovy, aby pokračovala ve svém trainingu a brzy mohla podstoupiti pilotskou zkoušku. Toto odhodlání svědčí jednak o vzácné statečnosti slečnině, jednak o neodolatelné přitažlivosti aviatiky.“ Tento časopis odvážné letkyni držel palce, zbytek Prahy se ovšem spíš nepokrytě posmíval, například humoristický časopis Švanda dudák o ní otiskl satirickou báseň.

Boženě stačilo pár zkušebních letů, aby zvládla zkoušky a získala pilotní průkaz. Okamžitě si koupila letadlo – dostala ho za poloviční cenu, tedy za 4000 marek. Hans Grade poskytl své první žačce velkorysou slevu. Týden po složení zkoušek porazila Božena na soutěži v Hannoveru svou velkou soupeřku Melli Beese a začala pořádat letecké exhibice pro české a zahraniční publikum. V Německu se jí dařilo, ale v Čechách měla smůlu. Jednou byl let přerušen kvůli špatnému počasí, podruhé to zakázala policie, která považovala letiště za technicky nevhodné a nebezpečné.

V Berlíně se setkala s podnikatelem Anthonym Fokkerem, který jí nabídl založení společného podniku. Chtěl vyrábět letadla a otevřít aviatickou školu, ve které by Božena létala jako předváděcí pilotka. Místo toho se ale nakonec vydala na výpravu do středoamerických států s Lütgem, nadšencem do letadel. Domluvili se, že Božena dostane půlku zisku, když poskytne své letadlo a zaplatí si vlastní výlohy. Jel s nimi ještě pilot Schüphaus. „Vydala jsem se svedená září dolarů do Ameriky,“ prozradila později. 

V Hamburku se výprava nalodila na Kronprinzessin Cecilie, letadlo leželo v krabicích v podpalubí. Krátce po vyplutí se dozvěděli o potopení Titaniku. Při přistání v Havaně je očekávali novináři a fotografové, ačkoli připluli v půl druhé v noci. Druhý den výpravu přijal kubánský prezident José Miguel Gómez. Jejich představení dopadlo výborně. „V době před vzletem bloudila jsem tou opojivě krásnou přírodou, koupala se až v nebezpečné blízkosti žraloků, trhala banány a ořechy. Na tribunách plno, z jedné strany šumící moře, dále Havanský záliv, bílé město, v dálce začíná zapadat slunce, patnáct minut ve vzduchu,“ poznamenala si. 

Jenže pak Lütge zmizel i s pokladnou, v níž bylo deset tisíc dolarů. Božena a její kolega se i po tomto šoku rozhodli pokračovat v cestě, i když neměli žádné peníze. Brzy je však potkala další nepříjemnost: při letu na Haiti selhal Schüphausovi motor a jeden návštěvník byl zraněn. Rozlícení diváci potom zničili letadlo. Policie pilota zatkla a uvěznila, takže letkyně zůstala sama. A protože na ostrově vypuklo povstání, utekla raději do Spojených států. 

Ocitla se tam bez letadla a bez dolaru, navíc neuměla anglicky. Přesto se tu rozhodla zůstat, a tak prodala lodní lístek do Evropy, který jí poslala rodina. „Nejdříve jsem zaplatila jako všichni ,zelení' za vyučenou, několikrát byla bez milosti ošizena, ale pak jsem se naučila americkému ,businessu' a stala se rovnocennou,“ vzpomínala na toto období. Pracovala v textilní továrně, pak ve společnosti Gressier vyrábějící letecké motory a o víkendech pořádala letecké exhibice v zábavních parcích. Zůstala rok, potom se rozhodla vrátit do Čech. „Na podzim 1913 odjížděla jsem z Ameriky s tím pevným přesvědčením, že se na jaře zase tam vrátím,“ poznamenala si. Chtěla přijet s novým letadlem a založit aviatickou školu.

V Praze si s francouzským akrobatickým pilotem Adolphem Pégoudem po jeho fenomenálním vystoupení domluvila, že ji bude trénovat v letecké akrobacii. „Hned jakmile se vrátím do Ameriky,“ potvrzuje Pégoud dohodu. „A dříve, než já tam znovu pojedu,“ dodává Božena. Na jaře 1914 ale onemocněla, a odjezd do Spojených států proto musela odložit na léto. Když už konečně čekala v Terstu na loď, dozvěděla se o atentátu na Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu. Okamžitě se vrátila do Prahy.

Během války několikrát žádala o zařazení do letectva. „Myslela jsem, že by mě naši legionáři s aparátem třeba mohli potřebovat. Třikráte jsem podávala žádost do rakouské armády s tím zbožným přáním a předsevzetím, že se z prvního frontového letu nevrátím. Pokaždé jsem byla odmítnuta, ač poslední svou žádost jsem adresovala na kabinetní kancelář tehdejšího císaře Karla,“ objasnila svůj záměr. Ani nová československá armáda o její zkušenosti a schopnosti však nestála a Božena Laglerová už nikdy nevzlétla. Důvodem bylo i to, že se přestal vyrábět typ letounu, na který byla zvyklá. 

Vyučovala zpěv, pracovala jako novinářka a své zážitky sepisovala pro časopis Letec. 22.dubna 1919 se vdala za kapitána letecké roty a leteckého instruktora Josefa Peterku. Božena byla velkou propagátorkou české aviatiky, stála u zrodu Aeroklubu republiky Československé. V listopadu 1925 kandidovala v parlamentních volbách za Národní stranu práce. První české a třinácté světové pilotce selhalo 8. října 1941 srdce. Bylo jí 54 let.