Osamělí a neviditelní

Představte si, že stojíte uprostřed rušné ulice, uzavřeni v pomyslném akváriu. Proudy lidí vás obtékají jako voda. Vidíte je, sem tam zaslechnete jejich smích, ale vy jste pro ně průhlední, z davu vyčlenění. Vaše slova nemají žádnou váhu a vaše touhy i potřeby zůstávají nepovšimnuty. Zhruba tak se cítí lidé, kteří hovoří o zkušenosti se sociální neviditelností. Neviditelnost ale není totéž co samota – člověk, který ji prožívá, může mít dostatek sociálních kontaktů a vztahů, a přesto se cítí přehlížený jako číslo v systému, a nikoli jako jedinečný člověk. 

Osamělost a společenská neviditelnost se do značné míry vzájemně ovlivňují a posilují. „Neviditelným“ ovšem nechybí společnost – chybí jim její uznání a potřeba být viděn. Americká socioložka Allison Pugh v této souvislosti hovoří o „krizi depersonalizace“, protože žijeme v éře, kdy technologie a společenské struktury redukují mezilidské interakce na algoritmy a stereotypy. V jakých oblastech života se s neviditelností setkáváme nejčastěji?

O víkendu jsem po čase navštívil jednu zámeckou restauraci. Při objednávce jsem nezaznamenal úsměv ani vřelejší interakci, což není až tak neobvyklé. Po celou dobu jsem si však připadal jako pouhé číslo stolu – pro ekonomiku podniku sice důležitá, ale jinak naprosto přehlížená součást stravovacího soukolí. Tento pocit – v nesrovnatelně intenzivnější podobě – zažívají denně zaměstnanci v nízkopříjmových, rutinních a automatizovaných službách. Typickým příkladem jsou doručovatelé rozvážkových služeb. Zákazníci je zpravidla neoslovují jménem. „Cítím se jako výdejní automat,“ potvrzuje jeden z nich. „Místo toho zákazníci jen ukážou prstem a řeknou: ‚Jo, jo, dejte to tamhle.‘ Pak to položím, oni to odkliknou a hotovo.” 

Podle studie zveřejněné v Journal of Business Research (2024) je to právě algoritmické, strojové řízení, které vede v zakázkové ekonomice k depersonalizaci: zaměstnanci se cítí jako součást automatizovaného systému – ve stresu a bez osobního uznání, což posiluje jejich pocit neviditelnosti.Jeden z dotázaných řidičů Uberu ve výzkumu popsal svou práci slovy: „Aplikace je můj skutečný šéf. Nepřipadám si jako člověk, ale jako součást softwaru, který jen čeká na další pokyn.“ Tyto a podobné výpovědi ukazují, že technologická efektivita a pohodlí pro zákazníka mají svou odvrácenou tvář – lidskou práci redukovanou na funkci stroje, kterou stále častěji nahrazuje AI.

Skutečnou marginalizaci jsem nikdy nezažil, ale v době, kdy jsem vyrůstal, bylo cizokrajné příjmení podezřelé a já kvůli němu nezapadal a zůstával stranou pracovních i jiných kolektivů. Marginalizace staví člověka na okraj společnosti, protože jej redukuje na předsudky a stereotypy. Místo individuality se zviditelňuje jen nálepka, kterou bývá příslušnost k menšině, odlišný původ, jiné pohlaví, věk či sexuální orientace. Socioložka Patrice Wright zaznamenala příběh těhotné Courtney, afroamerické studentky, která si hned při první návštěvě lékařky vyslechla poznámky o hlídání váhy a zmínky o potravinové podpoře pro chudé matky. Ve skutečnosti žádné dávky nepobírala, o výživu se zajímala a nadváhou netrpěla. Od lékařky však odcházela s pocitem, že ji nikdo nevidí takovou, jaká ve skutečnosti je. Podobné zážitky prožívají nejen lidé z etnických a kulturních menšin, ale i lidé v postproduktivním či seniorním věku. Ve společnosti posedlé výkonem a mládím se jako „průhlední” mohou cítit i lidé středního věku, které mnohdy popisují zkušenost, jako by se ostatní lidé dívali skrze ně. 

Světová zdravotnická organizace označila ageismus za globální epidemii a The Lancet (2020) zdůrazňuje, že věkové předsudky působí jako samostatný společenský determinant zdraví – zhoršují fyzickou kondici, psychickou pohodu i přístup ke službám. Mnozí starší lidé proto popisují, že pro společnost jako by přestali existovat. Ve výzkumu zveřejněném v Ageing & Society (2019) si žena ve věku přes sedmdesát let nestěžovala na únavu, stres či běžné problémy stáří, ale na to, že: „nejvíc vyčerpávající je nebýt viděna.“

Od sociálních sítí jsem se jeden čas nedokázal odtrhnout – poskytují iluzi blízkosti, kontaktu a společenského propojení. Přitom digitální komunikace pocit neviditelnosti naopak často prohlubuje. MIT profesorka Sherry Turkle upozorňuje, že „digitální zařízení nabízejí iluzi společnosti bez nároků skutečných vztahů.“ Dodává také, že „čím více se připojujeme, tím více riskujeme, že ztratíme schopnost být skutečně spolu.“ Virtuální kontakt postrádá hloubku osobního setkání: místo opravdového naslouchání si často vyměňujeme jen emotikony a lajky. Sociální sítě nám servírují fastfoodové sociální svačinky: krátké interakce, které nám pomáhají snášet nedostatek opravdových a dlouhodobých vztahů. Jenže tyto snacky, podobně jako rychlé občerstvení utiší hlad, ale nenahradí plnohodnotné jídlo. 

Virtuální spojení nás uspokojí jen na  chvíli – a nutí nás vracet se znovu pro další dávku. Výzkumy ukazují, že tzv. lurkeři a další pasivní uživatele sociálních médií prožívají paradoxní zkušenost – pocit propojení i odpojení zároveň. Tento zdánlivý paradox vysvětluje to, že z nás nekonečné scrollování dělá pasivní diváky cizích životů bez vzájemné reciprocity – a to následně vede k depersonalizaci a pocitu odtržení od života. Podle výzkumu Pew Research Center z roku 2025 označilo 69 % amerických teenagerů nadměrné používání sociálních médií za hlavní příčinu deprese a osamělosti, která zároveň zvyšuje pocit neviditelnosti prohlubuje. A právě zde se kruh uzavírá: v digitální záplavě obrazů, informací a chatbotů toužíme po jediné věci – abychom nebyli neviditelní, ale skutečně viděni.