O chrtech v módě a umění

Stojím před monumentální freskou Trionfo della Morte na hřbitově Camposanto v Pise. Malíř Buffalmacco na ní v první polovině 14. století zachytil zdánlivě bezstarostný výjev z výpravy lovecké družiny, která se v rámci radovánek setkává s odvrácenou stránkou života. Pečlivě si prohlížím celou, částečně oloupanou plochu obrazu, když si povšimnu nezaměnitelné siluety loveckého psa…

Chrti jsou lovečtí psi, kteří byli vyšlechtěni na rychlost a „lov očima“. Jejich vybroušený aerodynamický tvar, který inspiroval i přední designéry sportovních automobilů, je tak dokonalý, že se podle dochovaných zobrazení od cca 5000 let př. n. l. zásadně nezměnil. Chrti svůj evoluční závod odstartovali z oblastí Střední Asie a Blízkého východu, odkud pocházejí nejstarší a vlku geneticky nejbližší chrtí plemena: saluka a afghánský chrt. 

Oblasti širých stepí a rozlehlých pouští byly zemí zaslíbenou nomádům, tedy lovcům a později i putujícím obchodníkům, u nichž byl lovecký pes výjimečně ceněn – svému majiteli a jeho rodině totiž před příchodem přesných, dalekonosných zbraní zajišťoval obživu. Mimořádnou úctu, které se chrti těšili, dokládají i četná umělecká ztvárnění, jež se dochovala ve všech starověkých říších od Mezopotámie přes Perskou říši až po Egypt, Starověké Řecko a Římské impérium.

„Svatý chrt Guinefort” byl podle francouzské středověké legendy pes, jenž byl po své mučednické smrti prohlášen za svatého. Zbožná úcta, které se mu po několik staletí dostávalo, byla i na poměry doby neobvyklá, ale i v běžném, profánním životě se vysoký rank chrtů upevňoval tím, že se psi klasifikovali podle funkce v lidské společnosti. Anglický lékař a učenec ze 16. století John Caius v knize De Canibus podrobně popsal hierarchii psů, na jejímž vrcholu stáli chrti cenění pro svou „neuvěřitelnou rychlost". Se statusem tohoto loveckého plemena neotřásly ani zásadní společenské změny, jejichž přičiněním se někdejší kočovní lovci usazovali doma u osetých polí a lov se stal pouhou aristokratickou zábavou vyvolených. Ne náhodou se právě v této době začalo prosazovat šlechtění na krásu a také výběrový chov roztomilých, miniaturních mazlíčků à la italský chrtík, které si dvorní dámy tak rády hýčkaly na klíně.

Italský chrtík Tika, který to se svými módními kreacemi dotáhl až do Vogue, by klidně mohl být jejich čestným potomkem. Dobře situovaní majitelé psů už ve středověku vybavovali své společníky nejrůznějšími doplňky včetně vodítek, kabátků a polštářů vyrobených z ušlechtilých materiálů. Taková materiální investice byla součástí aristokratické kultury „vivre noblement” (umění žít noblesně), ve které spotřeba luxusního zboží demonstrovala společenské postavení jedince. Historik umění a někdejší vedoucí sbírek The Met Gary Tinterow však tvrdí, že „podobné přitahuje podobné” a chrti se v světě módě prosadili i tím, že se jejich eleganci a ušlechtilému zjevu přizpůsobovali svými outfity a úpravou zevnějšku i majitelé. „Vzpomínám si,” napsal Tinterow, „že když jsem poprvé vedl svého prvního chrta Elliota po Páté avenue, zastavila mě žena v extravagantním kožešinovém kabátu a prohlásila: ,Jaký krásný pes, tak štíhlý, tak elegantní…'”