Agnes Bernauer: Tři polibky jako tajná zbraň proti nacistům

„Hallo, Jungs. Hier bin ich wieder, eure Vicky mit drei Küssen.“ („Ahoj, kluci. Už jsem zase tady, vaše Vicky se třemi polibky.“) Těmito slovy vstupovala Vicky do vysílání svým hlubokým, smyslným hlasem. „Nebylo by hezké, kdybychom teď mohli spolu sedět v útulné malé kavárně s dobrou sklenkou rýnského vína a hleděli si do očí, tak hluboko, tak vřele?“ vrněla do éteru s berlínským přízvukem vyšších společenských vrstev. Němečtí vojáci si ji představovali jako ztělesněný ideál modrooké blondýny, ačkoliv Vicky byla ve skutečnosti hnědooká bruneta a poloviční Židovka s občanským jménem Agnes Elisabeth Bernauer.

Agnes Elisabeth Bernauer se narodila 7. března 1923 v Berlíně do rodiny, která byla ztělesněním křehké stability výmarské éry. Otec Rudolf byl židovský divadelní magnát, ale matka Emma měla protestantské vyznání, což rodině poskytovalo dočasný štít před nacistickou perzekucí. Agnes jako sedmiletá sledovala z divadelního balkonu, jak Joseph Goebbels osobně diriguje útok hnědokošiláků na divadelní impérium jejího otce během premiéry filmu Na západní frontě klid. „Ven, Židi!“ křičel Goebbels z divadelního balkonu, a dal tak povel davu, aby mezi diváky vypustil myši, odpálil dýmovnice a zbil návštěvníky.

V listopadu 1933, když se Hitler dostal k moci, se otec malé Agnes pokusil uprchnout z Německa, ale byl na hranicích zatčen. Nakonec pro rodinu zajistil maďarské pasy a koncem roku 1935 opustil zemi. Odjel do Anglie, kam jej dcera následovala o rok později. Matka Emma, jejíž protestantské vyznání nabízelo určitou míru ochrany, zůstala v Berlíně další tři roky, aby spravovala to, co zbylo z rodinného divadelního podniku, který se musel zavřít. Těsně předtím, než Spojené království v roce 1939 vyhlásilo válku Německu, se gestapo pokusilo Emmu donutit k donášení na londýnskou židovskou uprchlickou komunitu. Tomu se však matka Agnes nepropůjčila a o pár hodin později uprchla z Berlína, čímž se jí podařilo uniknout hrůzám, kterým Rudolfova sestra Gisela a její dcera Ilma čelily v německých koncentračních táborech.

Mladá německá uprchlice, které rodina říkala Agi, chtěla jít ve stopách svého otce. Ten jí umožňoval vystupovat na jevišti už od pěti let. V Londýně však byli Bernauerovi považováni za „nepřátelské cizince“, kterým Britové zakázali dokonce pomáhat v armádě nebo ve službě u St John Ambulance. Dospívající Agnes Bernauer se zpočátku musela spokojit s přispěním k protiválečnému úsilí coby dozorkyně civilní obrany při náletech. V severolondýnské čtvrti, kde žila se svými rodiči v době bombardování města, pobíhala s vodní pumpou v ruce a cítila se u toho trochu hloupě. Jinak se věnovala studiu angličtiny v internátní škole a snažila se zbavit přízvuku a svých „kontinentálních způsobů“, tedy konverzační přímosti a drsného smyslu pro humor. Ten se v uměleckých kruzích v Berlíně cenil, ale v Londýně s hledáním svého místa na slunci bojovala.

Většina divadel ve West Endu byla kvůli válce zavřená, největší příležitost jako interpretka měla v Kleine Bühne, tedy v Malém divadle v Hampsteadu, které provozovala židovská uprchlická komunita. Záhy po své první hlavní roli v divadle v Birminghamu, která jí vynesla velmi příznivé recenze, dostala pozvánku na konkurz u Carrolla Gibbonse, vedoucího Savoy Hotel Orpheans, jednoho z nejžhavějších tanečních orchestrů válečného Londýna. V luxusním soukromém apartmá přezpívala Agnes za klavírního doprovodu Gibbonse výběr anglických hitů. Nebyl to však on, kdo hledal novou hvězdu. „Hledačem talentů“ byl ve skutečnosti Ira Ashley, americký rozhlasový producent, ze kterého se zároveň stal agent zpravodajské služby OSS. „Blonďatý hlas“, kterým podle něj Agnes Bernauer oplývala, byl přesně tím, co potřeboval.

Rádio bylo ve 40. letech 20. století stále novým médiem. Zatímco tradiční propagandisté první světové války provozovali své řemeslo prostřednictvím tisku, rádiové vlny umožňovaly proniknout hluboko do nepřátelského území. Svět znal „bílou“ propagandu, vládní informační kampaně vedené otevřeně. Druhá světová válka s sebou přinesla záludnější „šedou“ propagandu a nakonec i ještě temnější propagandu „černou“, která klamala publikum jako dnešní fake news tak důkladně, že nebylo možné rozeznat fakta od fikce.

Vicky, jak znělo krycí jméno Agnes Bernauer, byla angažována právě na tuto „černou práci“ pro tzv. oddělení špinavých triků. Jejím pracovištěm se stal areál radiové stanice Soldatensender Calais v jihoanglickém Milton Bryan, obklopený vysokými ploty s ostnatým drátem a smečkou německých ovčáků. Agnes měla za úkol, aby ve stanici, která byla k nerozeznání od oficiálního nacistického rozhlasu, „pletla hlavu“ nepříteli účelovými strategickými fikcemi. Traduje se, že jedno z vysílání Agnes Bernelle přimělo kapitána německé ponorky ke kapitulaci poté, co ho informovalo, že jeho manželka, kterou neviděl celé dva roky, právě porodila dvojčata. Prokazatelným vrcholem její rozhlasové práce se stala březnová operace Intruder v roce 1945, kdy jako Vicky vysílala falešné evakuační příkazy, které vyvolaly masovou paniku a zablokovaly logistické cesty německé armády prchajícími davy civilistů.

Když rádio na úsvitu 1. května 1945 naposledy utichlo, nekonalo se žádné velké rozloučení, jen zazněla nostalgická poznámka na konci vysílání: „Sag beim Abschied leise Servus...“ („Při loučení řekni tiše servus...“). Agnes Bernauer tak uzavřela životní kapitolu Vicky a začala hledat cestu zpět ke svému skutečnému já. Poválečný život Agnes Bernelle, jak znělo její nové umělecké jméno, se nesl v tónech výmarského kabaretu v irském exilu v Castle Leslie v Monaghanu, kam se přestěhovala po sňatku s aristokratem Desmondem Lesliem (byli manželé v letech 1945–1969). Svůj vlastní tvůrčí hlas však Agnes našla, až když žila se svým druhým partnerem, historikem a spisovatelem Mauricem Craigem. V Dublinu se Agnes Bernelle stala klíčovou postavou instituce Project Arts Centre, kde působila jako umělecká ředitelka. Její show Savagery and Delight, postavená na interpretaci děl Bertolta Brechta a Kurta Weilla, se stala kultovní záležitostí. Pro mladou generaci umělců představovala Agnes zosobnění rebelie a autenticity.

Coby ikona dublinské bohémy spolupracovala s velikány jako Tom Waits, Elvis Costello, Marc Almond či Philip Chevron (člen skupin The Radiators a The Pogues). Bernelle vydala celkem tři alba a natočila více než dvacet filmů. Poslední léta života se Agnes vyrovnávala se svými osudovými traumaty. O svém angažmá v tajné službě mlčela až do roku 1995, kdy vydala autobiografii The Fun Palace, v jejímž úvodu poznamenala: „Všechno je tak nebezpečné, že nic není doopravdy děsivé.“ V roce 1998 se navrátila do Berlína, aby odhalila pamětní desku svému otci na Viktoria-Luise-Platz 1, místě svého původního bydliště, které bylo zničeno za války. Tato událost pro ni znamenala symbolické uzavření kruhu života. Když v roce 1999 točila bezmocná na lůžku svůj poslední snímek Still Life (1999), oceněný na mezinárodním festivalu krátkých filmů v Palm Springs, nemusela nic předstírat či hrát. Agnes Bernauer zemřela 15. února 1999 v Dublinu poté, co několik let odhodlaně bojovala s rakovinou plic.