Adventní trhy: Návrat k tradicím, nebo výprodej nostalgie?

Vánoční trhy jsou v plném proudu. Mezi místními proudí na Staroměstské náměstí i mnoho turistů, kterým lze pod rouškou tradice prodat téměř cokoliv – tedy i „staročeský“ trdelník, který je původem ze Sedmihradska. Jak české jsou však trhy samotné, když se k nám, společně se zdobením stromečku, dostaly ze sousedního Německa?

První zmínky o zimních trzích (Wintermärkte) se objevují ve středověkých německy mluvících zemích. Tyto trhy, považované historiky za předchůdce těch vánočních, měly původně ryze praktickou, zásobovací funkci. Lidé si na nich nekupovali sváteční laskominy, ale základní potraviny „do foroty“, aby přežili dlouhou a krutou zimu. 

Za nejstarší doložený takový trh se považuje vídeňský Dezembermarkt (Prosincový trh), který získal povolení od císaře Albrechta I. již v roce 1298, a související Krippenmarkt, kde se prodávaly jesličky. Hlavní roli v tomto přechodném období však sehrál Mikulášský trh (Nikolausmarkt), který se konal kolem 6. prosince. Svatý Mikuláš proslul štědrostí k potřebným, a proto byly tyto trhy spojené s drobnými dárky – perníčky, ořechy a hračkami pro děti. Na tuto mikulášskou tradici navázaly trhy v Budyšíně (Bautzen, 1384) a později také slavný drážďanský Striezelmarkt (1434), který bývá považovaný za nejstarší nepřetržitě fungující vánoční trh v Německu.

V průběhu 16. století začal církevní reformátor Martin Luther bojovat proti kultu svatých a veškerou pozornost přesměroval ke Kristu. Namísto Mikuláše představil lidu Ježíška (Christkind) jako zářící andělskou postavu, která doručuje dary od nebeské vrchnosti. Kazatel Martin Bohemus v roce 1608 výslovně varoval rodiče, aby dětem neříkali, že jim dary přinesl svatý Mikuláš, nýbrž Ježíš Kristus. Dávání dárku bližním se rovněž přesunulo na večer Narození Páně, který je v německy mluvících zemích znám jako Heiliger Abend (Svatý večer). Tato „protestantská revoluce“ měla hluboké, byť nezamýšlené důsledky v oblasti nákupního chování. Vše směřovalo k jednomu velkému okamžiku, a tedy i k výraznému nárůstu sezonní poptávky a množství obstarávaných dárků. Z někdejších zimních trhů se díky Lutherovi staly trhy vánoční (Weihnachtsmarkt), kde se nakupovaly dary „od Ježíška“. Přímým důkazem této luteránské „marketingové inovace“ je dodnes prosperující norimberský Christkindlesmarkt.

Vánoční trhy, jak je známe dnes, již nejsou o nákupních seznamech. Chodíme na ně s přáteli užít si atmosféru a potkat „staré známé“, na které jsme přes rok neměli čas. Tento společenský rozměr získala tržiště v průběhu 17. a 18. století, kdy se podle kulturních historiků zrodila ona proslulá Gemütlichkeit – specifická hřejivá útulnost, po které v zimě tak toužíme. V dobách, kdy města halila neprostupná tma, fungovaly rozzářené stánky jako magické „ostrovy světla“, které nabízely únik z šedivé reality. Lidé na trhy mířili nejen za nákupy, ale také proto, aby byli spolu, obklopeni vůní pražených mandlí a perníku, která pocit intimity umocňovala. Symbolem tohoto posunu od pouhého přežití k požitkářství se stal horký hrnek „svařáku“ (Glühwein). Stříbrný korbel na horké svařené víno si nechal již v roce 1420 vyrobit německý hrabě Jan IV., ale tento nápoj proslavily až vánoční trhy. Svařené víno se stalo společenským tmelem, který proměnil komerční transakci v rituál Geselligkeit (družnosti).

Žádný jiný symbol nepředstavuje tuto tržní povahu Vánoc lépe nežli stromeček. V lese získané stálezelené větvičky jedle vycházely z tradice Wintermaien a symbolizovaly život a naději během zimního slunovratu. Zelené větve se věšely nad dveře, do oken nebo ke stájím, aby chránily dům a dobytek před zlými silami a démony, kteří byli podle pověr nejaktivnější během dlouhých zimních nocí. První doložené zmínky o zdobení celých stromků pocházejí z cechovních kronik (Freiburg 1419, Štrasburk 1539). 

Stromky byly zdobeny z domácích zásob (například jablka odkazovala na prvotní hřích), ale i ozdobami zakoupenými na mikulášském trhu (kde ořechy představovaly těžkosti života, které je třeba rozlousknout pro získání sladké odměny). V 18. století tento zvyk zpopularizovala literatura. J. W. Goethe v Utrpení mladého Werthera (1774) popsal strom zdobený voskovicemi, cukrovím a jablky, čímž potvrdil jeho přijetí ve vyšších vrstvách. V éře biedermeieru 19. století se stromeček stal ústředním symbolem německé rodiny, měšťanské intimity a národní soudržnosti. Zbožnost se protnula s komercí a nákup dekorací se stal povinnou součástí rodinného rituálu.

Zatímco stromeček v domácnostech vzkvétal, vánoční trhy čelily koncem 19. století vážné krizi. Komerční nástup obchodních domů nabídl levnější a dostupnější masově vyráběné zboží, kterému řemeslné výrobky ze stánků nemohly konkurovat. Trhovci se museli tomuto prostředí přizpůsobit a přijít s něčím novým. Vedle zboží začali prodávat i emoce. V průběhu 20. století se trhy znovuzrodily jako reakce na neosobní konzum obchodních domů. Právě tehdy vznikl fenomén „nostalgických vánočních trhů“, které se snažily napodobovat idealizovanou, předindustriální atmosféru. Dnešní vánoční trhy vítězí nad online prodejem a supermarkety tím, že nenabízejí primárně produkty, ale vřelý pocit sounáležitosti (Gemeinschaft) a únik do „starých dobrých časů“. V tomto ohledu je vlastně úplně jedno, zda si na trhu koupíme norimberskou klobásu či maďarský trdelník. Společně s nimi si totiž kupujeme především to, co v moderní době chybí nejvíce – chvíli zastavení a iluzi starosvětského klidu.