Society

Co tím chtěl básník říci

U příležitosti Světového dne poezie jsme nahlédli do sbírek básní z různých století a kontinentů, které inspirují dodnes. 
Foto: Saviko/Gamma-Rapho via Getty Images
Takahiro Miyashita The Soloist, Menswear Fall/Winter 2019/2020
Co tím chtěl básník říci? Takto položená otázka možná skutečně zazněla v některých školách, protože rozbory básní stále patří do povinných osnov, určitě ji však známe z filmů a vtipů. Je to klišé. Už proto, že to občas (možná dokonce většinou) básník sám prostě neví. Nebo to nedokáže přesně vysvětlit. Básně působí přímo na city a vzdorují logice. Rozdíl mezi rozebíráním nějaké básně a pokusem o vlastní verš je propastný. Jedno je však jisté, cesta k vlastní poezii, a vůbec k tvorbě v jakémkoliv uměleckém směru, je dlážděná poetikou jiných autorů. Slovy současné básnířky Amy Key se ostatně skládání básní podobá oblékání, protože rozhoduje Každý detail. A detaily básní lze objevit i v módní tvorbě, například v kolekcích Alexandera McQueena nebo Valentina. 
Následující výběr je velmi subjektivní, nijak nereprezentuje šíři a hloubku básnické tvorby. Jde o střípky z různých století, které spojuje láska a které snad mohou inspirovat k vlastnímu objevování ve slovech ukrytých pokladů.
Zatímco verše Françoise Villona, rebela, bohéma a prokletého básníka, které napříč časem promlouvají až z patnáctého století z Francie, jsou notoricky známé, představitel vrcholného období italské renesance o století později, Michelangelo Buonarroti, je znám především jako autor velkolepé sochy Davida a výzdoby Sixtinské kaple.
Já u pramene jsem, a žízní hynu;
horký jak oheň zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
...
já sílu mám a žádný prospěch z ní, 
srdečně přijat, každým odmítán.
(François Villon, Básně, Mladá fronta, 1995, přeložil Otokar Fischer)
Kdyby tak touha, která povznáší tu
myšlenky všech, ty moje vyslovila,
snad by i v tom, jenž vládne bez soucitu
v paláci lásky, soucit probudila.
(Michelangelo Buonarroti, Luk, SNKL, 1964, přeložil Jan Vladislav)
Galantní poezie, které se dařilo velmi dobře na královských dvorech, dává nahlédnout do 17. až 18. století a ukazuje, že i tehdy se lidé dokázali bavit s nadhledem a humorem. 
Když staří kocouři jak mourovatí
slečinkám horem dolem platí,
nějaký mladík pořídí vždy dobrou koupi, 
protože vše už před ním platil někdo
hloupý.
(Galantní poezie, Československý spisovatel, 1968, přeložil Radovan Krátký)
Na opačných stranách zeměkoule o další století později se zrodily verše, které se staly absolutní klasikou, bez které se žádný fanoušek poezie prostě neobjede. Ať už jde o Emily Dickison, jejíž dílo ovlivnilo i svět módy, nebo Paula Verlaina, který dodnes inspiruje všechny, kteří se pokouší psát o lásce. 
Tak šťastně se čas rozpouští,
nezanechává stop –
muka však křídla nemají
a sílu ulétnout.
(Emily Dickinson, Svůj podíl noci nést, BB art, 2006, přeložila Eva Klimentová)
Můj Bože, tys mě láskou poranil,
rána se po úderu dosud chvěje,
můj Bože, tys mě láskou poranil.
(Paul Verlaine, Modlitby básníků, Karmelitánské nakladatelství, 1994, přeložila Anděla Janoušková)
Tak trochu z jiného světa, z Číny a Vietnamu, pocházejí verše, které dělí celé jedno tisíciletí. Li Čching-Čao byla dcerou prominentní rodiny a manželkou významného úředníka, která se vymykala (už tím, že psala básně) své době, zatímco Nguyen Binh byl prvním novodobým básníkem své země, který, ačkoliv byl známý a uznávaný, žil stranou společnosti a zemřel v chudobě. 
Mé srdce je jak slunečnice květ,
stotisíckrát se musí obracet
za jedním sluncem jen.
Tvé srdce je jak člunek z tkalcoven,
střídá nit za nití, sám nedotčen
bez šrámů zůstává.
(Nguyen Binh, Tisíc oken, Mladá fronta, 2001, přeložil Petr Komers)
Z ošatky prodavače květů
vybírám jarní ratolest
sotva v rozpuku
Co když tě ale napadne, 
že má tvář není tak půvabná 
jako ta větévka?
Šikmo ji vetkávám
do hustých černých vlasů:
Teď jediným pohledem
můžeš nás porovnat.
(Li Čching-Čao, Květy skořicovníku, Mladá fronta, 2002, přeložil Ferdinand Stočes)
Česko a zároveň také relativně novou tvorbu dobře vystihují dva básníci, kteří se od sebe liší jako den a noc. Jaroslav Seifert, kterého jako nositele Nobelovy ceny nelze opomenout, tu zastupuje 20. století a o lásce píše s velkým citem, a J. H. Krchovský, který reprezentuje přelom minulého století v to současné, si servítky nebere. A podobně jako se díla některých básníků dostávají na šaty, jeho báseň Na samém konci zdobí fasádu domu v nizozemském městě Leiden.
Lásko, 
kterou vdechujem a jíme, 
zklamání, 
o kterém všichni sníme, 
lásko, 
která potkáváš nás všady, 
nic 
a všechno dohromady.
(Jaroslav Seifert, Nejkrásnější bývá šílená, Mladá fronta, 1996)
Zas jednou mluvím s dívkou mlčky, bez falše,
byť přímočarých výkladů se jindy lekám,
leč naše oči prozrazují beztak vše:
ty chceš tam něco a já zas tohle někam…
(J. H. Krchovský, Básně, Host, 1998)
S nejnovějšími potenciálními přírůstky do knihovničky se lze seznámit například ve výběru nominací na cenu Magnesia Litera. Moderní poezie je různorodá a diverzifikovaná disciplína, kterou možná vystihují verše (neznámého autora), které vyšly v prvním čísle Literárních novin roku 1998: 
tyhlety básně
ty se čtou strašně
to říká on
to říkám i já
míní-li moje
míním já jeho
míní-li svoje
míním též jeho
míní-li ale
oboje dvoje
míním že míní
jenom ty svoje
Poezie je do jisté míry záležitostí vkusu, podobně jako třeba výtvarné umění. Člověk k veršům potřebuje dozrát a pak si najít ty, které ho něčím osloví. Veršovaná poetika na rozdíl od prózy působí nezprostředkovaně, pokud má na čtenáře nějaký vliv, ten to opravdu pocítí. Básně nelze nikomu a nijak nutit. Výlety do světa poezie jsou ovšem nesmírně obohacující. Rozšiřují nejen slovní zásobu, ale také podněcují fantazii a vnímání krásy. Třeba se pak sami přistihnete, jak vás při pohledu na východ slunce nad D1 napadá: 
Stíny se míhají okolo
a na obloze letí ptáci,
zas tam odkud pocházím,
se po tisící vracím... 
A budete v tom rovnýma nohama a až po uši.