Den v životě Martiny Preissové: Maminko, hýbej se

Budík mi opět zvoní několikrát v rozmezí dvaceti minut, než pochopím, že to opravdu myslí vážně. Oblékám model marshmallow, můj milovaný župan a magická přitažlivost rychlovarné konvice mi už nedovolí vrátit se do mé  postele v nebesky modrém pokoji. Tikot hodin v kuchyni zaplavuje ráno, doteď klidné a pomalu plynoucí. Mých dvacet minut samoty končí. Vypudit děti z postele, donutit je přes koupelnu dostat se k oblékání, mezitím nachystat snídaně, svačiny, překontrolovat aktovky a napsat lístečky, kdo, kdy a kam odchází, dotlačit tým do předsíně a podstoupit diskusi o počasí a vhodném oděvu nesmí zabrat víc jak půlhodinu. 

Připadám si jak technik od McLarenu, každý úkon provádím rychle, přesně a v klidu, aby náhodou posádka neměla třicet pět minut po otevření víček pocit, že každé ráno je vhodné k vymazání ze života. 

Podle kvality a délky spánku mých synů se objevuje na jejich tvářích úsměv, který opětuji do zpětného zrcátka a se stejným úsměvem je téměř za jízdy vyklopím z fabie před vchodem školy. Je nad slunce jasné, že něco zapomněli nebo nesplnili, ale děti herců dostanou už při narození na zadeček takové neviditelné razítko „bohém“ a na jejich rodiče pohlíží pedagogický sbor jako na ty, co nejsou večer doma, ale v divadelním klubu, kde já už nejméně deset let nevysedávám. Nechávám to tak. Ačkoli se považuji za jednu z nejsvědomitějších bohémek pod sluncem, usnadňuje mi tento pedagogický názor život. 

Jsem stále v růžovém županu, vbíhám do domu a po rychlé snídani a vypití studené kávy se v útrobách koupelny měním z matky na herečku. Tento proces už praxí nabral na otáčkách, takže z domu jsem schopna ve svém „hátépéčku“ již za půl hodiny vjíždět do podzemí Národního divadla. 

Někdy mi zácpa na magistrále umožní otevřít si v autě svoji kancelář a pohodlně vyřešit hovory, e-maily a promyslet jídelníček příštích dnů. Kdo má manžela a dva syny, jistě chápe, že uspokojení těchto potřeb je primární.

Zkouška v divadle od 10 do 14 hodin by byla samostatnou kapitolou. Snad se jen zmíním o tom, že není na světě zaměstnání, které vykazuje známky takové iracionality, že se mnohdy ani nechcete svěřovat s tím, co že jste to dnes v práci vlastně dělali.

Oběd někdy je a někdy není. Jsou prostě dny, kdy jdou osobní potřeby stranou a zrovna dnes takový nastal. Se zrcátkem a rtěnkou překlušu náměstí plné skejťáků a bezdomovců. Spěchám, neboť za dvacet minut mám sedět proti studentům na Damu a říkat jim něco o tom, jak je divadlo a práce v něm posvátná, krásná a že pro vyvolené a talentem předurčené to bude nádherná pouť životem. Mezitím se mezi japonskými turisty a ruskými našinci v úzkém koridoru Karlovy ulice snažím dovolat synovi a posléze manželovi, jestli nezapomněli, že má jít na flétnu, a pokud oba odpoví shodně, zeptám se, jestli nezapomněli onu flétnu doma. Připomínám své milované tchyni, nechť toho menšího vyzvedne až po kroužku „Věda nás baví“ a v žádném případě mu nevěří, bude-li tvrdit, že nemá domácí úkol.

Je půl šesté večer. Prodírám se průchody ve Starém městě a nechávám se švédskou výpravou, kterou jsem na Staromáku vytipovala jako nejrychleji se pohybující za svým deštníkem, vyplivnout ve Stavovském divadle. V oáze klidu a obklopena štěbetáním kolegyň se oddávám líčení a česání. Jsem odevzdaná a smířená, neboť to, jak v jakékoli roli vypadám a co mám na hlavě, není vždy v mé moci, a za tu dobu u divadla jsem si zvykla milovat všechno, čím se stanu.

Hrajeme Fausta a už teď vím, že klíče do zámku našeho domu vsunu někdy v půl dvanácté večer. V setmělém bytě na mě čeká můj muž ozářen cestopisem v televizi. Je stejně vyčerpaný jako já, protože to, co já s dětmi podstupuji každé ráno, on podstupuje večer, ale opačným směrem. 

Den byl rychlý a dlouhý. Můj krokoměr na zápěstí ukazuje 10 365, manžel to samozřejmě zpochybňuje a snaží se mi vysvětlit něco o zaznamenávání každého pohybu paže. Ok! 

Uléháme a do polospánku ještě vstupuje můj muž s pohlazením a drobnou poznámkou, ať ráno podepíšu Šimonkovi žákajdu. Prý mne přihlásil do projektu „Maminko, hýbej se“ a musím potvrdit svou účast. 

Usínám a v noci se mi zdá, že stojím na školním hřišti mezi matkami, máme všechny elastické kalhoty a značkové boty a právě startujeme běh na šedesát metrů. Děti fandí a já vítězím. Naštěstí jak elasťáky, tak ten běh byl sen. 

Přesto ráno, když potvrzuji svou účast na tomto projektu, se lehce usměju a cítím se ve výhodě, protože o řádek výš vidím podpis manžela stvrzující svoji účast na projektu „Tatínku, přemýšlej“.