Society

That’s hot!

Rozpačitá estetika nultých let využívá první příležitosti vrátit se do módy. Teď, kdy i ošklivé je krásné, vyvstává otázka, jestli se těšit nebo bát.
Foto: Getty Images
Paris Hilton & Nicole Richie, 2001
Něco bylo jinak. Pokud jste jako já nebydleli nad uzenářstvím, mohli jste otevřít okno a cítit ve vzduchu nové milénium. Svět neskončil. Z mého úhlu pohledu naopak všechno začínalo. Internet byl konečně stejně běžnou součástí domácnosti jako pepř a sůl. Nesl s sebou příslib, že už nikdy nebudeme sami. Dokonce i Britney vyměnila „my loneliness is killing me“ za „my loneliness is killing me no more“. Připadalo mi, že budoucnost je právě teď. Ten pocit mi chybí.
V roce 2000 jsem oslavil jedenácté narozeniny, což mě podle poněkud vágní definice řadí do generace miléniálů. Překlad: V určitém bodě svého života jsem věřil, že jste buď bronzově opálení, nebo nejste vůbec, a nikdo mi nikdy nevymluví, že nejlepší telefon všech dob je Razr od Motoroly. Smartphone? Taky cool, ale hovor s ním  nezavěsíte dramatickým zaklapnutím, leda byste jím švihli o zeď. Národní divadlo uvádí: Křehkosti, tvé jméno je iPhone. Hello, Moto, jestli tohle čteš, prosím, vrať se.
Nechápejte mě špatně. Jsem ten poslední, kdo by hlásal, že dříve bylo lépe. Jednak nechci znít domýšlivě a jednak je to hloupost. Jenže estetika nultých let byla estetikou mého dospívání, a tak bude navždy součástí mé DNA. Už jsem nemusel nosit oblečení po sestřenici Klaudii z Rakouska, najednou jsem byl dost starý na to, abych mohl sám rozhodovat o tom, co na sebe. Oblečení „na doma“ a „na zahradu“ jsem vyhnal do exilu a pokud jsem přece jen pomáhal prarodičům obdělávat pole, činil jsem tak v upnutých džínách, triku s blyštícími se lebkami na hrudi a ve velkých slunečních brýlích, zatímco mi do ucha potají hrálo Do Ya Think I’m Sexy. Ne od Roda Stewarta; poslouchal jsem cover verzi od Paris Hilton. Protože jsem chtěl být jako Paris Hilton. Nebyl jsem jen hodný vnuk, ve své mysli jsem byl třetí, neexistující postavou reality show The Simple Life a už jsem se těšil, až si večer napustím vanu a budu v ní přemýšlet, za jakým hrůzným dobrodružstvím mě producenti (čtěte: maminka) pošlou příště. Vybavuju si to barvitě.
„Macíku, podej mi krumpáč,“ volá dědeček.
„Co z toho je krumpáč?“ civím na sbírku nářadí v dílně.
„Copak ty nepoznáš krumpáč?“ Dědeček nechce věřit vlastním uším, za tohle teda klíči necinkal. Bojím se odpovědět. Hlavou mi probleskne výrok Paris: „Když nevíte, co říct, prostě řekněte ‚that’s hot!‘“ Hm, spíš ne.
Zpěvačka Pink na mě sice z rádia apelovala, že nesmím být „hloupá holka“, jenže vodu na můj mlýn představovala spíš životní moudra dědičky hotelového impéria žijící v Beverly Hills. „Když jste starší a nechcete dělat domácí práce, prostě dělejte všechno špatně, protože pak to po vás znovu nikdo nebude chtít.“ Moje řeč.
Desátého srpna 2019, 12.35, Sunset Boulevard. Nasedám do Uberu. „Takže Beverly Hills?“ ptá se řidič.
„Jo.“
„A máte pas?“
„Ne.“
„Je mi líto, ale bez pasu vás tam nepustí.“
„Cože?“

„Slyšel jste.“
Chytám za kliku, abych vystoupil, protože jsem prudce debilní, když v tom žertéř za volantem propuká v hřmotný smích. „Hele, je to prostě jiný svět, buďte na to připravený. Lidi tam si myslí, že jsou nejlepší, a že když Beverly Hills opustí, přepadnou přes okraj zeměkoule.“
Jak se po chvíli procházím po sousedství, co pro mě kdysi bylo módním Olympem, musím dát řidiči za pravdu. Tráva je tu zelenější. Coby Středoevropan s padesáti dolary v kapse si tady připadám patřičně asi jako ananas na pizze. Chtěl bych sem vůbec patřit? Fascinovaně sleduju opáleného kluka s tělem řeckého boha, v podstatě oživlou reklamu na spodní prádlo Calvin Klein, jak stojí jen v neonových šortkách na trávníku před bílým zámkem, na vodítku obřího bílého pudla, v druhé ruce knihu, co právě čte. Dochází mi, že nultá léta nebyla doba, stejně jako tahle část Los Angeles není místo. Obojí je stav mysli, obojí jeden a ten samý, v mnoha případech stále trvající, a já aspirací na něj strávil prakticky celou pubertu.
Foto: Getty Images
Paris Hilton, 2002
Foto: Getty Images
Paris Hilton, 2002
Foto: Getty Images
Paris Hilton, 2002
No money, no honey
Bylo to nicméně taky desetiletí, co v nás zaselo strach, který teď sklízíme. Jedenácté září 2001 si vyžádalo na tři tisíce obětí a spustilo kaskádu dalších teroristických útoků. Koncem roku 2004 tsunami zabilo přes 230 000 lidí a další přírodní katastrofy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ten náhlý pocit zranitelnosti nejde zapomenout. A pak, aby toho nebylo málo, přišla ekonomická krize, největší finanční  krach od toho na newyorské burze roku 1929. Konec legrace. Rychle to okno zas zavřete. Svět možná přece jen končí.
Chápu, estetika let 2000 až 2009 může působit jako další z katastrof, ale z mého pohledu to byla jen nezbytná odpověď módy na tehdejší dění. Noviny mě děsily natolik, že jsem si raději prohlížel fotky od paparazzi, co oblétly svět do pár minut po pořízení. Jako by nejdůležitější zprávou dne bylo, co si Paris Hilton oblékla. Růžová teplákovka Juicy Couture, válenky Uggs, kšiltovka Von Dutch, na předloktí monogramem posetá kabelka Louis Vuitton, z níž kouká hlava psa, nebo možná hlodavce, těžko říct, nejsem zoolog. Nová uniforma. Tenhle módní směr spolehlivě odváděl pozornost, a mě nakonec i docela bavil. Dnes máme tendenci se ho štítit. Já zastávám názor, že účel světí prostředky.
Jen škoda, že moje prostředky byly tak bolestně omezené. To chcete – zamilovat se do módy ve chvíli, kdy vám opasek utahuje ekonomická krize. A že na tom pásku záleželo. Nultá léta patřila doplňkům. Logicky. Daly vám možnost říct hodně za málo peněz.
Z kabelek se stal fetiš a zároveň spása velkých módních domů, protože když už jste si nemohli dovolit nosit jejich oblečení, pořád jste mohli chvíli šetřit, pořídit si „it“ kabelku a mít klidné spaní, protože její hodnota jistě jen poroste a jednou ji po vás třeba někdo zdědí.
Vysoká móda jako by nyní byla určená k tomu, aby se mísila s levnou. „Na druhý den jsem hledala dokonalé vintage šaty za sedm dolarů, co by se hodily k mým botám za tři sta dolarů, když v tom…“ vybavuju si Carrie v Sexu ve městě. Lépe bych ta léta neshrnul.
Druhé kolo
Jejich comeback je nevyhnutelný. My miléniálové, kteří pro ně máme slabost, jsme už (prý) dospělí a představujeme velkou kupní sílu. To je dobrý důvod. Vidím i další. Podoba toho, co jsme cítili tehdy, a co cítíme teď, se dá téměř nahmatat. Blogery nahradili influenceři, fotky celebrit zase street style z týdnů módy, ale princip zůstává stejný. Potřebujeme rozptýlit.
Foto: Getty Images
Paris Hilton, 2001
Někdy si říkám, jak zásadní roli sehrává estetika, v níž dospíváme. Sleduju starší generace a nemůžu se ubránit myšlence, že se nakonec stejně vždy vracíme ke kořenům a dokola aplikujeme oděvní kódy, s nimiž jsme se formovali. A pak si představuju sebe v osmdesáti, jak sedím v parku, navlečený do skinny džínů, na kapse vyšisovaný obrys svého vyklápěcího telefonu, a běduju, že ta dnešní mládež vůbec neví, o čem je život.
Než se tak stane, jsem docela v míru s tím na chvíli si nultá léta zopáknout. Nevím, jestli návrat módy k jistému kýči stačí na to, aby se i má mysl vrátila do doby, kdy jsem se přes všechny děsy světa těšil, co nového přinese zítřek, ale proč to nezkusit? Tenhle koláč už přece upéct umím, jen k němu teď mám kvalitnější ingredience. And that’s hot.
Autor článku upozorňuje, že na džíny s nízkým sedem platí až do odvolání embargo, a zříká se zodpovědnosti za psychickou újmu způsobenou těmi, kdo jeho varování neuposlechnou.