Jakou byla Diana Vreeland babičkou?

Ačkoliv nikdy pracovat vyloženě nemusela, byla to právě její práce, díky čemu je dodnes vzpomínána jako legenda. Carmel Snow, tehdejší šéfredaktorka amerického Harper’s Bazaaru, jí v roce 1936 nabídla pozici redaktorky módy čistě na základě toho, jak stylová jí Diana připadala. Po dlouhých letech v této pozici přišla nabídka další a mnohem zajímavější – vést americkou Vogue. Během následujících šesti let se jí podařilo udělat z magazínu kultovní záležitost. Stránku za stránkou nabízela čtenářům fantastický svět, o kterém se mnohým ani nezdálo, ale všichni ho milovali. Všichni až na vedení vydavatelství. Nakonec to byla právě extravagance, co ji roku 1971 stálo místo. Dianino další a poslední působení byl Kostýmní institut Metropolitního muzea umění v New Yorku. Zasela, co dnes sklízíme, totiž nejfantastičtější výstavy módy, tradičně zahájené módní událostí roku Met Gala.

Snažit se smrštit význam Diany Vreeland do jediného odstavce je příliš ambiciózní. Jednoduše to nejde, a to jsem ani – jak jste si mohli všimnout – neprozradil téměř nic o jejím osobním životě. Ten popisuje ve svém memoáru D.V. z roku 1984 a hezky se čte třeba také biografie Diana Vreeland od Eleanor Dwight (2002). Nejrychlejší způsob, jak ji poznat, pak představuje dokument Diana Vreeland: The Eye Has to Travel (2011).

O to, aby Dianin odkaz dál zářil, se dnes stará její vnuk Alexander. Nepožádat ho o krátké zavzpomínání se zdálo být příliš velkým pokušením. Jeho odpověď přišla do pár minut. „Jsem nadšený, že chcete psát o mé babičce.“

Měla romantický pohled na život, a jelikož jsem coby syn amerického diplomata žil v zahraničí, bylo pro ni o to snazší si můj zdánlivě normální život romantizovat a projektovat do něj své sny. Jako dítě jsem žil v Maroku a ona si představovala, že se k nám každé ráno řítí stádo arabských koní osedlaných pohlednými Berbery v povlávajících modrých šatech a odvážejí mě do školy. Já přitom jezdil klasickým žlutým autobusem.

Když mi bylo třicet, vrátil jsem se do New Yorku a měl jsem to štěstí strávit s ní několik intimních, intenzivních let. Po práci a o víkendech jsem ji navštěvoval a staral jsem se o ni. Mluvili jsme spolu každý den, vedli jsme mnoho úžasných rozhovorů. Byla výbornou posluchačkou a nikdy mi nevnucovala své myšlenky. Velmi ji fascinoval můj život. Byla mi velkou oporou, pečujícím rodičem.

Vzpomínám si, že když jsem přišel do Vogue, vedla mě za ní jedna z asistentek, ale díky vůni vonných svící bych tam trefil i po čichu. Jakmile jsme došli do její kanceláře, babička mě všem oslavně na uvítanou představila a pak je požádala, aby nás nechali o samotě a my jsme si tak mohli dát oběd. Karetní stolek byl prostřený a naše obědy na talířích. Její asistentka mi už ráno zavolala, aby se zeptala, co bych si chtěl dát. Většinou jsem si řekl o cheeseburger a babička si dala to, co obvykle: sendvič s burákovým máslem a marmeládou a k tomu whiskey s ledem. U jídla nás nikdo nerušil, ale pak celá místnost vybouchla, jak se do ní navalili asistentky, redaktorky, modelky, copywriteři a já pochopil, že je na čase odejít.

Z Vogue ji vyhodili, protože byla považována za příliš extravagantní a nepřiměřenou, přitom je s odstupem jasné, že byla nejvýznamnější redaktorkou módy v historii. Zdá se, že právě její výstřednost je tím, díky čemu její životní dílo dál září.

Její lekce se vždy týkaly neomezených možností a následování snů. Inspirovala lidi k tomu, aby vyslyšeli své volání a šli do toho s velkou vášní. To považuji za velmi důležité a cítím, že mi to v životě hodně dalo.

„Víte, věřím na sny. Myslím, že žijeme pouze skrze naše sny a naši představivost. To je ta jediná realita, kterou kdy poznáme.“