Society

Fejeton Martina Váši: Valentýn je fake kabelka od Vuittona

Nikdy jsem nedostal nic k Valentýnu. Žádnou kartičku ve tvaru srdíčka, co by mi oznámila, že mě někdo má rád aspoň tolik jako pizzu, žádný pugét, nic. Anebo si to nepamatuju. Nevím, co je horší. A je mi to jedno.
Phil Collins zpívá, že láska se nedá uspěchat a musí se na ni počkat, ať už to trvá jakkoliv dlouho. Prý mu to řekla máma, což má nejspíš posluchači posloužit jako důkaz o tom, že je to pravda, nevím. („Zeptej se mý mámy.“ – Phil Collins) Ke mně to nicméně kdysi dost promlouvalo. Po dlouhých letech plných kuriózních rendez-vous (jeden kluk si třeba myslel, že Jurský park skutečně existuje) jsem ve dvaceti sedmi dospěl k závěru, že v mém případě to bude trvat něco mezi hodně dlouho nikdy.
Foto: Batman Returns
Tehdy jsem o tom napsal knížku a přestal jsem to lámat přes koleno. Naučil jsem se být spokojený i plus minus minus jedna. To se paradoxně ukázalo jako dokonalé podhoubí k tomu, abych co nevidět skončil v dlouhodobém vztahu. Haha, živote.
Foto: Batman Returns
Jennifer Lopez pro změnu zpívá, že navzdory všem těm kamenům, kterými je ověšená, pořád zůstává tou starou Jenny from the block, a to ke mně zase dost promlouvá teď. (V přeneseném významu, pochopitelně, neboť žádnými kameny ověšený nejsem. Ne že bych se jim bránil.) Navždy budu při čtení pohádek sympatizovat se zlými královnami. I ony byly nejspíš mladé a krásné, sladké a plné ideálů, než se zapletly s někým, kdo – co já vím – neodpovídá na zprávy, nesdílí s vámi kvalitní memes, vede utajený paralelní život s jinou ženou, třemi dětmi a pudlem, a aby toho nebylo málo, v létě chodí po ulici bos.
Foto: Batman Returns
A tak, ať už jsem single, nebo ne, Valentýna neslavím. Ale ani k němu necítím nenávist. Je mi šumafuk. Tohle totiž není cynismus. Já jsem romantický, až (mě) to bolí, fakt. Tohle je solidarita někoho, kdo si onu „I need love, love, oooh, to ease my mind“ dobu živě vybavuje. Možná to znáte taky, ten pocit, když se před čtrnáctým únorem celý svět promění v minové pole. Když nebezpečí číhá na každém rohu, stačí zvednout zrak a je vám připomenuto, že je s vámi něco blbě. Běda, jak tu fialovou bonboniéru nemáte komu dát!
Foto: Batman Returns
Myslím, že vůbec nejlépe to vystihl Yorgos Lanthimos ve svém filmu Humr. Viděli jste Humra? Blízká budoucnost: Každý nezadaný je podle zákona zatčen a převezen do hotelu za městem, kde má pětačtyřicet dní na to, aby si mezi ostatními losery našel svou drahou polovičku. Jestliže neuspěje, game over, bude transformován ve zvíře.
Foto: Batman Returns
Sdělit někomu, že je vaše oblíbená lidská bytost, je podle mě jedna z těch nejkrásnějších a vlastně i nejodvážnějších věcí, jakou můžete udělat. Kdo z nás na to má koule? Ale dělat to hromadně v jeden vyhrazený den roku mi připadá otrocké a nesexy. Stačí se na to podívat z druhé strany. Jestli mě někdo miluje, nechci, aby si to šetřil na „svátek zamilovaných“. Chci tu bonbošku hned teď, ASAP, dělej, než mě srazí autobus nebo tak něco. A jestli mě nikdo nemiluje, taky fajn. Koupím si ji sám, až na ni dostanu chuť.
Foto: Batman Returns
P. S.: Žádný svátek to není. Je to svátek, asi jako je ta kabelka, co si vaše tetička přivezla z dovolené v Tunisu, od Vuittona. Už se slyším, jak telefonuju do práce: „Ne, ne, dneska nepřijdu, je přece svátek zamilovaných!“ Tak určitě...