Society

Fejeton Martina Váši: Já si teda novoroční předsevzetí dávám

Protože ujasnit si, co chcete, je první krok k tomu toho dosáhnout.
Je prvního ledna. Přesně v 8.35 ráno mi přišel e-mail od značky Arket a informoval mě o kolekci bezešvého oblečení na jógu. Prý ho navrhli tak, aby udrželo tělo cool and dry během cvičení. Opakuji, je prvního ledna. Náhoda? Nemyslím si.
Nechápejte mě špatně, ta kolekce se mi líbí a oceňuji i timing. Kdybych nosil podprsenku nebo elasťáky, nejspíš bych si vybral. Beztak se teď chystám k józe po několikaměsíční pauze vrátit (viz níže). Vím, že jsem nejspíš posledním žijícím exemplářem člověka, který to přizná, ale já si teda novoroční předsevzetí dávám. Proč? Dovolte mi vysvětlit vám to na půvabném příběhu o tom, jak jsem se loni zhroutil.
„Ahoj Marti,“ volá mi šéfredaktorka Andrea. „Ty ses zhroutil?“ Je horký květnový den a já se v podřepu s telefonem u ucha schovávám ve vysoké trávě kousek od Farmy Košík, kam jsem přijel splnit poslední zadání pro předchozího zaměstnavatele. Pak nadobro vstoupím do kláštera, na jehož vratech byste našli zlatý plíšek s nápisem Vogue. Zhroutit se je silný výraz. Jen jsem se pozvracel, párkrát rozbrečel a několik nocí nespal, to je toho. Umanul jsem si totiž, že do prvního čísla musím napsat texty tak excelentní, aby se při jejich čtení přestal točit svět. Takže jsem samozřejmě nakonec místo článků odevzdal několik obstojných alternativ prášků na spaní. Pravděpodobně byste usnuli už u perexu.
S novoročními předsevzetími je to podobné: Když na sebe budete klást nesplnitelné nároky, odsoudíte se k neúspěchu. Předsevzetí přitom v podstatě nejsou nic než sofistikovanější verze nákupního seznamu. Měli byste si je sepsat, abyste nezapomněli na to nejdůležitější. A ne že si v kocovině naordinujete ranní rutinu à la Christian Bale v Americkém psychu, přestože je vám většinou zatěžko i namazat se hydratačním mlékem a v panice po něm saháte až ve chvíli, kdy se začínáte rozpadat jako Meryl Streep ve Smrt jí sluší.
Takže pravidlo č. 1 je zůstat nohama při zemi. To je vlastně jediné pravidlo.
Pro inspiraci:
  • Když už jsem u Meryl Streep: Mít doma spoustu živých květin jako její postava ve filmu Hodiny. Nebo tedy mrtvých květin, ale jakože ne umělých. Jakože dřív byly živé, ale teď už nejsou, ale ještě nezvadly, chápete?
  • Pravidelně odvápňovat kávovar.
  • Neupsat se v žádné posilovně. Není nic horšího, než když si zaplatíte půlroční členství, pak nemáte pár dní čas jít cvičit, a jakmile se tam konečně znovu dostanete, recepční vám oznámí: „Ale pane Vášo, vaše členství skončilo minulý měsíc.“
  • Každopádně ale vychodit kredit 1 080 Kč, co mám ještě pořád v Jógovně a který (jak jsem úplnou náhodou zjistil, když jsem se tam na to šel zeptat) se nedá využít na ten jejich bájo merch, jako jsou jógamatky a různé aromaterapeutické oleje a jógamatky… A oleje…
  • Neříkat „nechci nic říkat“, když evidentně něco chci říct a pak to taky řeknu. Nechci nic říkat, to je fakt nejhorší.
  • Ne, víte, co je nejhorší? Oblékat se do stále ještě vlhkého oblečení s tím, že na vás doschne.
  • Nehroutit se.
  • Když bude v místnosti 100 lidí a 99 z nich ve mě nebude věřit, tak být tím jedním, kdo ano.
  • Soudit knihy podle obalu.
  • Nedomlouvat se s ostatními na něčem, o čem rovnou vím, že to na poslední chvíli stejně zruším. „Ty jo, wow, přednáška o cestování po Kolumbii zní fakt skvěle.“ Ne.
  • Nevolat častěji prarodičům. Nevím, jak vaši, ale ti moji obvykle nezní, že by si telefonování zvlášť užívali. Spíš mám pocit, že mají vždy něco lepšího na práci, a to poslední, co bych si přál, je, aby kvůli mně přišli o klíčový moment ve filmu o mladé Isobel, jež od tragické smrti matky žije se svým despotickým otcem, který jí brání v lásce a v osobním štěstí. (89 min.)
  • To mi připomíná, že si přestanu vymýšlet výmluvy, proč zrovna nemohu zvednout telefon, a nahradím je pravdou. Uložím si do zpráv koncept: „Ahoj, nemohu zrovna mluvit, protože jsem typ osobnosti INTJ. Pošlete mi prosím zprávu. Nebo ne. Jak chcete. Mně je to asi fakt jedno.“
  • Být sexy.
  • Nadále neříkat lidem, které miluju, že je miluju, protože, zaprvé, co je jim do toho? A zadruhé to v češtině zní jako z filmu o mladé Isobel. Místo toho jim to budu říkat anglicky, protože „I love you“ už prakticky nemá žádnou váhu, takže se tím nedá nic pokazit.
  • Jednou provždy skoncovat se small talkem. To radši přednášku o Kolumbii.
  • Vybrat si dovolenou.
  • Neomlouvat se lidem za to, že jsem jim nepopřál k narozeninám, když přitom nemají vyplněné datum narození na Facebooku. Pokud někdo nemá narozeniny na Facebooku, tak je prostě nemá, nazdar, nejsem kalendárium. (Nevztahuje se na rodinu, nejbližší okolí a Victorii Beckham, k jejímž narozeninám vyberu 10 jejích nejlepších outfitů všech dob a nazvu to článkem.)
  • Klidně dál mazat příspěvky na sociálních sítích, pokud si jejich zveřejnění rozmyslím, protože je to jedna ze vzácných možností, kdy můžeme v životě vzít něco zpět a udělat to jinak nebo nijak.
  • Kupovat si kávu, přestože si ji mohu udělat v práci zdarma. Protože co bych z toho života jinak měl?
A teď jdu na čočkovku.