Society

Fejeton Martina Váši: Co závidím ženám?

Aneb V čem to ženy mají lepší, když přijde na módu a krásu.
Ráno jsem si koupil nové džíny. Slečna za pokladnou se mě ptala, jestli si přeji odpárat cedulku a nechat tam našít pánskou. Že prý má šikovného kolegu, který to umí. Doteď si nejsem jistý, proč bych něco takového měl chtít. Co na tom, že byly z dámského?
Já jsem ten poslední, kdo by rozděloval svět na růžový a modrý. Nepotřebuji, aby mi papírová krabička oznamovala, jestli se parfémem uvnitř mohu vonět. A fun fact: Když je na pánských toaletách obsazeno, anebo tam zrovna řádí uklízečka, klidně si dojdu na dámy. Vlastně možná právě proto mi připadá tak nesmyslné, že coby muž některé věci prakticky nesmím.
Historické okénko: Když se na samém začátku osmnáctého století francouzský král nechával portrétovat Hyacinthem Rigaudem, z krátkých renesančních nohavic mu koukaly nohy v bílých hedvábných punčoškách, obuté do střevíců na podpatku. Vystavovat nohy jako svou přednost totiž bylo doménou mužů, a kdo zrovna neměl nohy jako tlačenky, přirozeně chtěl jejich půvaby podtrhnout. Pokud jste nebyli misérable, šli jste na to třeba právě jako Ludvík Sassy Bitch XIV. 
Zpět do století jednadvacátého: Já potřebu vystavovat jakoukoliv část svého těla na odiv necítím, ale boty na podpatku bych nosil. Aspoň občas. Umí být tak nádherným, v některých případech až uměleckým objektem. A navíc dělají hezké držení těla. Jak se stalo, že bych to za ně dneska na ulici nejspíš schytal?
Foto: Universal History Archive/Getty Images
Portrét Ludvíka XIV. od Hyacintha Rigauda (1701)
Víte, co ještě dělá hezké držení těla? Balet. Ne že by mi vadilo, když na mě někdo pokřikuje „baletko“, na to jsem si díky své houpavé chůzi zvykl už jako dítě. Neřeším ani to, že stoupenci současného tance na nás milovníky klasického baletu zpravidla nahlíží, jako bychom podporovali Trumpa. Vadí mi, že široká veřejnost balet chápe jako dívčí záležitost, takže kluci, kteří jsou prostě jenom trochu sofistikovanější, musí během hodin tělocviku místo smysluplných aktivit trpět fotbal aj. V bookletu k DVD s návodem, jak mít tělo jako baleťák (No a co! V jednom článku to doporučovala Vanessa Paradis!), jsem se dozvěděl, že balet není jen nejkrásnější forma umění, ale také jeden z fyzicky nejnáročnějších sportů. Vlastně je to vrcholová atletika. V čem je kopání do míče obdivuhodnější než třeba fouetté en tournant, mi proto nikdo nikdy nevysvětlí.
Červenou rtěnku. Protože červená rtěnka, to je otázka i odpověď – ano i ne, je to instantní sebevědomí, psací potřeba, terapeutická pomůcka, zbraň hromadného ničení a pro mnohé jediná věc od Dior, kterou si můžou dovolit.
A kéž bych měl tolik možností v oblékání. Oblek, natož smoking, nosím jen nerad. Takže pokaždé, když se na pozvánce dočtu, že musím dodržet dress code, něco ve mně zemře. Matně si vzpomínám, že jsem byl kdysi požádán o článek vysvětlující, co který dress code sděluje pozvanému…
Smart casual: „Prostě se oblékněte jako na první rande.“
Cocktail: „No dobře, místo saka a košile si vezměte rolák a modlete se, ať s Vámi nevyrazíme dveře.“
Black tie: „Oblek. Zatněte zuby a myslete na burrito, kterým se později odměníte.“
White tie: „Nenávidíme Vás.“
Ten článek nikdy nevyšel.
Možná bych s dress codem nebyl na ostří nože, kdybych měl při nákupech širší možnosti.
„Vítejte v našem obchodě! Jste-li žena, prosíme, pokračujte doleva, kde na vás čekají tři patra oblečení; jste-li muž, vydejte se vpravo a dál po schodech dolu, kde na vás někde mezi dětským oblečením a peklem čeká štendr.“
Jo a ještě bych chtěl dlouhé vlasy. Jako mívá Naomi Campbell. Já vím, že se opakuji, ale podle mě jsem plešatý, protože bůh ví, že bych nosil vlasy až pod zadek a nechce se na to dívat.
Foto: Dave Benett/FFR/Getty Images
Naomi Campbell a Carla Bruni