Society

Co jste možná nevěděli o současném tanci

„Nezajímá mě dokonalé tělo a zvládnutá technika,“ říká v rozhovoru tanečnice a choreografka Tereza Ondrová. „Baví mě konkrétní člověk, který si mě získá pro svou upřímnost a touhu a potřebu tam být a sdílet.“
„Absolutní senzace,“ píšu si na Facebook a okamžitě to mažu. Afekt. „Must-see,“ píšu místo toho. Ne, to nejde. Vždy, když někdo napíše, že něco musím vidět, tak přesně vím, že nemusím. „Prostě na to jděte. Cokoliv jiného by byla ztráta času,“ nechávám nakonec a spolu s odkazem na příští termíny představení Pojďme na tanec sdílím. Není to poprvé, co odcházím v euforii z představení Terezy Ondrové – přední české tanečnice, choreografky a pedagožky, ale také spoluzakladatelky souboru VerTeDance (a zcela zjevně také utajené sestry Tildy Swinton). V následujících měsících jdu na Pojďme na tanec ještě třikrát.
Není to tak dávno, co pro mě jít na tanec znamenalo jít na balet. Spíš byste mě viděli v Národním divadle, jak se s kapesníkem v ruce dojímám u La Bayadère, než mezi diváky v Ponci nebo Altě. A byla to mimo jiné právě Tereza, díky které jsem si uvědomil, o co všechno jsem do té doby přicházel: Její práce je krásná na pohled, provokativní myšlenkou a často i tak vtipná, že s sebou dnes kapesník tahám i na představení současného tance. Ale co je to vlastně současný tanec?
„Může se vymezit třeba tím, že to není muzikálový tanec, ani tanec společenský, ani balet, ale je to vše ostatní, co překračuje hranice a žánry. Současný tanec, stejně jako současné umění, bojuje proti předsudkům. Více se spojuje s konkrétní osobností tvůrce,“ uvažuje nahlas Tereza nad tím, jak by tento druh tance vysvětlila laikovi. Anebo sama sobě. „Je to těžké. Vlastně se to snažím nějak uchopit a formulovat delší dobu. Třeba u lékaře nebo na úřadě dost často narazím na otázku profese, a to je přesně ten moment, kdy hledám jasnou definici.“
Foto: Vojtěch Brtnický
Tereza Ondrová spolu s režisérkou a performerkou Petrou Tejnorovou během představení Same Same
Je k tanci potřeba hudba?
K tanci patří hudba, ale někdy tu hudbu slyšíme a jindy ne – může to být takzvaná vnitřní hudba. Nebo i ticho může být považováno za hudbu.
Co vůbec je a co už není tanec?
Tanec je vše. Říká se, že tanec je pro člověka přirozeným vyjádřením se, tančit umí všichni. Nemusí být primárně spjat s člověkem, můžeme ho vidět i ve všem jiném, co se hýbe. Třeba v přírodě je hodně tance, a když si k tomu člověk pustí hudbu, je to ucelené dílo.
Opravdu je v případě tvé profese nutné trénovat každý den?
Myslím, že to nutné není, ale pro tělo je to určitě dobré. Mělo by se mu dostávat pozornosti, udržovat ho v kondici a pečovat o něj i ve smyslu relaxace.
Musíš se udržovat v kondici?
Nemusím, spíš bych měla. V tomhle směru jsem na své tělo „zlá“, protože když jsem v tvůrčím procesu, dostává se tělo do extrémní situace, má režim každodenního fyzického i psychického tlaku, je zmožené a omlácené a vyčerpané, což je ale v pořádku, patří to k této profesi. Myslím, že tanečníci mají posunutý práh bolesti, pro některé můžeme být označováni i za masochisty. A fyzická námaha a bolest je také někdy dobrým hnacím motorem. Je to stav, kdy potřebujete cítit své tělo. Ale když je po premiéře, tak nastane moment, kdy chcete dát tělu odpočinek. Nicnedělání je ale extrém a není správné, je potřeba se v kondici udržovat stále.
Co podle tebe dělá dobrého tanečníka dobrým tanečníkem?
Já nevím, kdo je „dobrý“ tanečník. Mám ráda, když vidím na jevišti osobnost – člověka, který ví, co dělá. Není to pro mě otázka virtuóznosti a dokonalosti, nezajímá mě dokonalé tělo, zvládnutá technika, ale baví mě konkrétní člověk, který si mě získá pro svou upřímnost a touhu a potřebu tam být a sdílet.
Foto: Vojtěch Brtnický
Z představení Same Same
Jakou radu bys dala začínajícím choreografům?
Já si nejsem jistá, jestli jsem kompetentní dávat takovéto rady. Jediné, co můžu říct, je: Jít si za svým cílem a nesrovnávat se a nepřizpůsobovat se trendu. Je těžké se prosadit mezi zavedenými a dokola potvrzenými jmény, a proto je zapotřebí být vytrvalý a trpělivý.
Jak překonáváš trému?
Tréma je zajímavý fyzický jev. Konkrétně před představením je to stav, který potřebuji prožít, abych se zkoncentrovala a energeticky se nabudila tak, že fyzicky i mentálně jsem připravená být na jevišti s divákem. Být na jevišti je adrenalinový sport. Mám to ráda a jsem na tom pravděpodobně závislá.
Která představení bychom si na podzim neměli nechat ujít?
Podzim je období reprízování, určitě bych doporučila tři poslední představní, která vytvořila divadelní režisérka Petra Tejnorová. První dva tituly jsou naším spoluautorským dílem a ve třetím dokonce účinkuje: Pojďme na tanec je představení, které mluví o současném tanci zábavnou formou, Nothing Sad je pro mě taneční báseň založená na jednoduchém hravém principu, a Same Same je taneční ženské duo s prvky grotesky.
A na která taneční představení ostatních se těšíš?
Sleduji tvorbu svých kamarádů a kolegů, takže když je čas, snažím se chodit a dívat se. A teď konkrétně se těším a jsem moc zvědavá, jak dopadne nový projekt Markéty Stránské, se kterou jsme se potkaly jednou na jevišti. Připravuje své nové sólové taneční představení, které vychází z její životní zkušenosti tanečnice s jednou nohou. Vedle toho bude podzim ve znamení oslav a výročí – třeba Studio Alta slaví deset let své existence.
Chodíš někdy i na klasický tanec?
Bohužel ne. Ale neznamená to, že bych to odsuzovala, vždy dám přednost něčemu jinému.
Baletní špičky: přežitek nebo nedílná součást baletu?
Baletní špičky jsou podle mě stále nedílnou součástí baletu, ale možná se pletu, protože konkrétně balet moc nesleduji. Ale v něčem je to fascinující obuv, vždy mě to lákalo si to vyzkoušet, ale nikdy jsem na tom nebyla dobrá. Je to bolestivá a obdivuhodná záležitost, estetický prvek, který umocňuje obdiv k tomuto virtuóznímu umění.
Foto: Vojtěch Brtnický
Z představení Same Same
Zatančíš si vůbec ještě někdy ráda i ve volném čase?
Já ráda tančím kdekoliv, ve veřejném prostoru, když jdu po ulici nebo nakupuji, nebo jsem v tramvaji. Ale většinou se stydím a mám pocit, že je to nevhodné. Někdy se však odhodlám. Většinou se nechám strhnout dětmi, to pak mám pocit, že na tom není nic divného, s dětmi se stávám také dítětem.
Která divadla máš coby divák nejraději?
Jako divák ráda chodím kamkoliv.
Co si lidé o tanečnících často myslí a není to pravda?
Myslím, že je hodně klišé a nepravd. Třeba existují představy ohledně věku – stárnutí a konci kariéry tanečníků. Je to často spojováno s baletem a nějakým historickým faktem, že tanečníci obecně chodí do důchodu ve čtyřiceti. A pak na jevišti vidíte šedesátiletou Louise Le Cavalier, která se hýbe tak, jako by jí bylo pětadvacet. Stejně tak nelze paušalizovat, že tanečnice mají problémy s příjmem potravy, nebo třeba že všichni tanečníci jsou automaticky homosexuálové. Otázka ohledně tanečnic a jejich kariéry versus rodiny je také plná předsudků: Kdy mít dítě a kdy ještě ne, zda mít dítě v tom nejproduktivnějším věku, ale to je přece nemožné skloubit, neb se nikdy nedostane zpět do formy atd. Takových nepravd a klišé není málo. Vlastně jich je docela dost.