Anna Tran roztáhla křídla a jako motýl vyletěla do mainstreamu

Tvorbu Anny Tran sleduju od začátku. Když jsem s ní před pár lety dělala rozhovor, nedokázala jsem z Aničky, jak jí říká její vnitřní okruh, spustit oči. Vyzařuje křehkost, ale zároveň nekompromisní sebevědomí, s nímž dává na odiv to, co se často považuje za znak slabosti a frivolnosti. Co se v naší kutuře definuje jako „typicky ženské“, tedy mašličky, volánky, lesklé materiály, pastelové barvy, nadýchané tyly, to vše dokáže do svých návrhů zahrnout a přetavit.

Když jsem ji potkala těsně po show, objaly jsme se. „Bylo to krásné,“ řekla jsem. Podívala se na mě svýma velkýma očima a řekla: „Fakt?“ Nebyla jsem si v tu chvíli jistá, jestli skutečně pochybovala, nebo to tak trochu koketně hrála. Roky poctivé práce a budování komunity se ten večer každopádně zúročily a vytvořily půdu pro módní přehlídku, která představila moderní ženu, jež je stejně silná jako romantická. A hlavně – nemusí být ani biologická. Spíše jde o ženu jako koncept, jako tezi budoucnosti a možná jako naše jediné možné východisko pro přežití.

Při našem prvním rozhovoru mi Anna vyprávěla o svém dětství a jak se cítí být vlastně takovou „holkou z Moravy“. Její rozkošné šaty s žabičkovanými detaily jsem pak začala vnímat ještě trochu jinak než coby znak postinternetové estetiky typu cottagecore. Začala jsem je vidět jako moderní, osobitý kroj, který ač může působit zastarale nebo až příliš „žensky“, je veskrze moderní. 

Mluvila také o tom, jak se během studia na UMPRUMce často cítila jako ryba na suchu, jako by její tvorba prostě nebyla „ta správná“. Možná příliš „cute“, dívčí, roztomilá, svého času trendová. Jenže to, co se mohlo kdysi zdát jako trend, se ukázalo být samou podstatou Annina světa, který je žabičkovaný, pastelový a nosí velké zdobené límečky. Vždyť se na ni podívejte, jak sedí ve studiu a na kolenou má svého malého bílého pejska, Emmu. 

Utkvěla mi v hlavě také Annina fascinace ženami, především těmi, které tak nějak přirozeně tíhly k ní a k její práci. Patří mezi ně její kamarádka a pevná součást jejího studia Paulína Maťová, set designérka, vystudovaná fotografka a jedna z prvních československých módních bloggerek, jejíž eklektický styl se ustálil a vykrystalizoval v moderní variaci na ženy z barokních výjevů, kterou charakterizují volánky, mašle, bohaté sukně, korzety. Jako by se ty dvě hledaly. A kolem nich se postupně od roku 2020 začal tvořit celý vesmír mladých žen a dívek, které s estetikou Anny Tran souzní. 

Podobně jako se kolem Černého vytvořila skupina tzv. Jan Boys, je Anna obklopená svými girlies. Černý vychází z trendu genderless, z pánské krejčoviny, kterou lze snadno adaptovat i na ženský šatník, aniž by to dnes způsobovalo jakékoli pozdvižení. Na ženy v kalhotách jsme si tu už zvykli. Anna Tran je naprostý opak: její rozkošně ženské designy se nepřizpůsobují. Nosit je sice také může kdokoli, ale dát na odiv příklon k romantické roztomilosti s sebou může nést riziko – obzvlášť pro ty, kdo nenaplňují typické estetické požadavky na ženy. 

Anniny žabičkované kabelky patří mezi must-haves české módní scény a podle počtu lidí, kteří se začali v sobotu navečer shlukovat kolem Husova sboru v Dejvicích, bylo must-have se také podívat na její první módní show.

Novogotický husitský kostel se ukázal jako působivá lokace sama o sobě. Na kúru dominovaly varhany zdobené nehrajícími píšťalami ve tvaru husitské monstrance v podobě slunce. Nad efektně nasvíceným prostorem se vznášely jako postříbřená svatozář. Zahrál na ně hudebník a skladatel Theo Alexander, zazpívala pak zpěvačka Terra. I ta patří k Anniným girlies. 

Modelky a modelové nevycházeli ze zákulisí, jak je zvykem, ale čekali připravení na oltáři jako živé sochy, na něž seshora shlížel Ježíš, něžně zakrytý bílou draperii. Dnešní večer nepojednával o něm, ale o oslavě ženy a všech jejích podob. Přehlídka nesla název bươm bướm, což je ve vietnamštině označení pro motýla, lehkost a mládí, ale také pro vulvu. 

A tak za zvuků varhan a zpěvu předvedla Anna Tran kolekci, která ilustruje transformaci včetně té, jíž jsme prošli jako společnost. Metamorfózu frivolních symbolů ženy jako méněcenného tvora, který je „příliš citlivý“ a „emotivní“ v na člověka komplexního, silného, jenž má mnoho podob. Tolik podob, kolik jen nabídl pestrý cast, který pokořil současný trend vymetání inkluzivity z přehlídkových mol. Ve světě Anny Tran je však místo pro všechny: transženy, ženy drobné, tlusté, všech odstínů pleti, ženy z různých prostředí. Každá a každý sem patří, patří do organzových topů v jemné pastelově modré, do žabičkovaných šatů pevně obepínajících tělo, do hedvábných slip dresses, do modelů nadýchaných a průsvitných, které jako by patřily spíše do starých obrazů než do Prahy roku 2025.

Podobně jako v životním cyklu motýla se ten večer zakončilo jedno období. Z umělkyně, která tvoří svůj svět a nechává ostatní, aby jej objevovali a vstupovali do něj, se stala Anna, která vykročila ven mimo bezpečné prostředí svých nejbližších a svého útulného malého butiku na pražských Vinohradech. Cesta do záře reflektorů má i své úskalí a bývá plná kompromisů. Doufám, že si s nimi Anna Tran poradí jako motýl, který poprvé roztáhl křídla a vyletěl do světa.