Voices of Ukrajina: Největší odměnou je pro mě úsměv vojáků, říká Viktoriia Kravchenko

Můj otec je voják, takže jsem se většinu života pohybovala na mnoha různých místech. Narodila jsem se v Německu, pak jsme se stěhovali do Oděsy, a když mi bylo osm let, přesídlili jsme do Kyjeva. Tam jsem nastoupila na Vojenský institut Kyjevské národní univerzity Tarase Ševčenka a od roku 2008 jsem v řadách ozbrojených sil Ukrajiny. Ze začátku jsem byla kadetkou, svou první důstojnickou hodnost jsem získala v roce 2013. Svého otce a dědečka, kteří sloužili u letectva, jsem vždy obdivovala. Byli pro mě příkladem toho, jak by měl vojenský personál jednat a myslet. Dokonce jsem nějakou dobu snila o tom, že se sama stanu pilotkou, takže jsem u letectva ukrajinských ozbrojených sil nějaký čas sloužila. Nakonec jsem se ale stala vojenskou psycholožkou.

Nyní je mým úkolem pozorovat morální a psychický stav vojáků jednotky, pomáhat předcházet negativním důsledkům jejich traumat, pracovat s posttraumatickými stresovými poruchami. A co je nyní aktuální — je návrat do útvaru po bojových střetech. Hodně se s vojáky pracuje individuálně. A protože lidé potřebují dát průchod  emocím, učíme je, jak se chovat při bojovém stresu, jak si pomoci, co je to první psychologická pomoc a jak pomoci kamarádům, které postihly například záchvaty vzteku nebo jiné negativní psychické reakce. Velmi často se naši vojáci, tak silní a houževnatí, bojí svěřit se svými zážitky, nechtějí působit jako slabí. Možná sami chápou, že potřebují psychologa, jenže nikdo jim nevysvětlil, jak zásadní je vyjádřit vlastní pocity a že je pro tento krok nejdůležitější síla a odvaha. To, co prožívají, prožili, jaké reakce mají po těchto událostech nyní a jaké se objeví později, to všechno jsou normální reakce psychiky na nenormální okolnosti. Pro většinu z těch, kteří v současné době chrání naši zemi a sedí v zákopech, je požehnáním už to, když je osloví nějaký další člověk, aby si s nimi jen tak popovídal. Význam psychologů, myslím, dobře chápou. Ještě jsem se nesetkala s jediným člověkem, který by odmítl psychologickou pomoc a rozhovor se mnou. Dokonce i ti největší skeptici souhlasí. Každý potřebuje individuální přístup a díkybohu se mi ho podařilo najít.

Jsou lidé, kteří jsou krásní, vizuálně krásní, ale když se jim podíváte do očí, nic v nich není. A pak jsou zase lidé, kteří nejsou dle nějakých konvenčních měřítek zvenčí ani trochu dokonalí, ale v jejich očích objevíte tolik krásy, tolik energie a inspirace. To pro mě znamená krása — to, co kvete zevnitř a je vidět v očích. Co se týče mých vnějších atributů, jak jste si možná všimli, nosím šperky. Darovala mi je maminka jednoho chlapce, který si přál poznat skutečné vojáky. Měl obrovskou radost, když jsme mu předali naše chevrony. Jeho maminka si vozí šperky z Bali a tyhle mi dala jako dárek — a od té doby je považuji za své amulety. Dostali jsme se pod palbu, hodně jsme toho prožili, ale pokaždé věřím, že mě tyto šperky ochrání. 

Co se týče té krásy kolem —  když jsem se ocitla na východě Ukrajiny poprvé, uvědomila jsem si, jak je to tam nebezpečné. Pak jsem se vrátila do města, kde lidé žijí klidnějším a pokojnějším životem, a naštvalo mě to. Zdálo se mi, že ti, co si v klidu chodí na procházky a odpočívají, na válku prostě zapomněli. Najednou mě popadl pocit, že všichni ti, kteří byli na frontě a položili své životy za naši obranu, zůstali opuštění. Pak jsem ale zjistila, kolik lidí je připraveno a ochotno pomoci, a můj hněv se proměnil ve vděčnost. Hodně mi pomohl i rozhovor s mým manželem, který se do války přihlásil coby dobrovolník, protože má bohaté vojenské zkušenosti. Říkal, že je třeba se na věc dívat z jiného úhlu, protože je přece dobře, že tito lidé mají možnost žít. Ano, válka pokračuje, ale život také, přičemž každý má své způsoby, jak pomoci. Zvenčí se může zdát, že se člověk tváří vůči válce lhostejně, ale ve skutečnosti může konat neuvěřitelné věci. Nikdy nevíte.

Abych byla upřímná, ani před válkou jsem neměla čas na nějaké zvláštní rituály péče o sebe. Ale v prvních týdnech, kdy jsem nestíhala ani sprchu, pro mě bylo vzrušující si jen umýt vlasy. Těsně před invazí mi došla nějaká kosmetika. A když jsem pak po dvou týdnech sehnala tělové mléko, olej na vlasy a krém na obličej, zaplavila mě radost. Šlo sice o maličkosti, ale v té době pro mě znamenaly hodně.

Ženy, které jsou v první linii, mohou mít náskok i před některými muži. Ženy ve válce jsou někdy dokonce agresivnější. Podle mého pozorování totiž snášejí stres daleko snáze, myslím, že zde hraje roli mateřský instinkt. Samozřejmě je vše velmi individuální, ale hlavně týmy se ženami mají lepší náladu a přátelštější atmosféru. Muži stále potřebují pozornost druhého pohlaví, a to není o intimitě, ale o tom, že žena je zvláštním způsobem inspiruje, je to projev matky, dcery, něco, co jim připomíná život, za který bojují — svět doma.

Uvědomila jsem si, že 19. února se něco stane. Tehdy mi manžel řekl, že musím odvézt syna k jeho rodičům, kteří žijí na západě Ukrajiny. Nehádala jsem se, ale celou cestu jsem plakala. A 24. února mě probudil telefonátu od mého otce, z Charkova. V pozadí jsem slyšela výbuchy. Byl to nejděsivější den mého života. Obvykle ve stresových situacích jednám a následně to emočně prožívám, ale teď, poprvé za celý život, jsem se začala třást a pochopila, že takhle se stres dostává ven skrze tělo. Ten den jsem se rozloučila s manželem a odešla do práce. Bylo to děsivé, nejvíc jsem se bála o otce (o syna tolik ne, protože jsem věděla, že je na bezpečném místě).

První dva týdny plné ofenzívy jsem se cítila hrozně, Charkov byl totiž neustále pod palbou. Nespala jsem a neustále sledovala zprávy. Když jsem si přečetla, že místo, kde můj otec sloužil, bylo zasaženo, myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Otec v armádě zastává manažerskou pozici a uzavřeli jsme dohodu, že si budeme každé dvě hodiny posílat esemesky něbo alespoň e-maily. Po zprávě o raketovém útoku jsem mu napsala a těch patnáct minut, které uplynuly, než odpověděl, bylo nejdelších v mém životě. Už jsem ani nedoufala, že ho obejmu živého. Když ale přijel do Kyjeva, vrhla jsem se na něj, abych ho objala, i když měl na sobě neprůstřelnou vestu. Hodně jsem pak brečela. To byl pro mě jeden z nejdůležitějších dnů.

Světlo vidím ve chvílích s blízkými, v očích těch, kterým pomáhám. Když vidíte výsledek své práce, pochopíte, co přesně v této válce děláte. Neničíte, ale naopak obnovujete nebo alespoň zabraňujete destrukci lidské psychiky. Většinou s takovými lidmi pracuji individuálně, nedívají se mi při rozhovorech do očí — klopí zrak nebo úplně oči zavírají. Ale na konci našeho setkání se na mě dokážou podívat zpříma, takže vidím jejich pohled, vidím, že jsou vděční, a vůbec nejvyšší odměnou je pro mě jejich úsměv. Když se s takovým člověkem setkám poprvé, zdá se, že už se neusměje. A najednou, na konci setkání, zahlédnete jeho úsměv. Hned je vám lépe na duši.