Voices of Ukrajina: Dobro musí zvítězit nad zlem, říká Kateryna Kovalyova

Jsem rodilá Kyjevanka, moji rodiče dlouho pracovali v logistice, a když jsem po skončení školy začala pracovat,  do oboru jsem se rychle přesunula. Po deseti letech jsem založila vlastní firmu, která funguje již třináct let. Nemohu říct, že bych tuto práci měla, nebo neměla ráda, je velmi náročná. Mám obrovskou zodpovědnost za dokumentaci a skladování nákladu, nákladní auta a kamiony, musím rozumět mnoha otázkám, třeba i tomu, jak rozložit náklad ve čtrnáctimetrovém návěsu, zda je možné něco naskládat na sebe, jak to všechno opravit, to vše skrývá obrovská rizika. Navíc auta projíždějí hranicemi i v noci, a když se něco stane, musím být kdykoliv k dispozici, proto mám telefon zapnutý čtyřiadvacet hodin denně. Uvažuji o jiných aktivitách, ale právě teď jsou pro mě tyto zkušenosti, dovednosti a kontakty nesmírně důležité.

Třetí den po invazi jsem musela odvézt svého dědečka do nemocnice na hemodialýzu — a tam, přímo v nemocnici, začalo mé dobrovolnictví. Mluvila jsem s vojáky, kteří se mě ptali, jestli nemám cigarety. A pak z nich hned vypadlo: „Jéje, hodily by se nám také čisté ponožky a možná i toaletní papír...“ Od čtvrtého dne války se lidé začali ozývat a doporučovali ostatním volat nákladní dopravkyni Káťu, žádali o pomoc při odvozu z okupovaných zón, ale já jsem se zabývala přepravou nákladu, ne lidí. A pak mi zavolali z Charkova, z internátní školy, ve které pobývaly děti s Downovým syndromem. Personál žádal o pomoc při jejich evakuaci, protože  trpěly ostřelováním. Nemohla jsem jim říct, že jenom převážím zboží, a tak se všechno obrátilo naruby a já začala pomáhat i lidem. Nastalo několik okamžiků, kdy na mě padala únava tak nesnesitelná, že jsem s tím chtěla přestat, ale stále na mě doléhal pocit odpovědnosti. Těsně před tímto rozhovorem jsem si poslechla hlasový vzkaz od kluků, kteří jsou teď u Záporoží. Rusové je ostřelují vší možnou municí, a když posloucháte, pochopíte tu skutečnou hrůzu. Nemají se kam schovat, ještě ani nedosáhli svých pozic, jsou ostřelováni fosforovými bombami a houfnicemi. Nemají s sebou nic, jen trochu guláše, vodu jim donesou jednou za tři dny. A já je prosím: „Prosím, vydržte alespoň tuto noc, dodáme vám všechno, co potřebujete — powerbanky, generátory, jídlo, jen přečkejte noc.“ Tihle chlapi jsou to, co mi brání  zhroutit se a zastavit. Od začátku invaze jsem měla tři dny volna: jeden, když se mi udělalo hodně špatně, druhý, když přijeli kamarádi a skoro násilím mě odvezli na venkov; třetí den jsem se jen procházela s přáteli po Kyjevě. To je vše. Zbytek času pracujeme, první dva měsíce jsem spala maximálně 3-4 hodiny, vyřizovali jsme licence na nákup neprůstřelných vest a přileb, povolení na jejich dovoz na Ukrajinu. Teď se naštěstí proces zjednodušil, prostě nakoupíme, přivezeme a převezeme tam, kde je to potřeba.

Nemohu říct, že by nám otevření oficiální dobročinné nadace zjednodušilo život, stále to totiž obnáší spoustu dokumentace. Válečné podmínky ale situaci hodně komplikují. Dnes třeba mohu něco poslat vojákům, kteří zrovna sedí v zákopech, jenže zítra už nemusejí být naživu — a nikdo žádné dokumenty nepodepíše. I když chápu, že bez řádného papírování to nejde, pro mě je důležité, abych byla důvěryhodná, aby nevzniklo žádné podezření. Cítím odpovědnost vůči všem dárcům. Nedávno jsme například zakoupili pět drahých vysílaček pro naše bojovníky u Mykolajova a už je dodali. Zuří tam boje a oni nemají možnost něco vyfotit a dát nám to do zprávy, kterou bych ukázala našim dárcům, kvůli tomu pak v noci nespím... Obecně je pro mě osobně hlavním smyslem registrace nadace zapojit se do obnovy naší země po našem vítězství. Aby naše vlast byla ještě lepší, než byla. V logistice se pohybuji již pětadvacet let a chápu, co je třeba udělat. Dodali jsme jim více než 200 modulárních domů do Irpině, Černihova, Buči, Borodjanky, Hustomelu. Probíhaly tam těžké boje a mnoho lidí zůstalo bez domova a potřebovalo pomoc. Okamžitě jsem pochopila, že to je přesně to, co chci dělat. Stejně tak lidé, kteří se mnou v nadaci pracují, tam přišli z různých oborů, někteří z reklamy, jiní z filmu, ale všichni říkají totéž: „Konečně mám pocit, že dělám v životě něco důležitého a opravdu pomáhám lidem.“

Jsem ten typ člověka, který vždy vidí krásu ve všem, hlavně v lidech, v jejich chování, způsobu vystupování, a nemusí to nutně souviset se vzhledem. Obecně jsem péči o sebe samu odložila na vedlejší kolej. Dřív jsem si domácí beauty rituály dopřávala každý týden, od začátku invaze na ně došlo jen dvakrát. Nehty si nechávám dělat, jen když mi začnou překážet. Trpím tím? Ne, rozhodně ne. Ale je otravné, že mi nehty i vlasy rostou tak rychle (smích). Před invazí jsem se ráda oblékala a nosila trendy věci, ale toto léto mě uvidíte stále ve stejných kouscích, které se nemusejí žehlit, a vyhovuje mi to. První měsíce jsem nosila vojenskou uniformu non-stop, vyhovovalo mi, že na ní nejsou vidět žádné skvrny. 

Nebylo to jako u ostatních. Můj dědeček ležel v nemocnici s covidem, ve velmi vážném stavu. V pět hodin ráno mi ale zavolali a požádali mě, abych ho vyzvedla, protože potřebují místa pro raněné. Takže jsem ho musela vyzvednout, odvézt domů a pak mu přivezla nějaké jídlo — ve městě byly hrozné zácpy, fronty ve všech supermarketech. Děda odmítl jít ke mně domů, takže jsem musela všechno zařídit v jeho bytě. Druhý den jsem se o něj také starala, on těžce dýchal, potřeboval kyslík. Nějak se mi přes známé podařilo za velmi vysokou sumu sehnat přístroj k zapůjčení. Pocit, že na takových věcech lidé v tak hrozné době vydělávají, mě deptal, ale byla jsem ochotna zaplatit cokoliv, jen abych mu pomohla. Když jsem dědečka třetí den přivezla do nemocnice na hemodialýzu, seznámila jsem se tam s kluky z armády, a tam, jak už bylo řečeno, začalo moje dobrovolnictví.

Když jsem v prvních dnech viděla, že všechny kyjevské silnice pokrývají protitankové konstrukce, zátarasy, pytle s pískem, byla jsem až hysterická. Později jsem všechno vnímala jinak, říkala jsem: „Dobrá práce, udělali tady dobré opevnění...“ Nebo když jsem vezla dědečka z hemodialýzy a on se na to všechno díval a tiše plakal. V  mládí se totiž během druhé světové války účastnil bojů, odminovával moře. A když 3. března 2022 zemřel, ani jsem nechápala, jak jsme ho vůbec mohli pohřbít, když všechna zařízení a služby byly zavřené. Také asi nezapomenu na chvíli, ve které jsme museli odminovat psa, který měl mezi zlomenými tlapami nástražný výbušný systém. Pomáhala jsem odvézt ze Záporoží chlapce s utrženou rukou a nemohla si dovolit před ním plakat... Nejtemnější vzpomínky jsou na věci, kvůli kterým nás prarodiče varovali. Jen ať už není válka, říkali a my jsme nechápali, o čem mluví. Ale moje paměť naštěstí to špatné vymazává a nechává většinou jen to dobré.

V lidech nacházím spoustu světla. To jsou takové ty chvíle, kdy vojáci natočí krátký film, aby nám poděkovali za to, že jsme jim dodali jídlo, a podělí se s námi o něco vtipného. Například když jsme jim pořídili auto, a to zcela nevojenské. Některé lesklé prvky bylo však třeba zakrýt matnou tmavou fólií a velitel upozorňoval svého asistenta: „Pozor, ať to nepoškrábeš!“ Je velmi inspirativní, jak se lidé najednou sjednotili, dodává to sílu k našemu celodennímu úsilí. A někdy si s týmem vyjdeme ven, dáme si něco k jídlu, cigaretu, něčemu se i zasmějeme, to ohromně pomáhá. Obecně jsem v životě optimista, a když mě něco nepříjemně zasáhne, nakonec se z toho rychle oklepu, protože věřím, že to všechno brzy skončí. Dobro musí zvítězit nad zlem.