Není to mem, ale člověk. Gwyneth McMullen aka Královna Slovenska miluje módu a humor

Jak v době tvrdých pravidel ekonomiky pozornosti zaujmout aspoň na oněch warholovských patnáct minut? Tiktokové tanečky, trendy, rage-baity... Cesty jsou různé. Někdy zafungují, jindy ne. A pak je tu náhoda, štěstí, muška jenom zlatá. Právě jedna taková byla na začátku cesty americké influencerky Gwyneth McMullen. Stačilo, aby si publikum před pár měsíci na Tiktoku všimlo její až nečekaně velké podobnosti se slovenským premiérem Robertem Ficem, a fenomén byl na světě. A ona velmi rychle pochopila, co je v ekonomice pozornosti důležité, rozhodla se s humorem tuto náhlou internetovou slávu popadnout za pačesy a začala tvořit content určený právě svým sledujícím na Slovensku (a v Česku). Americká Gwen najednou přijala přezdívku Královna Slovenska.

„Jste z Texasu?“ Její jižanské Yes, ma’am je jako razítko na rodném listě. Nepřeslechnutelně dokazuje, že Gwyneth (krátce Gwen) je ze státu, kde je všechno větší a akcent nepřeslechnutelnější. Pochází ze San Antonia, kde se mimochodem odehrává soutěž krásy v legendární komedii se Sandrou Bullock Slečna Drsňák. Právě tenhle film mi okamžitě naskočí, když ji vidím ve smaragdových šatech s korunkou, odkaz na její virtuální roli slovenské královny. Potkáváme se v rozlehlém apartmánu na pražském Újezdě. Z balkonu místa, které se přiléhavě jmenuje Queen Prague Apartments, je vidět nejen Petřín s rozhlednou, ale i vpravo se tyčící Pražský hrad. Kolem panuje ruch, o Gwen se natáčí dokument Queen Arrives, který má její cestu z USA na Slovensko a zpět mapovat. Kolem poletuje tým make-up artistů a kadeřníků: full glam, hair extensions, korunka. 

Pojďme se společně na tenhle fenomén podívat. Gwyneth McMullen totiž není mem, kterým proscrollujete, ale skutečný člověk, který se střetl s náhodou všemohoucího algoritmu.

Gwen a její rodina pochází z Texasu, což je tzv. red state, tedy stát, kde většinu voličstva tvoří republikáni a je poměrně tradicionalistický a konzervativní. V některých ohledech může vlastně připomínat Slovensko a Gwen si tuhle podivnou náhodou uvědomuje. „Kde zhruba Slovensko leží, jsem věděla,“ směje se, „ale když mi začaly chodit notifikace, vůbec jsem nechápala, co se děje. Moje první myšlenka byla, jestli jsem někoho nějak nenaštvala.“ 

To není na sítích nic zvláštního, ostatně, mraky tvůrců fungují na rage-baitovém algoritmu a cíleně tvoří obsah, který má naštvat, rozohnit, vyvolat velmi rychle co nejprudší, pudové reakce. Ovšem to nebyl tento případ. „Poměrně rychle jsem zjistila, že mě přirovnávají k Robertovi (Ficovi, pozn. red.), a řekla jsem si OK, zajímavé. Je to sice muž, ale proč ne.“ Gwen už tehdy moc dobře věděla, že ne všechna pozornost je pozitivní, ale proč nezkusit, co se z toho vyvrbí. „Publikum mě popichovalo, a tak jsem si řekla, že tuhle hru můžu hrát taky, a začala jsem popichovat nazpět. Najednou z toho byly články v bulváru, příspěvky na sítích... a mně došlo, že se to vážně děje.“ 

Gwyneth se čirou náhodou podařilo to, po čem dnes prahnou mnozí – ukrojila si svých patnáct minut slávy a bylo to vzrušující. V dobrém i zlém, protože jak víme, sociální sítě někdy dokážou být velmi zraňující, obzvlášť když se podobáte kontroverznímu politikovi a muži, jemuž mnoho lidí nemůže přijít na jméno. Navíc jako trans žena. 

„Nikdy mě to neiritovalo, neranilo, přišlo mi to prostě zábavné. Víte, nesmíte se brát online příliš vážně, jinak vás to smete. Lidé na internetu říkají šílené věci, mně už toho řekli tolik! Ale když je na vás vidět, že jste tu od toho, abyste si užívala a samotnou vás to baví, lidé to vycítí a tu hru budou hrát s vámi. Ta hranice je tenká – samozřejmě musíte mít sebeúctu.“ Jenže kde ta často zatraceně tenká hranice přesně leží a kdo ji určuje? Vy, nebo publikum? „Záleží na lidech, na tom, kdo věci říká, s jakým tónem a úmyslem. Rozdíl mezi tím, když je někdo zlý a chce vám ublížit, nebo někdo jen tak z legrace popichuje, poznáte. Proč se té podobnosti tedy prostě společně nezasmát.“ 

I pro Gwyneth bylo zajímavé zjistit, kdo je Robert Fico. „No, není to vtipné, když trans ženu přirovnáte ke konzervativnímu politikovi?“ směje se a dodává, že nejlepší je ukázat lidem, kdo doopravdy jste. „Když vidí, že jste dobrý člověk, pochopí to. Trans lidé jsou lidé, pojďme je humanizovat, chci jít příkladem. Nebuďme zlí, zahořklí a naštvaní. Mám pocit, že to, že s námi politici nesouhlasí, je součástí jejich agendy. Vytvářejí chaos, aby pak působili dojmem, že jej můžou vyřešit. Politici nás mají zastupovat, ale vlastně nevím, jak dobře tuhle roli dnes plní. Myslím, že u nás je to stejné jako na Slovensku. Nakonec jsme si všichni daleko podobnější, než se zdá.“

Gwen mi vysvětluje, že hejty vnímá jako něco na pomezí reality a ne-reality. Většina z těch, kdo je píšou, by podle ní nemělo na to konfrontovat ji z očí do očí. „Myslím, že jsou zranění, a tak zraňují druhé. Já nevím, jaké to je. Ani když mám hodně špatný den, nejdu na internet někoho urážet. Myslím, že tak se poznají dobrosrdeční lidé, ti jen tak popichují. Naštěstí je právě to případ mých fanoušků a fanynek online. Mají dobré srdce, nejsou to šikanátoři.“ 

Tolik optimismu je pro mě, chladnější Středoevropanku, až zarážející. Čím je to způsobeno? Milující a podporující rodinou? „Mí bráchové mě podporují, rodiče moc ne. Trans problematika je mate, nerozumí jí, ale i oni jsou jen lidé a je to pro ně poprvé, kdy se s něčím takovým setkávají. Víte, jsou to křesťané a jsou hodně konzervativní. Já sama jsem vyrůstala na křesťanské škole,“ popisuje své zázemí. Její rodiče prostě dělají, co můžou. „Kdybych jejich reakce naštvaně smetla ze stolu s tím, že ničemu nerozumí, moje gesto by nikam nevedlo. Je lepší zkusit si navzájem vysvětlit své pohledy na věc. Já jsem vážně ráda, že moje máma v něco věří. Jen by bylo o něco hezčí, kdyby trochu víc věřila i v to, v co věřím já. Můj optimismus nakonec vychází asi z toho, že svět je už tak velmi temné místo, tak proč si nakládat ještě víc? Věřím, že všechno vždycky dobře dopadne, smutek, těžkosti... I tohle začalo jako žertík a podívejte, co se stalo. Každá těžkost vám může přinést něco dobrého.“

Gwen její podobnost se slovenským premiérem přinesla třeba zástup fanoušků, které teď konečně poprvé potkává naživo. „Včera večer při procházce Prahou jsme jednoho takového potkali, objal mě, vzal do náruče a zatočil se se mnou. Bylo to super. Ale je to bezva i online. Fans rozumí mému humoru a hlavně za každým číslem se skrývá člověk. Každý profil, každé uživatelské jméno je skutečný člověk, který mě sleduje a užívá si můj content. A to je vzácnost.“

Začínám jejímu úspěchu pomalu rozumět. Gwen je dokonalá antiteze chladného světa algoritmů, jedniček a nul, z nějž se prozřetelnou náhodou vynořila. Je vřelá. Lidská. Usmívá se a ráda se s vámi „po americku“ obejme, klidně i několikrát za hodinu. Co myslí, že by se stalo, kdyby potkala Fica? „Zkamarádili bychom se. Myslím, že by si mě zamiloval, protože mě si zamiluje každý.“ 

Během pár měsíců se z Gwen stal nejen mem, ale téměř mytologická postava. Královna Slovenska. Lidé v komentářích popouštejí uzdu fantazii a představují si, jaké by to bylo, kdyby místo Fica skutečně na Slovensku vládla ona. Jako by společně tvořili zvláštní virtuální realitu, svět za zrcadlem, kde je všechno jinak. Pro mnohé možná na hlavu, pro jiné nevědomý útěk někam, kde je to lepší. Vtipnější. Lidské. A nadějeplné. Všechno to, co v dnešním politickém klimatu často chybí. 

A nakonec je asi docela příznačné, že tuhle naději v přívětivější svět přináší trans člověk pocházející z republikánského státu. I tam vidí ale Gwen sklenici spíše plnou: „V Texasu je to sice složité, ale vlastně nakonec OK. Ano, spousta lidí proti vám brojí, ale většina je v pohodě, chtějí mít hlavně klid. Myslím, že v tom se hodně lidí plete. Já jsem tu od toho, abych se bavila. Můžu být braná politicky, ale nikam nekandiduju, nikde nevládnu.“ 

Skutečnost, že všechno může být vnímáno jako politické, si ovšem Gwen moc dobře uvědomuje a znovu zdůrazňuje, že nás daleko více věcí spojuje, než rozděluje. „Ani v red states nejsme všichni red a vždycky dokážeme najít společnou řeč. A o to mi jde především.“ Ani co se týče zdravotní péče pro trans lidi, není to v Texasu taková katastrofa, jak se může na první pohled zdát. „I já jsem šla na specializovanou kliniku, ale můžete jít i ke standartnímu lékaři, můžete brát medikaci nebo jen podstoupit sociální tranzici. Možnosti tu jsou, i když se to zvenku nezdá. Myslím, že je to spíš otázka vlády, která situaci problematizuje.“

Ze všeho nejvíc se Gwen ale rozzáří oči, když může mluvit o módě. Oblékání zbožňuje: je to zábava, hra, otázka identity i společenských rolí. Na Slovensku představí se značkou Lombardi svoji vlastní kolekci, podle jejích slov půjde o klasickou krejčovinu se zábavným twistem. Hodně byznys a trochu zábava: „Saka, kostýmky, prostě krása!“ Vyznává eklektický styl, ale tíhne ke společenské klasice. „Mám ráda power dressing, ale i hravost. Oblékání je o sebevyjádření, o tom, že popisujete svoje nálady, vyzdvihujete své přednosti a nejrůznější aspekty vaší osobnosti. Někdy jsem hravá, jindy vážná.“ 

Překvapí mě, že první, koho zmíní jako svou inspiraci, jsou sestry Olsenovy, ikony tichého luxusu. Ale pak taky Beyoncé a Kardashianky. „Spíš než konkrétní lidi miluju popkulturní momenty a když má někdo svoji ikonografii.“ Jedním dechem zmiňuje styl princezny Diany a vzpomínky ze střední, kdy chodila do obchoďáků a snažila se napodobit outfity, které zahlédla v módních časopisech. Tehdy také začala skrze módu objevovat, kdo vlastně je. 

„Móda je sebevyjádření, baví mě ráno vstát a vymýšlet, co si vezmu. Oblečení vám dokáže zvednout náladu a dobrý outfit rozjasní i ten nejnudnější den. A taky o vás hodně vypovídá – moje džínová sukně teď třeba to, že jsem z Texasu,“ směje se a dodává, že denim miluje na všechny způsoby a jako Texasanka má samozřejmě i pravé kovbojské boty. „Vyrůstala jsem víceméně online a mám pocit, že díky tomu zažívám hodně kultur najednou. Jednou se inspiruju Texasem, jindy Slovenskem nebo třeba New Yorkem či Kalifornií.“ 

Trendy Gwen nechávají spíše chladnou, ale neopomene zmínit, že miluje módní dům Schiaparelli, a mě to nepřekvapuje. Jeho styl totiž stojí na naleštěné ironii, na humoru a až teatrální nadsázce. „Daniel Roseberry dělá tak strašně zábavné věci. Navíc je z Texasu a tak trochu se znám s jeho sestrou, sledujeme se na Tiktoku. Jeho tvorbu obdivuju dlouhodobě.“ Je jasné, že nějaký kousek právě od Schiparelli na jejím fashion wishlistu nechybí, ale co dál? „Jasně, že birkinka. Ty snad miluje každý. Určitě černá, krokodýlí Birkin pětatřicet. Nebo Mini Kelly. Prostě kousky, které jsou na první pohled výrazné a řemeslně dokonale zpracované. Ale jinak vlastně ani nevím. Nejlepší je totiž vždycky přijít do butiku a objevit něco, o čem jste do té doby netušili, že existuje. Miluju překvapení, proto mám tak ráda Roseberryho tvorbu. Nikdy nevíte, co čekat.“ Život i móda jako jedno velké překvapení. Nic výstižnějšího pro tohle setkání asi neexistuje.