Pořád v pohybu. Designérka Hana Hillerová a její skleněné objekty

Líbila se mi myšlenka vytvořit cenu pro někoho, kdo je teprve na začátku své kariéry. Cena pak není jenom objekt, ale určitý fyzický záznam okamžiku, kdy někdo vaši práci uvidí a řekne: tohle stojí za to dál rozvíjet. Zároveň mě baví prostředí, ve kterém se Vogue pohybuje. Móda, design a volné umění dnes nejsou oddělené světy a moje vlastní práce se také pohybuje někde mezi současným uměním a designem. Proto mi ta spolupráce přišla přirozená.

Záměrem bylo vytvořit formu skleněného objektu, která je jakoby v pohybu. Spíš než konkrétní obraz to byla představa energie. Talent pro mě není něco hotového a uzavřeného. Je to potenciál, něco, co se právě formuje, a ještě nevíme, kam se bude dál vyvíjet. U ceny jsem chtěla zachovat právě tento pocit, že jde o začátek pohybu, ne o jeho konečný bod. 

Chtěla bych, aby ji výherce nevnímal jako potvrzení toho, že něčeho definitivně dosáhl, ale spíš jako povzbuzení k další cestě. Slovo talent někdy zní, jako by to byl hotový dar, který člověk buď má, nebo nemá. Já ho ale vnímám spíš jako zdroj, se kterým je potřeba dál pracovat. Samotný talent bez píle a odvahy je vlastně na nic. Důležité je, co s ním člověk udělá.

Schválně jsem vybrala výrazně růžové erbiové sklo. Růžová je tradičně spojovaná s něčím holčičím a naivním, ale tahle konkrétní růžová má ostrou, elektrickou jiskru a podle nasvícení v ní probleskují i další tóny. Rozhodně to není barva prvoplánová. Je silná, výrazná, ale nebojí se být něžná. Podobně vnímám i Vogue. Je v ní odvaha vytvořit silný obraz, jasné gesto a užívat si všechno, co macho kultura nechápe. Nesnažila jsem se do ceny převést Vogue nějakým doslovným symbolem nebo logem. Spíš mě zajímala ta sebejistota. Aby výsledný objekt nebyl dekorativní připomínkou, ale měl vlastní přítomnost a fungoval i jako samostatná skulptura.

Původně jsem studovala volnou tvorbu a dlouho vytvářela velkoformátové kovové sochy. Ke sklu jsem se dostala poměrně nedávno a stále se v něm učím nové techniky. Letos se poprvé intenzivně zabývám taveným sklem. Do formy se vyskládají kusy materiálu, které se při vysoké teplotě spojí, roztaví a převezmou její tvar. Chtěla jsem ale, aby ten pohyb tekoucího skla ve výsledné formě zůstal zachován. Formu jsem tedy nechala z jedné strany otevřenou. Tři bloky skla naskládané na sebe se někde spojily v jednolitou masu, ale na té otevřené straně formy se z ní začaly vylévat. Důležité bylo vypnout pec v ten správný okamžik.

Výroba ceny byla hlavně o znalosti teplotní křivky tavení skla. Moc nízká teplota a sklo se ani nehne, moc vysoká a z formy vše vyteče a zbude skleněná kaluž na dně pece. Projekt jsem ale realizovala v TGK v České Skalici s vynikajícím inženýrem Jaroslavem Šváchou, který mi správnou teplotu spočítal a projekt ohlídal.

Nemám potřebu najít jednu rozpoznatelnou formu a potom ji opakovat. Mnohem víc mě zajímá určitý způsob práce. Moje kolekce váz a soch Remix, Riot of Spring, Splash nebo Renewal vypadají velmi odlišně, ale ve všech jde o nastavení určitého způsobu výroby, která nechává sklu prostor, aby svou materiálovou podstatou aktivně přispívalo k výsledné formě. Cena Vogue CS Talent je pro mě další posun tímto směrem, tentokrát prostřednictvím taveného skla. Není to změna tématu, ale nová technologie a jiný způsob, jak se dobrat ke stejné otázce.

Světlo ve skle nevnímám jen jako odraz na povrchu, jako je tomu u jiných materiálů, ale především to, jak do něj vstupuje a odhaluje jeho vnitřní prostor. V nové kolekci světelných objektů a hutních váz Deep Time, kterou představím právě na letošním Designbloku v rámci výstavy High Craft v Jízdárně Pražského hradu, pracuji se světlem jako světlem vnitřním, které jako by zářilo ze samotných objektů. Kolekce vychází z představy rozžhavených fragmentů hmoty po kosmické srážce, které se postupně spojují, chladnou a konsolidují do nových forem. Organické, orbitální tvary jednotlivých objektů odkazují k hlubokému času – měřítku, v němž se utvářejí planety, horniny i samotná struktura hmoty. Světlo tyto stopy zvýrazňuje a umožňuje vnímat proces, jímž objekt prošel, jako součást jeho výsledné podoby. Všechny vás zvu. Designblok je skvělá akce!

Mothers Artlovers jsem potkala, když jsem se po skoro dvaceti letech v USA vrátila do rodné Prahy s miminkem a batoletem. Neměla jsem tu už vazby na umělecké prostředí a v jednu dobu jsem byla doma dost izolovaná. Mothers Artlovers byla resuscitace v pravou chvíli. Bylo pro mě důležité potkat ženy, pro které mateřství a ambiciózní umělecká práce nejsou dvě navzájem se vylučující identity.

Mothers Artlovers je velmi amorfní, otevřená skupina. Mailing list čítá asi sto lidí, akční jádro ale tvoří deset žen: výtvarné umělkyně, kurátorky. Vytváříme participativní instalace, performance a diskusní projekty zaměřené na péči, rodičovství a postavení žen v uměleckém provozu. Účastnily jsme se například Bienále Ve věci umění 2020, výstavy v Galerii Futura v Berlíně organizované Společností Jindřicha Chalupeckého v roce 2023 nebo výstavy Umění aktivismu v Galerii hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze (2025–2026). Naše témata se zároveň proměňují spolu s námi. V začátcích jsme například dělaly „kojicí guerilly“. Dnes, když naše děti dorůstají do teenagerského věku, se například bavíme tématem „cringe“, tedy figurou trapné matky. Náš kolektiv je pro mě skutečnou komunitou – divoké, inspirativní, nádherné bytosti, se kterými mě pojí pocit sounáležitosti, který se v uměleckém prostředí nevytváří úplně samozřejmě. Jsou to prostě moje home girls.