Society

Voices of Ukrajina: Když se cítíte potřební, je snazší všechno překonat

Z modelky a beauty guru se ze dne na den stala dobrovolnicí zajišťující jídlo potřebným a fundraiserkou organizující charitativní akce ve prospěch rodné Ukrajiny. Alla Baranovskaya svůj hlas významné influencerky začala používat pro smysluplnou a intenzivní pomoc válkou sužované zemi. V novém díle Voices of Ukrajina mluví o tom, proč charitě věnuje veškerý čas, a nehledá nový domov. Popsala současný život na Ukrajině a zmínila i metodu, jak si ve válečných dnech udržet duševní zdraví.
Foto: Gorbun Romam
Alla Baranovska na charitativní večeři Way of Peace v Praze
Zatímco většinu předchozích rozhovorů s ukrajinskými designéry, kolegy a influencery jsem dělala přes Zoom, nebo e-mail, s Allou jsem se potkala osobně v Praze, respektive kousek za ní. V Chateau Trnová uspořádala první z charitativních večeří Way of Peace. Od kolegyně Alyony Ponomarenko, beauty ředitelky Vogue UA, jsem na Allu dostala ty nejlepší reference: „Je úžasná, moc milá a tvrdě (opravdu tvrdě) pracující žena.“ A musela jsem jí dát za pravdu. Blondýna v černém obleku a s kabelkou od ukrajinské značky Bevza překypovala optimismem a energií, přestože se její život převrátil o 180 stupňů. A brzy jsem zjistila, že ne poprvé.
Místo práce modelky a ambasadorky mezinárodních kosmetických značek, budování úspěšného byznysu Clipse House of Beauty, jehož dveřmi ročně procházelo přes 150 000 zákazníků, a organizování beauty eventů pro novináře a influencery svůj veškerý čas a vliv přesunula do konkrétní pomoci spoluobčanům. Už v prvních dnech války se Alla začala intenzivně angažovat v zajištění a distribuci humanitární pomoci, zajistila tisíce porcí jídla týdně pro seniory v Kyjevě a nyní cestuje po Evropě, kde organizuje ve spolupráci s nadací Way of Peace a ukrajinským ministerstvem zahraničí mezinárodní eventy — s cílem ukázat ostatním Evropanům bohatou ukrajinskou kulturu, a především zajistit finanční prostředky pro válkou sužovanou zemi.
Foto: Gorbun Romam
Alla Baranovska

Proč jste si vybrala pro uspořádání první ze série charitativních večerů právě Prahu?

Když jsem začala přemýšlet, kde tyto večeře udělat, došla jsem k tomu, že je důležité mít na místě dostatek přátel a lidí ochotných zapojit se a pomoci. Ukrajinci jsou teď rozptýleni po celém světě, nicméně v Praze jsme viděli masivní podporu a pohostinnost, proto jsme začali tady.

Dali jste za cíl vybrat milion hřiven, čekala jste, že konečná částka bude více než dvojnásobná? 

Ne, upřímně jsem si nebyla vůbec jistá, že dosáhneme cíle. Osobně jsem v šoku a nadšená, když jsem viděla, za kolik se jednotlivé předměty v aukci vydražily. Velmi dobře si všichni uvědomujeme, že jsou lidé ze špatných zpráv unaveni. Vidíme to i v číslech, jak na Googlu klesají dosahy zpráv a příspěvků na sociálních sítích. Tím, že pořádáme tyto akce, usilujeme, aby téma války na Ukrajině zůstalo na stole a bylo stejně důležité jako podpora či pomoc veřejnosti a jednotlivých vlád.

Kam se plánujete s Way of Peace vydat nyní?

Chtěla bych organizovat jednu až dvě takové večeře do měsíce. V tuto chvíli pracujeme na třech eventech v Paříži, na Azurovém pobřeží a v New Yorku. Další místa jsou v jednání. Pokud to bude potřeba, uděláme i druhé kolo a znovu se vrátíme do Česka. 

Jak se váš život změnil od 24. února?

Svět se rozdělil na před a po, život získal úplně jinou hodnotu. Když pominul první šok, bylo jasné, že se všichni budeme muset naučit žít v nové realitě. Změnila jsem zaměření svých aktivit z kosmetiky na charitu, které se věnuji 24/7.

Odvezla jste syna do bezpečí a sama se na Ukrajinu vracíte. Jak nový životní styl zvládáte?

Život na cestách není snadný, ale když si vzpomenu na lidi v Mariupolu, Buči, Irpini, moje problémy v prorovnáním s jejich nic neznamenají. 

Jak to nese váš syn?

Tuhle se mě zeptal: „Mami, proč je naše rodina rozptýlena po světě? Proč nemůžu bydlet s tátou v Kyjevě, když tady nemám kamarády? Kdy se vrátím do školky?“ Je mu pět, ale už rozumí a zná slovo „válka“. Odpovědět na jeho „proč“ je čím dál tím víc těžší. Teď nemáme jedno trvalé bydliště. Na Ukrajinu jezdím alespoň třikrát do měsíce kvůli dobrovolnické práci. Jinak cestuji po Evropě s fondem, s nímž momentálně organizuji charitativní večeře. Dělím svůj čas a energii mezi charitu, syna, manžela, firmu a Way of Peace

Jak vypadá současný život na Ukrajině?

Ukrajina bojuje za svou svobodu a nezávislost na každém kousku země. Všichni jsou velmi vstřícní a laskaví, lidi se semkli. Poskytují bydlení těm, kteří nemají domov, a sdílejí, co mají. Nicméně tu je válka a spolu s ní nové zákony. Platí zákaz vycházení, ceny jsou vysoké, není dostatek potravin. Natankovat auto je prakticky nemožné. Pokračují letecké poplachy. Ale je to náš domov a my vydržíme všechno, jen aby naše armáda vyhrála. Na Ukrajině je nebezpečno, ale taky to je jediné místo, kde se opravdu cítím doma. 
Každý den děkuji nebesům, že moji blízcí, i když v různých částech světa, žijí.
Foto: Gorbun Romam
Alla Baranovska

Co vás vedlo k tomu, že se tak moc angažujete v pomoci pro druhé?

Když mi bylo osmnáct, Rusko mi vzalo v Doněcku domov. Tenkrát jsem pochopila, co je válka. Odešla jsem, a věřila, že se brzo vrátím, že všechno bude brzo zase dobré. Opustila jsem svůj domov jen s pasem a malým zavazadlem. Studovala jsem třetí ročník střední školy a musela jsem v Kyjevě začít od nuly. Vybudovala jsem si kariéru, našla nové přátele, Kyjev se stal novým domovem. Nikdy by mě nenapadlo, že si tím vším budu procházet znova. To jsem neměla mateřské povinnosti. Tentokrát jsem odvezla syna na bezpečné místo, a v polovině března jsem se vrátila do Kyjeva jako dobrovolník a nejdříve zůstala dvacet dnů. Na tento čas nikdy nezapomenu. 

Co se stalo?

Všechno se změnilo, všude vyrostla kontrolní stanoviště, ticho střídaly letecké poplachy. Svítili jsme svíčkami. Přestože to bylo nebezpečné, cítila jsem se mnohem klidnější než v zahraničí. Je to zvláštní zjištění, že doma, i když kolem zuří válka, se cítíte bezpečněji než někde daleko, kde můžete být v absolutním bezpečí. Rozhodla jsem se nehledat nový domov, ale udělat všechno pro to, abychom tuto válku vyhráli a celá rodina se mohla vrátit do Kyjeva.

Na začátku byla i zdejší pomoc velmi živelná až chaotická, jak jste začínala vy?

Začala jsem shánět finanční dary, žádala o humanitární pomoc, přemýšlela, jak získat peníze na nákup potřebné munice. Narazila jsem na logistické problémy. Tak přišel nápad založit charitativní fond, který vše ulehčil. 

Čím přesně se fond zabývá?

Jde o mezinárodní centrum pomoci, dobrovolníci pomáhají se sháněním humanitární pomoci po celém světě. Zatím se nám povedlo zajistit 250 tun pomoci, kterou jsme dopravili potřebným. Nadace také pomáhá armádě a přesunem vojenského vybavení vojákům do první linie. Mnoho známých osobností se stalo ambasadory Way of Peace, společně děláme spoustu dobrých skutků. Na začátku jsem věnovala osobní dary, ale pochopila jsem, že válka je drahá a bude potřeba přitáhnout pozornost více lidí, získat víc peněz. Děláme vše, aby lidé Ukrajinu poznali, aby nebyla zapomenuta, ale naopak se jí dostalo podpory.

Jedním z konkrétních typů pomoci, kterou zajišťujete, jsou obědy pro staré lidi...

Ano, poskytujeme přes dva tisíce porcí jídla týdně. Od začátku války jsme nasytili přes 20 000 osob. Ten nápad přišel po mém prvním návratu do Kyjeva, kdy jsem viděla staré lidi si za poslední peníze kupovat kousek chleba. Důchodci jsou na Ukrajině sociálně nejzranitelnější. Rozhodla jsem se zavážet jídlo zdarma, což bylo v ten moment to nejmenší, co jsem pro ně mohla udělat. 

Jak se vám povedlo zajistit tolik porcí?

Oslovila jsem několik restaurací. Tuto iniciativu podpořila restaurace Velur a finanční pomoc poskytl fond Way of Peace. Staré dámy píší děkovné dopisy a pokaždé se ptají, jestli se zastavíme. Slíbili jsme, že budeme pokračovat, dokud to půjde.

Hodně pracujete, je na vás závislých spousta lidí, kterým pomáháte. Jak se staráte o sebe a své mentální zdraví? Přeci jen žijete pod obrovským tlakem a stresem.

Na začátku jsem nespala, bývala jsem vzhůru i přes 32 hodin a myslela, že vyspat se už ani nebude možné. Nejedla jsem přes pět dní, prostě jsem nemohla. I usrknout si vody, bylo náročné. V jednom kuse jsem četla zprávy, nedokázavala uvěřit tomu, že se to děje. Ale když jsem začala aktivně pomáhat lidem a armádě, znovu jsem v sobě objevila energii a sílu. Když se cítíte potřební a hodnotní pro svou zem, je pak mnohem snazší překonat stres.

Máte nějaké konkrétní tipy a triky?

V prvních týdnech jsem špatně spala a moje tělo začalo vzdorovat, objevily se první problémy s pletí. Uvědomila jsem si, že takto nemohu dlouhodobě pokračovat. Vytvořila jsem si denní rozvrh. Naplánovala jsem si, kdy mám prostor na čtení zpráv, kdy se věnuji fondu, kdy se starám o cargo s humanitární pomocí, kdy si hraji se synem, kdy mám schůzky a telefonáty, kdy spím. Občas se přinutím sportovat, ale trénovat pod takovým stresem je  obtížné. Každý Ukrajinec se nemůže vrátit ke svému předválečnému režimu, ale všichni se musíme udržovat v dobré kondici. Tuto válku můžeme vyhrát pouze se zdravým rozumem a tělem. 
Další rozhovory ze série Voices of Ukrajina najdete zde.