Nemusíte vždycky zvládnout všechno. Emočně odolní lidé mají pět triků, jak se nenechat rozhodit

Jsme fascinovaní lidmi, které zdánlivě nic nerozhodí. Zachovají klid při hádce, nenechají se vyvést z míry kritikou a vypadají, jako by měli svůj život pod kontrolou i ve chvíli, kdy se všechno kolem nich hroutí. A rádi bychom věděli, jak to dělají. Jestli mají lepší nervovou soustavu, méně problémů, nebo si jen osvojili nějaký tajný trik. Možná nás ale přitahuje něco jiného. Představa, že by nás konečně nemuselo všechno tolik vyčerpávat (hlásím se!)

Na bezpočtu terapií jsem si (konečně) uvědomila jednu věc. Emoční odolnost totiž neznamená, že nic necítíte. Neznamená ani, že všechno vydržíte, zatnete zuby a budete se tvářit, že se nic neděje. A věřte mi, o tomhle něco vím. Tohle ale není ta pravá psychická síla. To je někdy jen velmi dobře zvládnuté předstírání a obranný mechanismus.

Skutečná odolnost začíná ve chvíli, kdy si přestanete vyčítat, že vás něco bolí, rozčiluje nebo znejišťuje. Místo otázky, proč jste tak citliví, si položíte jinou: Co se ve mně vlastně děje? A musím na to opravdu reagovat právě teď a právě takhle?

Někdo vám neodpoví na zprávu. Kolega pronese nepříjemnou poznámku. Člověk, na kterém vám záleží, se chová odtažitě. A vy už si v hlavě skládáte příběh, v němž jste nejspíš něco pokazili... Lidský mozek je totiž vynalézavý. Z několika neúplných informací dokáže vytvořit velmi přesvědčivou katastrofu. Jenže chování druhých lidí není automaticky výpovědí o vaší hodnotě. Někdo může někdo mít špatný den, své vlastní problémy nebo jednoduše neumí komunikovat. Samozřejmě existují situace, kdy se k nám někdo chová špatně, a tam je potřeba se ozvat. Ale ne za každou náladu druhého člověka a jeho problémy nesete odpovědnost. Ne každá kritika automaticky znamená rozsudek.

Zkuste si příště dát chvíli odstupu, než začnete hledat chybu u sebe. Empatie vůči druhým je užitečná. Empatie vůči sobě dvojnásob.

Existují věci, které můžeme změnit. A pak ty, nad kterými můžeme strávit nekonečné množství času, energie a bezesných nocí, aniž bychom s nimi pohnuli o milimetr. Jako je třeba minulost. Cizí rozhodnutí. Konec některých vztahů. Změny, které jsme si nevybrali. To, že život ne vždycky odpovídá naší představě o tom, jak by měl vypadat.

Přijetí neznamená souhlas ani rezignaci. Znamená uznat, že něco je tak, jak to je, a teprve potom se rozhodnout, co s tím uděláme. Psychologie pro tuto schopnost používá pojem kognitivní flexibilita: umění změnit perspektivu, když ta dosavadní přestane fungovat. Ne každá životní situace potřebuje další pokus. Ne každý problém vyřešíme větším úsilím. A někdy není nejstatečnější pokračovat v boji, ale přiznat si, že bojujeme ve špatný čas, na špatném místě a se špatnými zbraněmi.

Zpráva, která vás rozčílí. Poznámka, kterou si berete osobně. Rozhovor, v němž máte potřebu okamžitě vysvětlit, obhájit nebo dokázat, že máte pravdu. Právě tehdy se vyplatí nedělat nic. Alespoň několik minut. Mezi emocí a reakcí existuje prostor, ve kterém se můžeme rozhodnout. Nadechnout se. Pojmenovat, co cítíme. Nechat první vlnu svých pocitů odeznít. A teprve potom odpovědět.

Schopnost regulovat emoce nespočívá v jejich potlačování. Je to možnost prožít je, aniž by za nás automaticky rozhodovaly. Nemusíte být chladní, abyste jednali s rozvahou. A nemusíte říct všechno, co vás právě napadne, jen proto, že to cítíte.

Některé odpovědi si zaslouží čas. Některé situace vůbec žádnou.

Potřeba uznání je zcela přirozená. Problém nastává ve chvíli, kdy se z ní stane hlavní měřítko vlastní hodnoty. Když se rozhodujete podle toho, jak budete působit, místo abychom se ptali, jestli je vám v dané situaci vůbec dobře. Říkáme ano, abychom nikoho nezklamali. Vysvětlujeme svá rozhodnutí lidem, kteří je stejně nechtějí pochopit. Přizpůsobujeme se, dokud už si nejsme jistí, co bychom si vybrali, kdybychom nemuseli brát ohled na očekávání ostatních.

Zdravé sebevědomí neznamená, že nám na názorech druhých nezáleží. Znamená, že jim nepředáváme právo rozhodovat o tom, kdo jsme. A začíná to způsobem, jakým mluvíme sami se sebou. Nemusíme se za každé zaváhání trestat. Nemusíme na sebe klást stejné nároky každý den, bez ohledu na okolnosti. Laskavost k sobě není výmluva ani nedostatek ambicí. Je to schopnost respektovat své vlastní limity, aniž bychom se kvůli nim cítili méněcenní.

Nemůžeme celý den přeskakovat mezi pracovními úkoly, zprávami, očekáváními a vlastními myšlenkami a předpokládat, že se všechno samo usadí. Někdy potřebujeme jednoduše vypnout. Projít se. Psát si deník. Meditovat. Odložit telefon. Věnovat se novému koníčku. Jít spát. Nebo několik minut nedělat vůbec nic.

Kvalitní spánek, pravidelný pohyb, vyvážená strava a vztahy, ve kterých se cítíme bezpečně, nejsou univerzálním receptem na šťastný život. Jsou ale důležitou součástí péče o psychiku. Stejně jako mindfulness a pravidelná sebereflexe, která nám umožňuje všimnout si vlastních emocí dřív, než se v nich úplně ztratíme.

Nemusíte si z toho vytvořit další ambiciózní projekt osobního rozvoje. Už tak máme dost seznamů věcí, ve kterých bychom měli být lepší. Možná pro začátek stačí každý večer si položit tři otázky: Co mě dnes vyčerpalo? Co mi udělalo dobře? A co už si nechci odnášet do zítřka?

Psychická odolnost nevzniká jedním velkým rozhodnutím. Buduje se v drobných okamžicích, kdy se rozhodneme nereagovat impulzivně, nepřebírat cizí odpovědnost, respektovat vlastní hranice nebo si jednoduše přiznat, že dnes už víc nemůžeme.

Nemusíte být člověk, kterého nic nerozhodí. Takoví lidé ostatně možná vůbec neexistují. Staňte se raději člověkem, který se dokáže vrátit sám k sobě. Který ví, co cítí, ale nemusí podle toho okamžitě jednat. Který chápe, že ne všechno může ovlivnit, ne každému se musí zavděčit a ne každý boj stojí za jeho energii.