Dove Cameron a Damiano David exkluzivně nejen o svatbě: Děláme vše pro to, aby náš vztah byl úplně normální

S Dove Cameron a Damianem Davidem se setkávám na sluncem zalité terase Americké akademie v Římě, obklopené piniovými borovicemi a kopulemi, které se táhnou až daleko k horizontu. Akademie byla založena v roce 1894 s cílem přivítat americké umělce, architekty, spisovatele a akademiky. Zaujímá naprosto výjimečné postavení – je to bod, kde se protíná studium starověkého Říma s americkým akademickým životem. Představuje naprosto dokonalou kulisu pro dva úspěšné umělce, kteří si společný život vybudovali právě na těchto dvou odlišných kontinentech. Od chvíle, kdy v roce 2024 potvrdili svůj vztah a začátkem letošního roku oznámili zasnoubení, se Damiano a Dove stali jedním z nejsledovanějších párů současné popkultury.

On je slavný frontman, který dovedl kapelu Måneskin od pouličního hraní na via del Corso až do těch největších arén po celém světě, než se rozhodl vydat na sólovou dráhu. Ona je úspěšná herečka a zpěvačka, která se proslavila díky stáji Disney, aby se následně etablovala jako jeden z nejoriginálnějších hudebních hlasů dneška. Kariéry obou dvou se sice odehrávají na obrovských pódiích, ale jako pár se zdají být nesmírně odhodlaní zuřivě chránit vše, co se odehrává mimo záři reflektorů.

Fotograf Malick Bodian pojal dnešní focení téměř jako krátký film. Společně se stylistou Lucou Galassem doprovodil slavný pár na cestě za poznáním utajených zákoutí Říma, místo aby je nechal rutinně pózovat před provařenými památkami. Šlo o dokonalou romantickou road movie zcela mimo vyšlapané cesty.

Začínáme ve čtvrti Monteverde Vecchio, jen pár minut od Bravetty, tedy čtvrti, která Damiana formovala dávno před vyprodanými turné na stadionech a zářivými ceremoniály Grammy. Právě tady poprvé ukázal Dove svůj rodný Řím a v mnoha ohledech i celý svůj dosavadní život. V posledních letech trávila Dove dlouhé měsíce neustále na cestách, pendlovala mezi nahráváními hudby, natáčením nezávislých projektů a nedávno se také stala tváří prvního dámského parfému značky Diesel pod kreativním vedením Glenna Martense.

Když ji ale Damiano vzal poprvé na procházku Věčným městem, okamžitě se rozhodl vynechat všechny kýčovité pohlednicové lokace a zvolil raději nostalgický návrat do dob svého dospívání. „Samozřejmě nechyběla klasická procházka po Trastevere. Vrátili jsme se do hospody, kde jsem trávíval všechen volný čas, a do všech těch ulic, kde jsem prožil své první zážitky, které mě formovaly,“ vzpomíná Damiano s úsměvem. Zmiňuje podnik Samovar i legendární Bar San Calisto, kde starousedlíci ze sousedství stále hrají karty u piva Peroni, zatímco malinké náměstí se plní studenty, umělci a hudebníky. Jeho absolutně nejoblíbenější restaurací je však jeden rodinný podnik nedaleko baziliky svatého Petra, který vlastní jeho dva přátelé z dětství.

Jejich vůbec první společná dovolená se odehrála v Apulii. Během jednoho odpoledního oběda se Dove s naprostým úžasem rozhlédla po stole. „Řekla: ‚Na tomhle stole není jediná věc, ke které by se nepodával chleba!‘“ vzpomíná Damiano se smíchem. „No, jasně. Chleba je tvůj nejlepší kámoš!“

Zatímco vstupujeme do jedné z krásných budov Akademie, Dove se mi omlouvá bezchybnou italštinou: „Musíš na mě mluvit strašně pomalu.“ Na vteřinu jsem opravdu přesvědčená, že mluví italsky naprosto plynně. Směje se. „Ne, pořád ještě chodím na lekce.“ Dove Cameron, vlastním jménem Chloe Celeste Hosterman (později přijala za svou přezdívku, kterou ji v dětství oslovoval její dnes již zesnulý otec), se proslavila rolí v seriálu Liv a Maddie a filmovou ságou Následníci. Následně se vrhla na úchvatnou hudební kariéru, která vyvrcholila platinovým úspěchem singlu Boyfriend dosahujícího miliardy streamů.

Dnes se Dove s více než 64 miliony sledujících na různých platformách pohybuje naprosto suverénně mezi hudbou a filmem. V roce 2022 vydala svou vůbec první otevřeně politickou píseň Breakfast jako přímou reakci na zrušení rozsudku Roe vs. Wade (který dříve zaručoval právo na potrat v USA, pozn. red.) a nedávno dokončila natáčení nezávislého filmu Hot Year v režii Roxy Sorkin. Tuto roli prý přijala proto, že „jsem zkrátka nedokázala přestat myslet na ten scénář“. Letos na podzim vyjde její v pořadí již nové album obsahující „tu vůbec nejosobnější hudbu“, které popisuje jako „velmi instinktivní a emocionálně naprosto upřímné dílo“.

Podobná profesní cesta se, zdá se, otevírá i před Damianem. Byl to teenager, který hrával na ulicích Říma se třemi kamarády, než skončil druhý v populárním X Factoru a během několika naprosto neuvěřitelných let vyhrál Sanremo i rovnou celou Eurovizi se skladbou Zitti e buoni s kapelou Måneskin. Vyprodal arény od Tokia po New York, nahrál zásadní platinová alba jako Teatro d'ira: Vol. I a Rush!, a stal se jedním z frontmanů celé své generace. V roce 2024 z kapely odešel a učinil další riskantní skok do neznáma. Jeho debutové sólové album Funny Little Fears z roku 2025 jasně odhalilo mnohem intimnější a introspektivnější stránku jeho skladatelského umu.

„Když jsem se ponořila do úplně odlišné kultury, vždycky jsem se v ní cítila naprosto přirozeně a dobře. Považuji to za jedno z nejvíce vzrušujících a nejzajímavějších privilegií, jaké jsem kdy v životě mohla získat: vstoupit do světů, které absolutně neznám, a cítit se v nich naprosto přijatá. To je skutečně jedna z nejdůležitějších součástí celého mého života.“ Usmívá se. 

Dove přijala Itálii jako zemi s neobyčejnou otevřeností. Přistupoval Damiano k Americe stejně? Ptám se ho a on se hlasitě rozesměje. „Přestal jsem v LA hledat ztracený Řím.“ Zpočátku tam totiž instinktivně vyhledával specifické římské rytmy, ulice a známé zvyky. Nakonec si ale uvědomil zásadní věc: Los Angeles nemůže nikdy v životě nahradit jeho rodné město a zkrátka se pro něj stalo něčím zcela jiným.

Dnes Damiano žije úplně mimo vyšperkovanou hollywoodskou bublinu. Typická uhlazená verze L.A. ve stylu „zahrádka a dokonalý bílý plot“ ho totiž nikdy v nejmenším nezajímala. „Když už jsem tam, můj život je vlastně naprostým opakem toho, jaký obvykle vedu v Itálii. Los Angeles se pro mě stalo hlavně místem, kam jezdím načerpat novou energii. Spím mnohem víc, probouzím se podstatně později, víc se starám sám o sebe. A jelikož většinu své hudby skládám v angličtině, ocením, že je tam potřebná infrastruktura, která ti umožňuje pracovat na té nejvyšší možné úrovni.“

Na otázku, jaké to je nahrávat ve vyhlášených legendárních studiích jako Sunset Sound, kde zanechaly nesmazatelnou stopu ikony od The Doors až po Rolling Stones, Damiano pokorně přiznává, že ten všudypřítomný mýtus je nesmírně vzrušující, ale pouze z pohledu obyčejného návštěvníka. „Pak tam totiž reálně pracuješ a okamžitě si uvědomíš, že absolutně nic nedokáže překonat ten pocit, když nahráváš ve svém vlastním domě.“ Domácí nahrávací studia jsou pro něj zkrátka ideálním prostředím: zelené zahrady za okny místo vybetonovaných parkovišť a teplé sluneční světlo místo studených zářivek. „Mojí vůbec nejoblíbenější částí je samotné psaní písní. Nikdy mi to nepřipadá jako klasická práce. Je to spíš jako takový dětský letní tábor,“ prozrazuje zpěvák. „První hodinu si většinou jen povídáme o všem možném. Nakonec někdo začne na něco hrát, někdo další do toho přidá svůj nápad a najednou je z toho hotová píseň. Pokud se ale neděje vůbec nic, prostě to zabalíme a vrátíme se k tomu zas další den.“

Také pro Dove je to její oblíbené Los Angeles na hony vzdálené všem otřepaným klišé. Když se jí zeptám, jaké je její tajné oblíbené místo, okamžitě se rozesměje. „Je to jedno staré kino v Burbanku, hned vedle střední školy, kam jsem chodila, když jsem se ve svých třinácti letech přestěhovala do L.A. Kdykoli se cítím naprosto přehlcená, prostě v něm zmizím. Koupím si absurdní množství popcornu a bonbonů a na pár hodin se schovám do úplně jiného světa. Film je pro mě ta nejlepší terapie.“

Někde mezi oceánem a dvěma diametrálně odlišnými kontinenty zjevně došli ke stejné definici toho, co je domov. Stalo se jím totiž spíše sdílené rozpoložení mysli než konkrétní adresa na mapě. Pár tak tráví celé týdny s diářem v ruce a pečlivě organizuje složitá natáčení filmů, nekonečné nahrávací frekvence a cesty tak, aby od sebe trávili co možná nejméně času. „Rozhodně nechceme žít vztah na dálku,“ svěřuje se odhodlaně Dove. „Děláme absolutně vše pro to, aby náš vztah vypadal normálně.“ Damiano souhlasně přikyvuje. „V mém srdci i mysli bude domovem už navždycky Řím, ale v dnešní době tento koncept souvisí mnohem víc s osobou, se kterou zrovna jsem. Když jsem s Chloe, i když jsme zrovna na turné a nacházíme se někde v německém Baden-Badenu, cítím se bezpečně jako doma. My dva si zkrátka doopravdy vystačíme.“

Ptám se jich, jaký je vlastně jejich oblíbený domácí rituál. Damiano se tiše zachichotá a pak upřímně přizná: „Sledujeme reality show.“ S jistou dávkou hrdosti mi vypráví, jak nedávno donutil Dove zhlédnout celou sérii The 50, přičemž musel neustále obraz pozastavovat, aby jí pečlivě a barvitě vysvětloval životní osudy jednotlivých soutěžících a složitou pavučinu historek obestírajících italské celebrity. „Koneckonců, i tohle je kultura.“

Naprosto totožná životní filozofie provázela i samotnou Damianovu žádost o ruku. Stalo se tak u nich doma během zběsilého balení na blížící se cestu. Dove na sobě zrovna měla obří vytahané tričko, vlasy ještě úplně mokré a na obličeji absolutně žádný make-up. Než ji Damiano požádal o ruku, pečlivě jí vysvětlil, že zatímco mnoho jiných lidí tajně sní o komplikovaných romantických gestech, jejich společný svět už dávno přeplňují ty nejvelkolepější momenty. Skutečná romantika pro ně zkrátka dostala úplně nový význam: společné vyřizování nudných domácích prací, vaření večeře nebo třeba stárnutí po boku toho druhého. „Na internetu lidé vídají jen ty opravdu důležité okamžiky. Nedávno jsem si byla převzít prestižní cenu na Maltě, a právě to jsou ty úžasné fotky, které neustále obíhají sítě. Mezitím ale uplynuly dva dlouhé měsíce, během kterých jsme se věnovali jen nakupování potravin, společnému vaření a dlouhému zjišťování toho, jak k čertu vůbec funguje náš nový odšťavňovač,“ vtipkuje Dove.

Mezi povídáním a převlékáním dalšího outfitu nadchází dlouho očekávaný čas na focení dokonalého západu slunce u Il Fontanone na kopci Gianicolo, impozantní monumentální fontáně ze 17. století, která hrdě dominuje jedné z těch nejfotografovanějších vyhlídek ve městě. Kolem Dove a Damiana ovšem zavládne neuvěřitelný zmatek. Času nezbývá mnoho a úplně všichni pobíhají sem a tam, aby náhodou nepropásli to správné, mizející světlo. Přenosná šatna se urychleně nakládá do přistavené dodávky. Telefony bez ustání zvoní.

V jednu chvíli Damiano nečinně stojí s odhalenou hrudí, zatímco asistent stylisty na něm rychle upravuje oblečení. Dove jen tak mimoděk, téměř roztržitě, prsty hladí tetování na jeho zádech, jako by kolem nich vůbec nikdo další neexistoval. O něco později, zatímco celý štáb horlivě debatuje o problematickém nasvícení scény, se k ní Damiano tiše nakloní, aby jí dal něžnou pusu na čelo. Tohle zjevně představuje jejich největší superschopnost. Ostatní okolo sice prožívají záchvaty paniky, ale oni dva se vždycky dokážou najít ve své privátní oáze klidu.

Prostranství bezprostředně před majestátní fontánou je však naneštěstí mnohem plnější, než se původně očekávalo. Zrovna dorazil autobus přeplněný hlučnými teenagery a zaparkoval hned vedle obří skupiny rozjařených dívek, které zde bouřlivě slaví divokou rozlučku se svobodou. Paparazzi i náhodní zvědavci začínají ze všech stran obkličovat produkční dodávky. 

Zničehonic přichází policista těsně následovaný vojenským úředníkem. Rychle se ukáže, že naše povolení k focení jsou sice z technického hlediska v pořádku, ale ne tak úplně. V původní žádosti totiž nebyla vůbec specifikována možná přítomnost střechy španělského velvyslanectví v záběru, která se z přísných bezpečnostních důvodů na žádných publikovaných fotografiích logicky nesmí objevit. Někdo se tak ze zoufalství žertem nabídne, že na místo rovnou zavolá samotného starostu. Vojenský důstojník se jen zdvořile, ovšem rezolutně pousměje: „Tady jsme přece v Římě, dokonce i pan starosta se tu musí řídit jasně stanovenými předpisy.“ Neexistuje snad nic více typicky římského než přesně tahle situace – drsný střet ohromující velkoleposti s absurdní byrokracií. Císařové, papežové i úředníci z radnice tu totiž existují v tomtéž nekonečném administrativním kontinuu.

Když tajně nahlédnu přímo do dodávky, uvidím Damiana, jak jen lehce obrací oči v sloup s jemným, ale velmi výmluvným výrazem „Já jsem vám to přece říkal“. Jako správný a zkušený monteverdino tenhle film viděl už tolikrát, že dopředu naprosto přesně ví, jak to celé nakonec dopadne. 

Dove naopak vypadá, že je z toho všeho snad i docela nadšená. Později se jí opatrně ptám, jestli ji podobné absurdní byrokratické zádrhele někdy nefrustrují. „Ale vůbec ne,“ směje se upřímně. „Mám pocit, že právě tohle je Řím. V určitou chvíli prostě musíš kapitulovat před tím zmatkem. Pokaždé se něco semele. Kdyby všechno šlo vždycky naprosto perfektně podle plánu, nezbylo by ti absolutně nic, na co bys pak mohla vzpomínat. Takhle aspoň vznikají ty nejlepší historky.“

Dove naprosto miluje tu neuvěřitelně neformální a uvolněnou atmosféru Itálie. „Když tu potkáš lidi, máš okamžitě ten povědomý pocit, jako bys je znala už léta. Neexistuje tu ten zdlouhavý a otravný proces vzájemného opatrného poznávání se. To je pro mě splněný sen. Já mám totiž beztak pocit, že už stejně všechny dávno znám. Chci prostě vždycky přeskočit rovnou k té fázi, kdy jsme úplně všichni kamarádi.“ Damiano vzápětí dodává, že právě to je vlastnost, které si na ní ze všeho nejvíce váží. „Cítím obrovský respekt k tomu, jak neuvěřitelně snadno dokáže s lidmi navazovat kontakt. Má oproti mně mnohonásobně větší schopnost a chuť otevřít se okolnímu světu a jen tak si zvát lidi do svého osobního života. Já jsem povahou mnohem spíš takový nerudný bručoun. Mám tendenci být pořád v defenzivě a bedlivě se chránit před zbytkem světa. Ale tyhle dvě zdánlivě protichůdné stránky do sebe nakonec nějakým zázrakem perfektně zapadají.“

Zatímco slunce nezadržitelně mizí za obzorem, vytoužená povolení od úřadů stále nedorazila. Rezignovaně tedy vzdáváme vysněný Fontanone a místo něj se neplánovaně vydáváme k Villa Sciarra, což je ovšem volba, která ve skutečnosti mnohem více koresponduje s intimní povahou tohoto hvězdného páru. Nacházíme tu skryté tajné cesty, záhadná schodiště a romantický chrám. Je nenápadně ukrytý v té vůbec nejvyšší části parku, těsně u starověkých rozbořených hradeb a u tunelu tvořeného převislými větvemi vistárie. Představuje bezpochyby jeden z absolutně nejromantičtějších a nejkouzelnějších koutů celého Říma.

Během několika nadcházejících měsíců čeká tento mladý okouzlující pár vytoužená svatba. Ještě předtím však stihl vyjít podzimní nový singl Dove Cameron, který nese symbolický název When in Rome.

V mnoha ohledech dnes připomínají takového Sartra a de Beauvoir naší současné světové pop music. Následují zcela odlišné osobní umělecké dráhy. Přesto však sdílí ten jeden jediný, úzce propojený život. „Bylo pro mě dlouhé období, kdy jsem se panicky bála toho, co si pomyslí nebo řeknou ostatní,“ svěřuje se Dove tiše. „Mnohem míň jsem myslela na to, co já sama chci sdělit, a spíše mě zajímalo, jestli se tohle bude lidem skutečně líbit.“ Nakonec ale tuto svazující otázku dokázala statečně nahradit jinou: „Co bych vlastně napsala, kdyby tu písničku nikdy v životě neměl nikdo slyšet?“ Odpovědí na ni se pak zcela přirozeně stala její velmi intimní kolekce písní připomínající stránky tajného deníku. A je plně inspirovaná onou původní, drsnou hudbou, na které hudebnice vyrostla.

Damianův niterný vnitřní monolog se odehrává v mírně odlišných konturách. „Když budu upřímný, vážně by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že by jakýkoli umělec z Itálie mohl vůbec kdy oslovit tak obrovské množství lidí a vyprodat tolik lístků na koncert a navíc to celé prožít s těmi stejnými třemi kamarády, se kterými jsem kdysi začal amatérsky hrát, když nám bylo pouhých čtrnáct let a všechno to byl pro nás jen jeden velký vtip. Má to v sobě zkrátka něco neuvěřitelně kouzelného a romantického.“

Poté však přidá s naprosto dokonalým cynismem rozeného Římana: „Ale nakonec jsem jenom ten kluk, co zpívá obyčejné písničky. Rozhodně nejsme žádní polobozi. Rád si to neustále a včas připomínám. Protože někdy si lidé pracující v tomhle našem bláznivém průmyslu začnou nebezpečně snadno myslet, že se stali jakýmisi vyvolenými mesiáši.“ A přestože oba dva poměrně razantně hájí oddělenost svých vlastních tvůrčích a nahrávacích procesů, ten vzájemný tichý dialog mezi nimi vlastně nikdy doopravdy nepřestává fungovat.

„Tuhle mi Damiano úplně vážně povídá: ‚Tobě se vlastně prostě jen líbí to tvoje neustálé míchání karet a spoléhání na náhodu,‘“ směje se na celé kolo Dove. „A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že má naprostou pravdu. My dva spolu totiž ve skutečnosti vlastně vůbec nespolupracujeme. My oba toužíme jen po tom, tvořit si svoje věci tiše jeden vedle druhého.“ Damiano to ovšem vzápětí vystihne ještě mnohem jednodušeji a úderněji: „My dva jsme přátelé. A to velmi hlubocí.“