Jak v éře ozempiku mluvit o Arianě Grande  

Ariana Grande ve videoklipu ke své nové písni Petal stojí před porotou kritiků. Hraje nadějnou hvězdu na konkurzu na roli, od které si slibuje průlom v kariéře. Bez úspěchu. Muži kouřící doutníky ji s prázdným výrazem pozorují a zapisují si poznámky o jejích nedostatcích. Nakonec jí předají zamítnutí s velkým červeným razítkem „Není dost dobrá“. „Krásný hlas, velmi milá, ale... nic zvláštního,“ stojí ve fiktivní poznámce. „Na pohled nudná. Trochu obyčejná! Neškodilo by shodit pár kilo.“

Jen pár dní po premiéře videa oznámila Grande, že si dává na nějaký čas pauzu od veřejného života, kde je prý pod neustálým drobnohledem. Oznámení přišlo v době, kdy na internetu sílila debata o jejím těle, která sice už nějakou dobu trvala, naplno se ale rozhořela právě až po vydání videoklipu Petal. V posledních několika letech Ariana Grande znatelně zhubla, a to způsobem, který je podle mnohých uživatelů a uživatelek na sítích potenciálně nebezpečný pro její zdraví. Komentáře týkající se její postavy doslova zaplavily sociální sítě a lidé v nich vyjadřují jak obavy o její zdraví, tak strach z toho, že by její vzhled mohl ještě více glorifikovat extrémní hubenost. Kromě samotného hodnocení její postavy se však diskuse posunula i k sebereflexi: veřejná debata se tak nyní posouvá i k otázce, zda by se o vzhledu Ariany Grande mělo vůbec mluvit.

S extrémy se potýkáme dlouhodobě, ale zdá se, jako bychom najednou narazili na hranici veřejného diskurzu. Internet se sice víceméně shoduje v tom, že je Grande mimořádně hubená a vyvolává to obavy, ale jak už to u podobných internetových debat bývá, nedokážeme to vzít za správný konec. Její vzhled sice rozproudil veřejnou diskusi o tom, jak o tělech slavných mluvíme, samotný problém ale není v těle či zdraví jednoho konkrétního člověka. Skutečným problémem je náš celkový přístup k debatám o postavě: žijeme totiž ve společnosti, která štíhlost oslavuje – ovšem jen do té doby, dokud odpovídá jejím představám.

Tato debata dnes nejvíc vychází z hnutí body positivity z poloviny minulého desetiletí. To téma tělesného vzhledu obecně zcela odsouvalo a jakékoliv řešení postavy odmítalo jako neužitečné, přehnaně kritické a jako něco, do čeho nikomu nic není. Jenže tento přístup v dnešní éře ozempiku narazil. Léky na hubnutí ze skupiny GLP-1 způsobily, že se debatám o těle prostě nedá vyhnout, hubnutí je dnes dostupné všem, a naplno se tak vrací atmosféra nultých let, kdy byla štíhlost „až“ na prvním místě a za každé shozené kilo se rozdávaly komplimenty na všechny strany. Na sítích se to jen hemží reklamami na léky na hubnutí a lajky pod fotkami stále štíhlejších těl. Jenže tyto přípravky jsou pořád tak trochu tabu a lidé jsou doslova posedlí zkoumáním, kdo a jakým způsobem zhubnul. Představa, že je hubnutí s pilulkami vlastně „podváděním“, sice mizí, očividně jsme si ale našli nový metr na to, co je ještě „v pořádku“: Hubněte, ale s mírou...

Případů poruch příjmů potravy je celosvětově stále více. O tom, jak přesně se tento problém protíná s užíváním léků ze skupiny GLP-1, však zatím existuje jen málo odborné literatury. Americká Národní asociace pro poruchy příjmu potravy (NEDA) k tomu uvádí: „Zatím stále nevíme, jak tyto nové léky ovlivní širší společenské problémy, které i nadále zhoršují zdraví populace, ať už jde o předsudky vůči nadváze, horší dostupnost péče pro obézní lidi, nebo nerovnosti ve zdravotnictví na základě etnicity či původu.“ 

Popkultura nám nicméně několik příkladů toho, jak se tyto světy střetávají, nabízí: Layla Taylor z reality show The Secret Lives of Mormon Wives nedávno promluvila o zneužívání léků typu GLP-1, které u ní přiživila porucha příjmu potravy. Hvězda reality show Brooks Nader zase sáhla po lécích na hubnutí, když chtěla rozjet modelingovou kariéru. Vše ale vyvrcholilo ve chvíli, kdy ji rodina našla ve vaně zcela zesláblou a bezvládnou. Blízcí jí proto museli důrazně domluvit a zasáhnout. Sama Nader později přiznala, že její užívání GLP-1 bylo nezdravé. Vzhled Layly Taylor vyvolal u jejích sledujících obavy, což ji možná přimělo k tomu, aby o užívání léků v pořadu promluvila. Oproti tomu vizáž Brooks Nader sklízela oslavné reakce a úbytek váhy díky GLP-1 jí skutečně pomohl nastartovat kariéru. Čistě podle vizuálního dojmu se tak veřejnost shodla na jednom: Taylor zašla až moc daleko, Nader tak akorát. A její zdraví už nikdo neřešil.

Aby bylo jasno: Ariana Grande je extrémně štíhlá a obavy, že by jí mladí fanoušci a fanynky mohli brát jako vzor, jsou zcela namístě. Poruchy příjmu potravy jsou závažná, smrtelně nebezpečná onemocnění a přehnaná štíhlost může mít vážné následky. Jenže v kultuře, která lidi (a ženy zvlášť) oslavuje za každé shozené deko a křísí tak nebezpečný diktát štíhlosti, působí tento dvojí metr absurdně: jedni sklízejí kritiku za to, za co druhé oslavujeme.

Místo toho, abychom svůj vztek nebo obavy (podle toho, jaká nálada zrovna v debatách převládá) soustředili na jediného člověka, měli bychom tento moment využít k celkovému zamyšlení. Žijeme v době, kdy po celém světě přibývá případů poruch příjmu potravy a díky lékům typu GLP-1 je štíhlost dostupnější pro mnohem širší okruh lidí. Právě proto bychom se měli pozastavit nad tím, jak o těle Ariany Grande mluvíme, protože úplně stejně se ta diskuse může týkat kohokoliv z nás. U ní je celá debata sice mnohem hlasitější (je to přece jen globální superstar), ale princip zůstává stejný. Nemůžeme přece na jedné straně tleskat každému shozenému kilu a na druhé hned panikařit, když někdo zhubne až moc.

Je nejvyšší čas, abychom zásadně přehodnotili způsob, jakým o váze a hubnutí mluvíme. Udělat z řešení postavy absolutní tabu tak, jak to hlásala éra body positivity, očividně nebylo k ničemu a svědčí o tom i fakt, jak prudce se kyvadlo diskurzu zhouplo zpátky. Řešením ale není ani naskočit na novou vlnu uctívání štíhlosti. Místo nekonečných debat na sociálních sítích bychom měli konečně vytvořit zdravý, rozumný základ pro to, jak mluvit o lidském těle, zdraví a poruchách příjmu potravy. Musíme přestat automaticky spojovat zdraví s váhou a začít otevřeně mluvit o společenských tlacích, které nepozorovaně ovlivňují i naše vlastní rozhodnutí, která se týkají těla. Nebo ještě jinak: Pojďme si vzít z Ariany Grande příklad a konečně si říct, že je načase jednou provždy skoncovat s mýtem, že existuje nějaký „správný“ způsob, jak být štíhlý, nebo že by štíhlost měla být vůbec naším cílem.