Může umělá inteligence nahradit živé terapeuty? Otázka spíše zní: měla by?

„Mohou stroje myslet?“ Poprvé si tuto otázku položil matematik Alan Turing v roce 1950. Stala se klíčovým bodem jeho experimentu známého jako Turingův test. V něm jsou člověk a stroj postaveni před stejné dilema. Pokud by stroj dokázal napodobit lidské chování, byl by považován za inteligentní. Turing předpovídal, že se stroje budou v nadcházejících desetiletích člověku stále více přibližovat. Na další vývoj přitom nemusel dlouho čekat: v 60. letech 20. století byla profesorem Josephem Weizenbaumem představena Eliza. Ta byla naprogramována tak, aby dokázala napodobit živého psychoterapeuta.

Turingova otázka se však nyní zdá být aktuálnější než kdy dříve. Nacházíme se totiž na nebezpečné křižovatce, kde se technologie rozvíjejí a rozšiřují svůj dosah do různých sfér našich životů tak rychlým tempem, že dosud nebyly nastaveny hranice, které by je omezily. 

V roce 2025 dostala Turingova původní otázka nový rozměr: Mohou stroje cítit nebo chápat pocity? Stále více lidí se obrací k umělé inteligenci namísto k živému terapeutovi. A žádá ji o pochopení lidských pocitů.  Od dob Elizy urazila technologie dlouhou cestu. Nyní máte nepřeberné možnosti. Na světě je Pi, která se prezentuje následovně: „Vaše osobní umělá inteligence. Navržená tak, aby se vám stala oporou. Chytrá a kdykoli k dispozici“. Nebo Replika: „Je tu pro vás neustále, aby vám naslouchala a povídala si s vámi.“ Dále existují Woebot, Earkick, Wysa a Therabot. Ve výčtu bychom mohli dál pokračovat, pokud hledáte jen někoho – no, spíše něco – s kým si povídat. Někteří z těchto chatbotů byli vyvinuti s pomocí odborníků na duševní zdraví, zatímco jiní ne. Pro běžného uživatele je proto velmi těžké se v této nabídce vyznat.

Jedním z důvodů, proč se stále více lidí obrací na umělou inteligenci, jsou finanční náklady. Sezení s lidským terapeutem (ať už virtuálním, nebo osobním) mohou být drahá a často buď nejsou hrazena pojišťovnou. Mladší generace opustila lidského terapeuta, aby jej nahradila robotem, protože jí vinou recese klesly reálné příjmy. 

A je tu i přetrvávající stigma spojené s vyhledáváním pomoci v oblasti duševního zdraví. Brigid Donahue, sociální pracovnice a terapeutka v Los Angeles, vysvětluje: „Stále existuje velké množství rodin, ve kterých se z generace na generaci předávají stigmatizované názory na terapii a duševní zdraví. Ať už je to z kulturních, náboženských či jiných důvodů, nebo jen kvůli zakořeněným přesvědčením.“  

Existuje celá řada nástrojů k podpoře duševního zdraví, navíc kdykoli k dispozici a v symbióze s vaším diářem (to je ostatně motto Woebotu.) Vienna Pharaon, manželská a rodinná terapeutka a autorka knihy The Origins of You, říká: „Váš terapeut využívající umělou inteligenci nikdy neodjede na dovolenou, nikdy vám nepřeloží, ani nezruší sezení. Je pro vás k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Vytváří přitom dojem, že vás nemůže zklamat. Ale to vás přece neuzdraví.“ 

Výsledný stav uzdravení totiž často přichází v průběhu skutečného terapeutického sezení, při kterém se můžou dostavovat i nepříjemné pocity. A to se prostě nedá zautomatizovat. Vienna Pharaon doplňuje: „Pakliže jakýmkoliv způsobem eliminujeme nedokonalosti, lidské chyby a přirozená zklamání, která vyplavou na povrch během terapie, okrádáme své klienty o zkušenost s překonáváním výzev a konfliktů.“ Právě takzvané nedokonalosti lidského terapeuta přitom mohou být pro mnoho klientů uklidňující. „Pro každého, kdo vyrůstal pod intenzivním tlakem na dokonalost, mohou ‚chyby‘, kterých se terapeut dopustí, vést k nápravě,“ vysvětluje terapeutka Brigid Donahue.

Skutečností ale je, že na umělou inteligenci v oblasti terapie sázejí převážně členové mladší generace. A je to pochopitelné. Přirozeně se totiž orientují v moderních technologiích. Alyssa Petersel, sociální pracovnice, zakladatelka a generální ředitelka MyWellbeing, služby, která pomáhá lidem najít vhodného terapeuta, vysvětluje: „Mladá generace vyrostla s nějakým zařízením jako s pátou končetinou. Telefon je jejich prvním instinktem pro všechno.“

Brigid Donahue pro změnu doplňuje, že i generace Z vyrůstala během pandemie, a byla tak ochuzena o osobní kontakty a spoléhala se na chytré telefony a sociální média. Terapie s pomocí umělé inteligence se jim logicky jeví jako přirozená volba. Často se proto jako k prvnímu obrací na internet, nikoli na ostatní lidi. 

Důvod, proč je tenhle fakt pro odborníky přes duši obzvláště znepokojivý, je ten, že mladší lidé jsou emocionálně zranitelnější. „Má to hodně společného s tím, v jaké fázi vývoje se nacházejí. Ještě se u nich nevyvinula ta část mozku, která podporuje rozhodování nezávislé na názorech ostatních. K tomu si přidejte velmi přesvědčivé zařízení poskytující sebevědomé rady, které mladí lidé tak hltají, a máte zaděláno na pořádný problém,“ je přesvědčená Alyssa Petersel. V nedávné době dokonce došlo i na nejextrémnější případy, kdy uživatelé po konverzaci s chatboty ubližovali ostatním, nebo sami sobě. Například dvě rodiny z Texasu podaly žalobu na provozovatele aplikace Character.AI (aplikace, kde si uživatelé mohou vytvářet fiktivní postavy), jelikož její užívání mělo v jejich rodinách tragické následky. 

Jedná se sice o výjimečné příklady, ovšem riziko, že každý mladý člověk bude používat umělou inteligenci k terapeutickým účelům, tu prostě je. Alyssa Petersel říká: „Ztrácíte sílu a schopnost učit se, přemýšlet a rozhodovat se sami. Mladší lidé jsou v tomto obzvláště zranitelní, protože více věří v technologie.“ A srovnává je s lidmi nad 40 let. Ti, díky větším životním zkušenostem (některé z nich prožili bez jakýchkoli zařízení), bývají mnohdy skeptičtí, a o věcech více přemýšlejí.

Výše uvedené ale samozřejmě neznamená, že je nutné umělou inteligenci v tomto ohledu zavrhovat. Vienna Pharaon říká: „Musíme pochopit rizika a omezení a zároveň respektovat výhody. Rozhodně je jich dost.“ Jednou z výhod je fakt, že umělá inteligence je schopna rychle a efektivně procházet lékařské záznamy a dokumenty. Jako příklad uvádí Alyssa Petersel následují: Do umělé inteligence se vkládají stránky a stránky lékařských záznamů. Takže se pak stačí zeptat: „Jak jsem došla k téhle diagnóze? Chci odpověď v několika stručných větách.“  

Alyssa Petersel doplňuje: „Pokud chatbotovi využívajícímu umělou inteligenci řeknete, že chcete pracovat na rozvíjení vděčnosti (uvědomovat si a oceňovat to dobré, co se vám v životě děje a vyjadřovat za to vděčnost; pozn. překladu.), nejste si ale jisti jak, může vám představit deset návrhů. Co když je ale jedním z nich provádění průzkumu v městském bloku, který je nebezpečný? Anebo: co když je na stole návrh, abyste kontaktovali svého otce, se kterým máte dost komplikovaný vztah? Prostě musíte rozlišovat a úsudek si udělat sami.“ Začátkem letošního roku byl v časopise PLOS Mental Health publikován výsledek experimentu. V něm se postavil ChatGPT proti živému terapeutovi. Co ukázal? Účastníci jen zřídka rozlišovali mezi odpověďmi napsanými ChatGPT a odpověďmi lidského terapeuta. Výše také hodnotili odpovědi od ChatGPT. 

Prostřednictvím nejrůznějších studií se řeší hranice a rozsáhlý dohled ohledně užívání umělé inteligence v terapeutickém prostředí. Přesto stále panují obavy. „Chatboti nechápou nuance, ani nemohou situaci pochopit tak jako skutečný terapeut,“ podotýká Vienna Pharaon. Přístup umělé inteligence je sice bezprostřední, což v teoretické rovině vyznívá přitažlivě, ale to podle Brigid Donahue nedává dostatečný časový prostor k uzdravení se ze smutku nebo traumatu. I když se rady umělé inteligence mohou v danou chvíli zdát správné, co takový přístup udělá s klienty v dlouhodobějším horizontu? Alyssa Petersel se ptá: „Když máme určité řešení naservírované jako na talíři, co to udělá s naší vlastní schopností poradit si a učinit rozhodnutí na základě vlastních zkušeností a hodnot?“

Budovat si vztahy s umělou inteligencí a hledat útěchu u chatbota namísto u živého člověka může ještě více posílit pocit izolace a ovlivnit naši schopnost propojit se v reálném životě. Zatímco se o hrozbě umělé inteligence pro lidskou inteligenci diskutuje stále častěji (zejména v kontextu vzdělávání a toho, jak tahle technologie decimují naši schopnost učit se a kriticky myslet), stejně důležité je zvážit nebezpečí, která představuje pro lidské vztahy. A vztahy jsou klíčové pro terapii a její účinnost. 

Alyssa Petersel zdůrazňuje: „Přítomnost jiného člověka je důležitou součástí péče na chemické, fyzické a energetické úrovni. I virtuálně.“ Takové spojení může být mimořádně silné pro ty, kteří se cítí odpojeni od své vlastní emocionální reakce, doplňuje Brigid Donahue. Umělá inteligence může být skvělou součástí terapie, ale nikdy by podle odborníků neměla být jediným poskytovatelem terapeutické léčby. Toto je třeba si zapamatovat, neboť současná administrativa (míněno v USA, pozn. překladu) nadále dává volnou ruku velkým technologickým společnostem). 

Umělá inteligence není ani dobrá, ani špatná. V terapii ale nikdy nebude schopna nahradit hodnotu lidského spojení. „Některým lidem umělá inteligence opravdu brání v prožívání krásy a složitosti růstu a učení se skrze lidské vztahy. K přežití potřebujeme lidské spojení. Lidi potřebují lidi. Tečka,“ uzavírá Brigid Donahue.