Velký romantik Martin Kohout a jeho pocta Jane Campion

Martin Kohout je na tuzemské módní scéně trochu zjevením. Klidný, introvertní muž, který potřebuje chvíli, aby se rozpovídal. Mluví tiše, ale jakmile začne popisovat nad lookbookem svých šatů techniky, materiály a další zajímavosti, bariéra lehkého ostychu padá. V tvorbě se cítí jako doma. Svou inspiraci čerpá z filmového jazyka a ze zajímavých ženských hrdinek. Je jedno, zda jsou fiktivní, nebo skutečné. Pro Martina Kohouta je charakteristická práce s objemem, viditelná láska k dramatickým střihům a k historické módě. To vše v romantickém hávu, který se dnes už vidí málokdy. Návrhář sám je autodidakt, což možná někoho může dráždit, ale přes možné technické nedostatky, které Kohout rok od roku stále více odstraňuje a svou techniku zlepšuje, piluje a dotahuje, jsou jeho kolekce precizní především díky příběhům, které umějí vyprávět a které jejich nositelky samy dotvářejí. 

K těm, kdo rád nosí jeho šaty, patří přední české herečky jako Denisa Barešová, Beáta Kaňoková nebo nově i Aňa Geislerová. Drama v pěně dní dodávají jeho kreace ovšem i těm, kdo se jako hrdinky z filmů chtějí cítit jen tak. Zkuste se v jeho šatech projet městskou hromadnou dopravou – budete čelit nenápadným pohledům, ale také úsměvům a žádostem, abyste se „zatočila“ (true story). Ano, klidně jsem mohla tvrdit, že právě natáčím štědrovečerní pohádku a jedu z placu. Když jsem před pár lety vynesla jeho model na filmovou premiéru v Karlových Varech, cítila jsem se aktérka filmu. Jako Malá mořská víla obalená pěnou oceánu, ale takovou, která v sobě nese stopy, jak se k přírodě a světu kolem sebe chováme a vztahujeme. Je to pěna zatížená fosilním průmyslem, technologiemi i bezohledností, s níž nakládáme se zdroji. Jako by na svém těla tahle víla musela kromě nánosu chaluh a mušlí nosit také plastová brčka a byla nasáklá surovou ropou… Jedny šaty a probudí ve vás Hanse Christiana Andersona! Martinovy šaty jsou skutečně kouzelné. Osobně ho beru jako jednoho z posledních skutečných romantiků, s nimiž sdílíme tento svět. Karel Hynek Mácha, Martin Kohout! Zní to dramaticky, ale kdy jindy se k takovému jazyku uchýlit, než když je řeč o tvůrci, který právě s dramatem pracuje. Tentokrát si vybral jedno vskutku epické – film Piano od Jane Campion.

Nápad na kolekci ve stylu hlavní hrdinky Ady z Piana nosil podle svých slov Kohout v hlavě už nějakou dobu, jenže na ni nikdy nebyla ta správná chvíle: „Ta je teď,“ říká tiše a nenápadně se pousměje. Důvodem jsou i nové možnosti, které se týkají materiálů, jejichž portfolio rozšířil. Poprvé pracuje s hedvábím, tedy s materiálem stejně krásným jako nákladným. V surovém hedvábí se dokonale zrcadlí jak divoká novozélandská krajina filmu Piano, tak vnitřní pnutí hlavní hrdinky, které ve filmu ostatně odráží právě krajina. Jde tedy o dokonalé zrcadlení v zrcadlení. „Poprvé pracuji i se zelenou. Líbí se mi, jak prostředí ve filmu hraje barvami a jak je vlastně tak trochu špinavé. I tentokrát u některých modelů pracuji se silikonem a s krajkou a také s plisováním. Chtěl jsem nějakým způsobem rozpracovat korzet a vznikl z toho otevřený, dekonstruovaný živůtek. Zajímala mě i hra s krinolínami, ale nechtěl jsem z modelů v kolekci dělat kostýmy,“ vysvětluje. „U korzetu jsem volil vystříhávání, drží tak tvar, ale je vidět i holá kůže. Největší překážkou bylo vymyslet, jak ho vyztužit. Nikdy předtím jsem korzety nedělal a netušil jsem, jaký je správný postup. Nakonec jsem to vyřešil pružnými plastovými pásky, ze kterých se dělají třeba pouta. Také jsem se chtěl vyhnout zipům, které by narušily ten lehce dobový harmonický ráz, a většinou využívám vázání na mašli.“

Pro Kohoutův rukopis je typická práce se silikonem a ta nechybí ani tentokrát. Během let ji vyladil k dokonalosti: „Vymyslel jsem trochu jiný způsob aplikace. Naposledy jsem silikon hodně propojoval s krajkou a s háčkovanými závěsy a ubrousky, tentokrát jsem využil například sušené květiny, které jsem do silikonu zapustil.“ Právě s květy Martin Kohout pracoval už ve své předchozí kolekci a přemýšlel, jak je zapojit i tentokrát: „Nejdřív jsem chtěl využít skutečné bahno a šaty nějak ušpinit, ale nakonec to nedávalo smysl, takže jsem opět použil silikon a díky tomu zjistil, že s květy vypadají skvěle.“

Pro módní přehlídku i lookbook celé kolekce zvolil Kohout čisté prostředí jako protipól k Maxspace v Pragovce, kde představil minulou kolekci v hravé scenérii plné barevných vjemů. Právě mezi bílými stěnami na betonové podlaze mohly šaty a drama do nich všité dokonale vyniknout. Nenápadně temná a jak jinak než dramatická dronová hudba postupně nabírala na intenzitě, ale dala vyniknout nepřeslechnutelnému zvuku šustění surového hedvábí na neméně surovém betonu. Když jsme se pár dní před prezentací s Kohoutem sešli, abychom kolekci probrali, nemohla jsem se nezeptat právě na soundtrack přehlídky. Přece jen hlavní motiv filmu z dílny Michaela Nymana je ikonický. Ale Kohout měl jasno, pouštět jej nebude: „To už by byl prostě kýč. Měl jsem návrh, že by tam dokonce přímo piáno bylo a hrálo by se na něj, ale ne!“ směje se. Volba temných dronů byla každopádně dokonalá. Stačily totiž pouze šaty, aby se vám v hlavě začal odvíjet film. Místo šatů jsem viděla mušle a organické tvary evokující pláž a nánosy, které na pobřeží vyvrhává příliv. Neodbytně se mi vracel nápad, že by byl Kohout skvělým kostýmním výtvarníkem, a když se zeptám, potvrdí mi to. Ano, jednou si práci kostýmního výtvarníka rád vyzkoušel. A co kdyby taková nabídka přišla nečekaně hned?

„Mě už jednou oslovila Beáta Parkanová, ale zatím k ničemu nedošlo. Ale nebránil bych se, kdyby podobná nabídka přišla. Lákal by mě víc film dobový, ale nemůžu si tak asi úplně vybírat. Hodně přemýšlím a pracuju filmově, takže by mi myslím kostýmní výtvarnictví vážně sedlo.“ Já si to myslím také. Šaty Martina Kohouta udělají filmovou hrdinku i z vás, a to zcela bez filmu. A s ním by to mohlo celé dokonale zapadnout jako dílek puzzle do skládačky.