Diplomky z ateliéru Módní tvorby UMPRUM se staly protestem proti módě coby popu

Není to oděv a oděv to připomínat zřejmě ani nemá. Po letech vypracovávání a odevzdávání detailních a konstrukčních celků se Martin Humpolák rozhodl ukončit studium vztyčeným prostředníčkem. Vrchol autorského sebevědomí jej dovedl k vyobrazení souboje těla a duše, zároveň však byla v práci cítit frustrace z oděvní tvorby. Rozpad jednotlivých celků byl snad záměrně odbytý, show však uvedl velkolepou. 

V diplomce se k oděvu nechtěla příliš přihlásit ani Lenie Hanz, která každý look zamýšlela spíš jako objekt či směsici materiálů. Uvažovala, co znamená oblečení, když jej odložíme, svlečeme, a ono tak ztratí svůj tvar. Proto v kompletech střídala měkké úplety i ostrý kovový drát, konstrukční vrstvu navíc, kterou při defilé cast opatrně sundal za zpěvu lidové písničky znějící do ticha jen pár vteřin poté, co se reproduktory přestaly třást v návalu techno hudby.   

Rozpadem či skládáním zdánlivě rozpadlých vrstev se zabývala i Natalis Repkovská, která obvykle precizní formy vyměnila za daleko spontánnější tvůrčí proces. Při poslechu zvuků z parku ve Fontainebleau u Paříže vytvořila jakýsi vizuální překlad akustických vjemů, čímž vznikly oděvy připomínající biologické bujení, nahodilý růst, intuitivní i chaotické přírodní prostředí, ve kterém jako by vše vznikalo spontánně, ale přesto podle řádu. 

Ze všech tří výše zmíněných diplomek byl cítit pokus o útěk ze zodpovědnosti vůči diváctvu. Nechuť být tím návrhářem, kterého si publikum představuje a který doprostřed révou obrostlého nádvoří Klementina přijede ve zlatém kočáře, byla dost znatelná. Od té doby, co se móda stala popem, se holt její autoři musí znovu popasovat s tím, jak získávat popularitu, a přesto si ochránit autorské nitro.