Úsvit digitální módy

Kdo říká, že nemůžete mít PhD z módy? Jan Tepe je výborným příkladem toho, že to jde, respektive půjde. V současnosti se zaměřuje na zkoumání toho, jak může digitální materiál ovlivnit proces navrhování a zároveň jak je možné vnímat a vyjadřovat se oděvem existujícím někde mezi fyzickým a digitálním světem.

Nejprve je důležité porozumět tomu, z jaké perspektivy módu a její budoucnost nahlížíme. Přestože se musíme zabývat běžnými požadavky a výzvami naší doby pramenícími z různých odvětví módního systému, například udržitelnější výrobou oděvu, je pravděpodobné, že každý subsystém čelí odlišným potížím, a proto má také jinou vizi toho, jaká by v budoucnosti móda měla být. To vyvolává otázku, co je vlastně myšleno inovativním materiálem. Hovoříme o biologicky odbouratelných textiliích nebo dokonce o materiálech digitálních? Proto si myslím, že se móda nemůže začít ubírat jedním specifickým směrem ve jménu inovace, ale potřebuje se vydat do více stran. Věřit v jedno potenciální řešení, které povede k lepší budoucnosti módy, by mohlo být nebezpečné, protože náš svět si žádá ucelená řešení, která mohou vzejít pouze z různých směrů zároveň – například se musí zabývat jak odbouratelnými látkami, tak materiály digitálním.

Než na otázku odpovím, možná by pro čtenáře nejprve bylo zajímavé vysvětlení rozdílu mezi oblečením a módou. Oblečení je syrový, generický materiál, který se nosí na těle, kdežto móda obsahuje hned několik různých společenských významů. Když tedy hovořím o digitálních oděvech, odkazuji převážně k módě. Jde o různé způsoby, jak vyjádřit něčí identitu, společenské hodnoty a osobní víru vizuálně, a to takovými formami, které nemusí být ve fyzickém světě možné. Takové druhy oděvu poskytují alternativní zkušenosti s oblékáním a vyjadřováním se – a to díky tomu, že pomocí chytrých zařízení promítají vizuální obsah na něčí tělo. Následně je možné sdílet takové fotky nebo videa s přáteli i širší komunitou na sociálních médiích. V tomto smyslu nejsou digitální oděvy příliš odlišné od fyzických, protože z hlediska módy umožňují lidem, aby se jejich prostřednictvím vyjadřovali. Rozdíl je v tom, jak nošení těchto různých typů oděvů sdílíte se svým okolím. Zatímco fyzické oděvy jsou na lidském těle k vidění neustále, třeba na ulici, digitální oděv primárně zažíváte prostřednictvím obrazovky nějakého technologického zařízení. Posuzovat digitální oděvy jako životaschopnou alternativu fyzických oděvů je relevantní, protože už nyní můžeme sledovat změnu v tom, jak se lidé svým oděvem vyjadřují. Mnoho lidí používá platformy sociálních médií, jako je Instagram, TikTok, Snapchat nebo Facebook, ke sdílení různých stylů a looků se svým okolím. Takže vyvstává otázka, jestli k tomu skutečně potřebujeme fyzický oděv, anebo nám stačí nosit digitální.

Rozšířená realita obecně vzato proces navrhování převádí do hmotného světa, protože umožňují designérovi, aby svůj návrh zažíval i tělesně. Ale co je to vlastně rozšířená realita?

Technologie rozšířené reality svým uživatelům dovoluje propojit fyzický prostor s digitálním. XR je termín, který zahrnuje virtuální realitu, rozšířenou realitu a mixovanou realitu – každá z nich propojuje fyzické s digitálním odlišným způsobem. Virtuální realita umožňuje prozkoumávat digitální světy tělesnou interakcí, zatímco rozšířená realita promítá digitální obsah do fyzického prostoru. Mixovaná realita jde o krok dál tím, že dovoluje nejen projekci digitálního obsahu do fyzického prostoru, ale také uživateli dává možnost s tímto digitálním obsahem tělesně interagovat. Podstatným aspektem všech těchto technologií je, že tělo a tělesné vnímání jsou středobodem interakce s digitálním obsahem.

To je pro módu důležité, protože designéři vytvářejí produkty, které zažíváme tělesně, ať už tak, že je přímo cítíme na kůži a chodíme v nich, anebo jen tím, že se na ně díváme. Takže navrhovat oděv pomocí těchto technologií v sobě nese kreativní potenciál, který se vytrácí, pokud na počítači navrhujete pouhým klikáním. Z hlediska tradičních návrhářských přístupů to znamená, že by designéři mohli provádět draping digitálními textiliemi na digitálních tělech podobných jejich fyzickým protějškům. Díky tomu, že by designér digitální prototyp mohl zažít tělesně, by na něm mohl odhalit chyby, kterých by si jen sledováním obrazovky nemusel všimnout.

To by v praxi mohlo znamenat, že by designéři navrhovali trojrozměrně v digitálním prostoru rukama a mezitím by software na pozadí generoval oděvní vzory potřebné pro konstrukční proces. Designér by se mohl soustředit na navrhování a software by jeho vizi přetvářel ve funkční prototyp. Pak by se mohla využít rozšířená realita k tomu, aby se digitální prototyp promítnul do fyzického prostoru a designér mohl zhodnotit, jestli prototyp splňuje jeho očekávání, aniž by bylo nutné vytvořit fyzický produkt.

A to nejdůležitější – zákazníci by mohli oděvy promítat do svého obýváku nebo přímo na své tělo a lépe zhodnotit, jestli si je chtějí koupit nebo ne. Společnosti by pak tyto návrhy zhotovovaly na objednávku, čímž by se redukoval odpadní materiál i výrobní náklady.