Fashion

Jsem to, co nosím? Nebo to teprve budu?

Jako malý jsem rád nosil elasťáky s potiskem ovoce a teď jsem strašně sladký. Náhoda? Nemyslím si.
Říká se, že šaty dělají člověka. Anebo že člověk dělá šaty. Já dělám v módě, a tak mám čas nad takovými věcmi přemýšlet, heč. Dělám v módě a myslím si, že člověk dělá šaty, aby šaty dělaly člověka. Šok.
Ochladilo se. Léto mele z posledního, já s nápady na outfit taky. Ráno jsem stál před zrcadlem a díval se na svůj odraz navlečený do nového roláku. Cítil jsem se jako někdo jiný. Uvažoval jsem nad tím, jak nové oblečení pokaždé způsobí, že se cítím jaksi znovuzrozený, a vzpomněl jsem si na slova Heleny Jarošové, teoretičky módy, již uctívám a tímto zdravím. Když jsem s ní loni konzultoval jeden ze svých článků, pověděla mi:
„V Panu Testovi, tak se jmenuje útlé prozaické dílo francouzského básníka Paula Valéryho, které zachycuje zvláštní psychologický a filosofický portrét osamělého muže, čteme: ‚Jsem jsoucí a vidoucí se; vidoucí se, že se vidím.‘ Takového pana Testa by patrně nový oblek přesvědčil o jeho jsoucnosti, o tom, že tu je na světě a dokonce, aniž by pořád stál před zrcadlem. Ví, že je v tom obleku aktuální a jako by se viděl, ví, že je v tom obleku, který si přece sám vybral, jiný. A podobně paní, která si na jaro, kdysi to bylo pravidlem, pořídila nový kostým nebo aspoň nový klobouk a v tomto svém Novém pak jde přes celé náměstí malého města na vlak do Prahy, se též cítí jako jsoucí a vidoucí se – že se vidí. Jde jaksi jinak, vzpřímeně a rázně, krok je rychlejší, mladistvější. Všichni to na ní vidí a ona prožívá svou obnovu. A to je také moc módy. Obrozujeme se jí, neboť ona má moc obnovit naši omšelou a obnošenou existenci. Kdo by o to nestál?“
Miluju ji.
Jen pro pořádek: Móda nás nenutí obnovovat se každou sezonu. Móda se jen velice sugestivně ptá, zda opravdu chceme vypadat pořád stejně, potažmo zůstat beze změny. „Jo? Fakt? Seš si stoprocentně jistý, že chceš být dál něčím mezi komparzistou z Chorus Line a Britney Spears, když si v roce 2007 oholila hlavu a pokusila se fotografovi rozpíchat auto deštníkem? No dobře, Martine, jak myslíš.“
S každou takovou obnovou dostáváme skvělou příležitost zhodnotit, kým jsme a kým bychom být chtěli. Věřím, že oblékání je jako myšlení. Síla myšlenky, síla outfitu. Tak trochu fake it till you make it. Příklad: Vzhledem k tomu, že jsem vždy chtěl dělat balet, bych měl hledat inspiraci u Thoma Browneho. A taky že jo. Ba ne. Ale možná jo. No spíš ne. I když proč by ne. Kdo ví. Nechte mě.
Foto: Imaxtree
Them Browne, jaro/léto 2020
Taky se říká, že jsme to, co jíme. Vždycky mě zajímalo, proč se neříká, že jsme i to, co nosíme. A tohle je možná jádro pudla. Co si oblečeme dneska, totiž neurčuje pouze to, kým jsme, ale i předurčuje, kým se teprve staneme. Jak osvobozující, vzrušující myšlenka, s níž se probírat novými kolekcemi.
Nebo přemýšlím moc?