Móda
Foto: We're next
Nemusíme se doprošovat, aby nás respektovali, říká návrhář Sander Bos
Jana Patočková20. 10. 2025
V módě vám může pomoct náhoda, ale musíte být připraveni. Sander Bos, mladý belgický tvůrce s výrazným rukopisem, připravený rozhodně je, ať dělá na nové kolekci plně show-stopping kousků, soutěží v reality show, anebo šije na míru. Na jubilejní desáté přehlídce We’re Next letos v září na pražských Roztylech představil pod svým labelem Miss Bos novou kolekci, která reflektovala smrt jeho babičky. Modelky defilovaly za zvuků Pictures of You od The Cure skryté pod maskami a show byla velmi emotivní. Plné emocí, vášně a humoru bylo i naše povídání.
Foto: Petr Sajgal
Sander Bos (30), tvůrce, který stojí za značkou Miss Bos, se narodil v belgickém městečku Hasselt a odmalička věděl, že jeho cestou je umění. „Neustále jsem kreslil a maloval, a tak jsem logicky šel na uměleckou střední, která je u nás v Hasseltu mimochodem vyhlášená. A když přišlo na to jít dál, došlo mi, že umělecká díla – obrazy, sochy – jsou objekty určené do galerií a muzeí. Ale já cítil, že tam moje věci (aspoň zatím) nepatří. Líbí se mi představa živého umění, jako je hudba. Je to umění, které může mít přímý vliv na společnost, v níž vzniká. A přesně to je móda. Navíc zpívám dost otřesně, takže hudba nepřipadala v úvahu. A tak jsem se přihlásil na Akademii v Antverpách a bohudík mě vzali,“ směje se Sander Bos, výřečný a veskrze zábavný společník pro konverzaci o módě a umění i pro úvahy o své generaci a přístupu, jímž se nebojí bořit zažité pořádky.
I jeho výřečnost a sebevědomí mu dopomohly, že se stal miláčkem publika – před pár lety se totiž zúčastnil soutěžní reality show Making The Cut. V tehdy zbrusu novém pořadu pod taktovkou Heidi Klum, Tima Gunna a gigantu Amazon to dotáhl až do finále (a pozor, spoiler), ale nevyhrál. V obecenstvu i v porotě nicméně zanechal nesmazatelnou stopu. „I teď se mi ozývají lidé z celého světa s tím, že právě zhlédli řadu, kde jsem vystupoval, a chtějí si od mne něco koupit. Zrovna teď na letišti za mnou přišel jeden týpek s tím, že mi fandí! Ale jsem trochu stydlín, takže jsem jen sklopil oči a slušně poděkoval.“
Rozvíjet vlastní styl a nebát se nevyšlapaných cest
Letos na podzim nebyl Sander v Praze poprvé, naopak sem jezdí pravidelně s Lukášem Spilkou, zakladatelem platformy We’re Next. Jsou totiž spolužáci z antverpské Royal Academy of Fine Arts. „Do Prahy jezdím vždycky na show. Buď v rámci We’re Next předvádím svoje věci, nebo jen pomáhám, ale hlavně jsem tu prostě s kamarádstvem,“ popisuje s nadšením Sander Bos a popisuje, že celá akce vznikla kdysi z Lukášovy reakce na tehdejší změny, jež ve škole probíhaly a týkaly se právě studentských přehlídek. „Na závěrečnou přehlídku jsme tehdy nemohli vybírat třeba ani vlastní hudbu a Lukášova reakce byla taková, že si prostě uspořádáme něco sami. A my bez váhání souhlasili.“
We’re Next tedy vzniklo z potřeby mít vlastní hlas a platformu, kde by vás nic neomezovalo?
Myslím, že Lukáš chtěl mít nad věcmi kreativní dohled, a to jak nad svými kolekcemi, tak nad přehlídkou. Chtěl, aby si studentstvo mohlo vybírat hudbu a aby mladé talenty měly vůbec místo, kde předvádět. Mnoho škol přehlídky dokonce už vůbec nedělá, takže je jasné, že si studentstvo začne organizovat vlastní eventy, ale We’re Next patří k prvním. A za tu dobu vážně vyrostlo – letos slaví deset let! Pro mě to tehdy bylo také poprvé, co jsem se podíval do Prahy.
Vzpomínáte na své první dojmy?
Bylo to super. Mám pocit, že jsem tehdy vůbec poprvé zažil takovéhle propojení mladých lidí – a teď nemyslím věk, spíš mentální nastavení. Byla to parta, která chtěla tvořit něco zábavného, kreativního a cool a skutečně to dostat do povědomí, než aby seděla doma a jen si stěžovala. Mělo to energii a náboj. Let’s fucking do it. Což bylo super.
Máte pocit, že tahle let’s fucking do it energie je typická pro tvůrce a tvůrkyně z řad generace Z?
Myslím, že ano. Ale neznám tak dobře starší generace, nebyl jsem u toho, když začínaly ony. Hledání způsobu, jak se odlišit, jak o sobě dát vědět a jak stvořit vlastní kreativní jazyk, je navíc podstata našeho oboru. Nejvíc se projevuje právě u mladých lidí.
Jak se vyvíjel váš kreativní jazyk na pozadí studia umění a módy, navíc s vědomím silné belgické módní tradice?
Zezačátku to bylo těžké. Pokud jste se vy nebo vaše tvorba měli objevit v časopise, často se o vás referovalo jako o „novém – doplňte slavné jméno některého z tamních návrhářů“. Ale my jsme my! Je přece úplně v pořádku být Sander Bos místo toho, abych byl nový Dries Van Noten, což říkám s veškerým respektem, jenž k němu a k dalším, kdo pomohli dostat Belgii na mezinárodní módní mapu, mám. Ale to, o co dle mého skutečně jde, je jejich práce. Dries je Dries právě proto, že je Dries. A to platí pro každého.
Jaká je aktuálně belgická módní scéna?
Mnohem víc lidí se dnes pouští do podnikání na vlastní pěst. Když jsem před osmi devíti lety končil školu, bylo nás v ročníku sedmnáct a z toho jen já a další dva jsme se chtěli postavit na vlastní nohy. Ostatní chtěli vstoupit do zajetého systému módního průmyslu a i jejich portfolia a zaměření během studia tomu odpovídala. Příklad: někdo, jehož cílem bylo pracovat u Balenciagy, tvořil ve stylu, který té značce konvenoval. Dnes cítím, že daleko více lidí chce tvořit svoje věci, rozvíjet vlastní styl a často prostě jen nenásledovat tu předvídatelnou kariérní trajektorii. Místo pětileté stáže ve věhlasném módním domě tu jsou lidé, kteří místo toho třeba začnou háčkovat, dávat své výtvory na Instagram a efektem sněhové koule je z toho najednou byznys.
Takže to pomohly změnit i sociální sítě?
Rozhodně. Internet je marketing zdarma, dostupný všem. Potenciál dosahu je velký a i já jej využívám. Tradiční kariérní cesta je tu pořád, ale existuje už daleko víc způsobů, jak do ní naskočit, a vždycky je nějaká alternativa. Být vidět je dnes mnohem snazší, o čemž mluvím z vlastní zkušenosti. Dost věcí se v mé kariéře pohnulo i díky super postu na Instagramu. Jsem z malého belgického města a nikdy by mě nenapadlo, že se moje produkce dostane k lidem z USA nebo z Japonska. Bez sítí by to nešlo. Nebo asi ano, ale to bych musel chodit po Japonsku a rozdávat letáčky. Takhle je to snazší. Ale pozor! To, že máte reach, ještě neznamená, že máte vyhráno. Záleží taky na tom, jak s tím dosahem umíte naložit. Dosah automaticky neznamená nabídku práce nebo novou klientelu.
Foto: Naty The Child
Foto: Naty The Child
Foto: Naty The Child
Máte pocit, že módní průmysl ty nové cesty vidí a respektuje? Nebo jde pořád o docela elitářské prostředí?
Je to trochu horská dráha, nahoru a dolů. Na druhou stanu my se přece nemusíme nikoho doprošovat, aby nás respektoval. Pokud někdo najde moje věci na internetu, líbí se mu a koupí si je, slay. Pokud raději půjde na Champs-Élysées, nakráčí do butiku Chanel a nakoupí tam, slay. Na konci dne jde o dva nesrovnatelné vesmíry. Nám, co nemáme na účtu miliardy na marketing, může být jedno, kdo nás respektuje nebo ne, nemusíme se doprošovat.
Důležité tedy je najít zákaznictvo a svůj okruh sledujících?
Určitě. U nás v Miss Bos neprodukujeme ve velkém. Děláme hodně na míru nebo hotové modely necháváme upravovat na tělo konkrétního zákazníka nebo zákaznice. Můžete si u nás vybrat od extra malých po extra velké velikosti, ale můžete k nám taky poslat míry a my vám cokoli customizujeme. Tvoříme po jednotlivých kusech podle objednávek.
Jde i o udržitelnost?
Rozhodně. Ale tvoříme si tím i osobnější pouto s klientelou. Babička mi často vyprávěla, jaké to bylo u nás v Hasseltu za starých časů, když tam nebyly obchody s oblečením, ale chodilo se do krejčovského salonu, kde se všechno upravovalo přímo na tělo. A bavíme se o době před padesáti lety. Geniální, že? Takže ano, je to udržitelnější, máte tak pod kontrolou kvalitu a ještě si můžete se zákaznictvem popovídat.
Má belgická oděvní tvorba nějaké typické prvky? Nebo je dnes móda až příliš globalizovaná a zeměpisně nerozlišitelná?
Antverpy si pořád uchovávají svůj specifický styl. Na ulicích to ale neuvidíte. Street style je superglobalizovaný a vlastně dnes téměř neexistuje. Ale v zahraničí antverpskou módu všichni milují, a když se zeptáte, začnou vám vyjmenovávat jména jako Dries Van Noten, Ann Demeulemeester... a další z antverpské šestky. Každý z nich má velmi specifický a jasně formulovaný pohled na módu, a to je hodně antverpské. Jako by si každý z nich řekl, co přesně bude dělat: „Mám rád květiny, potisky a tento typ siluet, takže se budu věnovat přesně tomu,“ nebo „Mám rád černou, průsvitné materiály a volné siluety.“ Všechno je dost jasně definované a ano, jejich tvorba má vlny, ale ten rukopis je vždycky velmi přesně daný. Ale jak říkám, na ulici to neuvidíte. Nicméně v cizině potkávám lidi, co nosí antverpské návrháře pořád.
Pociťoval jste vliv antverpské šestky i během studia?
Ano. Dries nám mimo jiné přišel udělat masterclass, Walter (módní návrhář Walter Van Beirendonck, pozn. red.) vedl katedru módní tvorby a ve třeťáku mě učil. Jejich vliv je cítit, ale dokážou z vás vytáhnout maximum tak, abyste to byli vy. Nechce se po vás, co dělali oni. Studium je o hlubším hledání vašeho osobního stylu a o jeho rozvíjení. Jdeme hodně do hloubky.
Co je typické pro váš rukopis?
Zezačátku byly moje věci o dost šílenější, přece jen jsem přišel z umělecké školy. Říkali mi třeba: „To není návrh šatů, to je kresba,“ a já moc nevěděl, jak to myslí. Neviděl jsem rozdíl. Dělal jsem superbarevné věci, využíval jsem techniky typické pro malbu a vycházel ze světa krásného umění. Postupně se to usměrnilo a já došel do bodu, kde jsem teď. Konečně dělám módu a oděv, ne sochy a obrazy. Ale vždycky je v tom kapka umění. I můj tvůrčí proces se vyvíjel. Dřív jsem víc vycházel z kreseb, maleb a moodboardů. Posledních pár let začínám tak, že skicuju, u toho poslouchám hudbu a přemýšlím nad konceptem.
Jak moc přemýšlíte také ekonomicky? I to je důležitý aspekt vlastní značky...
Určitě je a myslím na to, zároveň nechci přijít o podstatu toho brandu. Aktuálně se nám daří komerční a kreativní stránku docela dobře vyvažovat. Aspoň myslím, naše účetní vypadá spokojeně, takže jsem spokojený i já. Většinu toho, co vyděláme, dáváme zpět do značky. Zatím to tak chci nechat, abychom mohli růst. Značka je jako miminko, které v této fázi musíme nonstop kojit. Nebo zalévat jako stromek, chápete (smích).
Je vaše generace citlivější na pracovní podmínky?
Foto: Petr Sajgal
Foto: Petr Sajgal
Řekl bych, že ano. Daleko více si uvědomujeme, že jsme lidé a že bychom se k ostatním měli chovat s respektem. Pracovní prostředí by nemělo nikoho vykořisťovat, měli bychom nastavovat normální pracovní podmínky. Snažím se o to obzvlášť, co se týče stáží, které vás mají něco naučit a ukázat, jaké by to mělo být v tom „ostrém“ provozu. Se stážisty pracujeme hlavně na nových kouscích, takže mají všechen čas světa a není tam tlak. Začínáme od základního kreslení střihu, pak zkusíme třeba, jak se všívá zip. Můžou si vybrat, jakou techniku si chtějí zkusit, chodí se mnou nakupovat látky... Takže ode mne dostanou základ toho, jak to v ateliérech chodí na denní bázi, ale i techniky šití. Studenti si ode mne tedy odnáší, doufám, nejen tu zkušenost, ale opravdu praktický základ. Chci, aby si vedli poznámky, a ten sešit si pak odnesou s sebou a měl by jim sloužit. Jsem docela přísná máma, ale chci, aby byli připravení.
Vy za sebou podobnou stáž nemáte?
Ne. Ve škole to nebylo povinné a ani na to nebyl čas, dostávali jsme úkoly i přes léto. A po škole jsem si našel vedlejšák, abych si něco vydělal a mohl provozovat značku. Vlastně jsem stáž hledal a nikdo mě nevzal, tak jsem si řekl: Víte co? Trhněte si (smích).
Kde jste si přivydělával?
Dělal jsem kdeco. Pracoval jsem ve zmrzlinářství, dělal jsem v baru, ale nejdéle ze všeho jsem pracoval v hamburgrárně. Nejlepší byly ty noční džoby, protože přes den jsem mohl být se stážisty, pracovat a pomáhat. A večer jsem se změnil v barmana.
Peníze hrají v módním byznysu asi hodně důležitou roli...
Nejen v byznysu. Peníze potřebujete prostě a jednoduše k tomu, abyste mohli přežít. Potřebujte něco jíst, někde bydlet. I tenhle prostý základ něco stojí.
Když jsme u peněz, nemůžu vynechat další důležitý milník vaší kariéry, a to je účast v reality show Making the Cut, kde jste spolu s dalšími módními tvůrci a tvůrkyněmi z celého světa soutěžil o celý jeden milion dolarů. Jak vás tato televizní zkušenost ovlivnila?
Určitě ovlivnila to, jak přemýšlím a přistupuju ke své značce. Co se týče mého pohledu na módu, tak ne tolik. Přece jenom je to pořád jen televizní show. Ale bylo to tedy jako vařit se v papiňáku, byli jsme pod neustálým tlakem. Hodně se akcentovalo, abychom všechno dělali supernositelné, přece jen šlo o Amazon. To jsme zezačátku nevěděli, ale jakmile jsme před sebou měli ty výzvy, bylo to celkem jasné. V té době ještě neexistovala Miss Bos a já se jako návrhář teprve vyvíjel a ohledával, jaký jsem vlastně tvůrce, co pro mě móda znamená a co chci říct.
A zjistil jste to tam?
Určitě. Pomohlo mi to si pár věcí ujasnit a zkusit udělat něco nositelnějšího.
Pomohly vám rady od Tima Gunna?
Ano. On je fakt zlatíčko, vždycky velmi milý a laskavý. A stejně tak všichni z poroty, ačkoli ze všech nejraději jsem měl Naomi.
Naomi Campbell, vážně?
No, ano! Je prostě upřímná a to mám rád. Ale třeba ve chvíli, kdy někdo vypadl, byla právě ona ta první, kdo se zvedl, šel za tím člověkem a řekla mu, že ten outfit nebyl dobrý a na čem by měl zapracovat, ale že má talent a ať to nevzdává, že to je jen zlomek jeho cesty, ať vydrží. Naomi byla milá a dobrosrdečná, ale zároveň říkala věci tak, jak jsou. Často ty modely, co kritizovala prostě a jednoduše, stály za prd. Nelhala. Což je za mě lepší než někdo, kdo vás pořád chválí, maže vám med kolem pusy a myslí si svoje. Tak se nikam neposunete.
Je těžké si nebrat kritiku osobně?
Naučil jsem se s tím vypořádat už ve škole, na akademii. Vedoucí, strašně fajn lidé, kteří pro studentstvo udělají první poslední, jsou zároveň upřímní. Na rovinu vám řeknou, co je dobré, co není, na čem zapracovat. Pokud chcete růst, musíte se připravit, že nebudete slýchat jen příjemné věci. Pokud něco ušiju špatně, tak chci, aby mi to někdo řekl, ať to příště už můžu udělat dobře. Ale myslím, že jsem si to nikdy nebral moc osobně.
Bylo v soutěži něco, co vás překvapilo nebo zaskočilo?
Odnesl jsem si hodně vzpomínek... A jeden specifický moment? Myslím, že to bylo v Japonsku, když jsme dostali zadání Harajuku Streetwear. Řekl jsem si, že se soustředím na tu část „harajuku“, protože to prostě byla moje věc. Dost lidí dělalo sportovní modely, různé bundy a tak, ale to nebyl můj styl. Já to pojal víc „bold“. No, a Heidi (Heidi Klum, pozn. red.) za mnou pak přišla a říká mi, že se mnou porota tenhle týden nebude moc mluvit, protože jsem tak docela nesplnil zadání. Ale ty modely byly pěkné, takže mě nechají projít. A já byl jakože: „Mmmkey... Tak pokud jsem nesplnil výzvu, tak mě klidně můžete poslat domů.“ Nepotřebuju zvláštní zacházení. Namíchlo mě to. Mohli mě prostě v klídku poslat domů, jestli to podle nich bylo mimo a nenositelné. Tak mě to vytočilo, že jsem si u další výzvy řekl: „Co když po mně prostě chtějí obyčejné tričko?“ A tak jsem ho udělal prostě proto, že mě vyhecovali. Chtějí nositelnost? Ukážu jim nositelnost! No, a já tu výzvu vyhrál. Každopádně věděli, jak na mě (smích).
1 / 16
Kolekce Miss The Presence of Absence, SANDER BOS
Nemrzelo vás, že jste nakonec nevyhrál?
Ne, vůbec. Myslím, že vítěze Jonnyho vybrali správně, stejně tak Esther na druhém místě. Byli v rámci konceptu té show lepší. Přece jen šlo o to, čí značka bude ta nejlepší. A upřímně, mně bylo tou dobou čtyřiadvacet a teprve jsem začínal. Myslím, že jsem snad ani neměl e-shop.
Proč jste vlastně přihlásil? Byla v tom byznysová strategie, nebo zvědavost?
Já se nepřihlásil! Oni našli mě. Pořád mi chodily takové zvláštní outlookové maily s růžovým pozadím, kde bylo v předmětu capslockem něco jako „zkus konkurz do téhle módní soutěže“. A já si samozřejmě myslel, že jde o nějaký scam. Navíc to byl tehdy nový formát, nikdo o něm nic nevěděl, nešlo nic dohledat. Ale pak mi přišlo pár mailů z gmailové adresy, které mě prosily, jestli bych jim mohl dát vědět, a tam už mi psala konkrétní osoba s tím, že viděla moji práci. Moji druhou kolekci totiž nasdílela CFDA (Council of Fashion Designers of America, pozn. red.). Já jim tehdy mimochodem napsal, že jim moc děkuju, ale že by měli vědět, že nejsem Američan a že nechci nikomu brát místo, když je to americká stránka. Odpověděli mi, že je to fuk. A když pak organizátoři soutěže hledali americké tvůrce, tak šli logicky na tuhle stránku, kde narazili i na moje věci, a kontaktovali mě. Byla to náhoda. Možná že prostě jen nějaký stážista nezkontroloval, odkud jsem, a postnul moje věci (smích). A já tak nakonec skončil v reality show.
Takže někdy to prostě je jen o štěstí?
Někdy je to o štěstí, ale i tak za mnou byly už nějaké ty roky práce.
Doporučil byste podobnou zkušenost?
Rozhodně. Ale s vědomím toho, že jde o něco, co vám musí sednout a musí vám v tom být dobře. Já o sobě vím, že jsem celkem osobnost, mám výrazný charakter a vím, jak s tím pracovat.
Díval jste se třeba na Project Runway?
Moje sestra se dívala a já ji vždycky nutil, ať to vypne. Nesnášel jsem ten pořad, přišel mi jako strašná nuda. A její kluk mi jednou říká: „Jen koukej, jednou tam budeš ty.“
Jak obtížné je plnit soutěžní výzvy? A jaký jste měli časový plán?
Úkol trval dva dny. V show pak vidíte jednu výzvu týdně, ale točila se vždycky během dvou dní. Začalo se v pět ráno a přijeli jsme na lokaci, kde nám Heidi tu výzvu zadala. Pak jsme měli zhruba hodinu na črtání a inspiraci. Na oběd už jsme byli zpět ve studiu, a ještě předtím jsme se zastavili v obchodě s látkami. Pak jsme na tom zbytek dne pracovali. Další den jsme na modelech pracovali až do večera, kdy už následovala módní přehlídka. O půlnoci se hodnotilo a jeden soutěžící šel domů. Bylo to našlapané, navíc jsme během jedné výzvy vždycky vytvářeli dva modely. Byl to fofr. Proto jsou pak během hodnocení slyšet trošku srandovní poznámky typu „...ale ten zip vzadu je odfláknutý“. Jasně, vím, že je, no, bóže. Všichni tam ale víme, že jsem měl třeba fakt posledních pět minut a makal jako fretka.
Dal jste si před soutěží nějakou reality show „nalejvárnu“, nebo jste do toho šel naslepo?
Nějaké reality shows jsem sledoval, třeba Real Housewives, trošku jsem tedy tušil, do čeho jdu. Můj bývalý přítel navíc tehdy pracoval v televizi, takže jsem trošku vyzvídal. A taky jsem chápal, že producenti potřebují udržet diváka a tvořit dramatické momenty, je to jejich práce. Ostatně, není nic nudnějšího než sledovat tři lidi, jak šijí šaty. Něco se musí dít! Ale byla to sranda, bavilo mě to a těžím z toho dodnes.
Pojďme se ještě pobavit o kolekci, kterou jste představil na letošním We’re Next...
Kolekce se jmenuje The Presence od Absence a reflektuje smrt mojí babičky. Odešla začátkem letošního roku jen den po mých narozeninách. Už když jsem na kolekci začínal v prosinci pracovat, byla tak trochu o ní. Naučila mě totiž spoustu věcí, třeba vděčnosti nebo jak hledat v životě spokojenost. To je totiž strašně důležité. Ale pak v procesu příprav zemřela a já najednou vůbec necítil žádný pocit vděčnosti a říkal jsem si: „Sakra, umřela jsi, a já nechci.“
Měl jste pocit, že vás zradila?
To ne. Spíš jsem cítil, že prostě nechci, aby umřela. Nechtěl jsem mít jen vzpomínku, chtěl jsem tady mít babičku. Nejde tedy o kolekci, která by ji oslavovala, pojednává spíš o mém prožívání té ztráty. V širším slova smyslu vyjadřuje nostalgii nad ztrátou věcí, které tu najednou nejsou. Hodně jsem se znovu zaměřil na masky, s nimiž jsem pracoval už dříve, a teď se mi to vrátilo. Má to jistou vrstvu anonymity. Některé masky jsou z plastu a jde skrze ně vidět, ale vlastně ne tak docela. Je to už v tom názvu kolekce – mnoho věcí tu zároveň je i není. V tomto případě tu máme masky, ale jsou průhledné a neslouží tak, jak by asi masky sloužit měly. V tom spočívá nostalgie, s níž tu pracuju. Je o věcech, které chcete, ale nemůžete mít, o tom, že po něčem toužíte, ale nikdy už to nedostanete prostě proto, že už to neexistuje.
Připomíná mi to procházky Prahou, která se strašně rychle mění, a stavby, co znám odmalička, mizí a místo nich rostou nové...
Ano! Vzpomínám si, že jsem nedávno jel s taťkou autem a projížděli jsme parkoviště u nějakých stavebnin a táta říká: „Koukej, tady jsem vyrůstal.“ A najednou jsem se cítil tak zvláštně. Jsme zvyklí, že tyhle poznámky starší lidé mívají, ale začínám si uvědomovat, že si těch změn všímám i já sám.
A teď otázka, kterou pokládám každému: Jaká je vaše oblíbená drag queen a real housewife?
Bob The Drag Queen. Hrozně mě baví, co dělají s Monet X Change. Co se týče Housewives, nedám dopustit na Atlantu. Myslím, že Nene je moje nejoblíbenější postava. A pak mám moc rád Beverly Hills, ale je to sezonu od sezony. Někdy mám fakt rád Eriku, jindy ji nemůžu vystát. Ale miluju její attitude.
Vogue
Doporučuje
Design
Erwan Bouroullec: Hledět nad rámec jednotlivce mi umožňuje zabývat se otázkami civilizace
Jana Zielinski14. 10. 2025
Vogue Supports Local Fashion
Romantický, krehký, osobný. Pavol Dendis a jeho Romantic Rave
Barbora Brušková8. 10. 2025
Celebrity