Fashion

Co by se stalo, kdyby v Číně přestali nakupovat módu ze západu?

Potom, co společnost Nike oznámila, že končí na ruském trhu, přišla se zprávou o poklesech prodejů na trhu v Číně. Může propaganda změnit módní preference jednoho z nejdůležitějších odbytišť euroamerických oděvních gigantů?
Za poklesy prodejů může podle serveru Vogue Bussines takzvaný lagging factor, díky kterému ekonomové stvrzují tendence trhu po jeho proměně. Lagging factor však sám o sobě žádné změny nepředvídá, jen je z krátkodobého hlediska potvrzuje. 
Foto: Simon Launay

Vedení značky ale navzdory prvnímu výraznějšímu čtvrtletnímu poklesu po více jak dvou letech zůstalo před investory sebevědomé. „V těchto časech se silné značky stávají ještě silnějšími,“ řekl jim Nike CEO John Donahoe. Naštěstí pro Nike propady v Číně vyrovnaly zisky v Evropě. 
Příčiny poklesu ale zatím nelze zcela jasně určit. Do přehledů se totiž propsaly ještě před stažením značky z Ruska, takže na ně toto rozhodnutí nemůže mít výraznější vliv. Ekonom Dref Easton ale například tvrdí, že se propaganda spojená s ruským výkladem války na Ukrajině bude šířit i do proruských regionů, kde může, byť nepatrně, měnit pohled veřejnosti na kulturu, která se jeví jako protiruská. 
Už tak je pozice distributorů módy, ale i dalších euroamerických lifestylových brandů působících na území pevninské Číny v nelehké situaci. Státem kontrolovaná média se do nich nezřídka obouvají s neopodstatněnou kritikou. Té často musí čelit například řetězec Starbucks nebo Apple. Navíc platí výrazně vyšší poplatky za dovoz svého zboží než v případě jiných autonomních regionů v Číně, to se promítá na ceně a následně i na chování zákazníků. Ti jednoduše jezdí nakupovat levněji například na Tchaj-wan nebo do Hongkongu.   

Ze situace, která by se dala označit jako tiché přihlížení obchodování s evropskou a americkou módou, zatím čínský režim jedině těží. Nelze ale vyloučit, že by své propagandistické výpady zostřil ve snaze dokázat Rusku svou podporu. Kdyby se tak stalo, k omezení nákupů by se odhodlala především postupně se formující čínská střední třída. Ta by dala ruce pryč od takového zboží, které v regionu nabízí právě značky jako Nike. Movití Číňané by svou věrnost k Fendi produktům nezradili, stát by na velkých clech za dovoz takto nákladného zboží stále vydělával a režim by plnil podstatnou část politické agendy. 
Kdyby tak v Číně částečně přestali nakupovat euroamerickou módu, podobných poklesů by u sportovních brandů, highstreet značek, ale i globálních řetězců pravděpodobně výrazně přibývalo. Otázkou zůstává, jak by tento vývoj dál ovlivňoval souvislosti na jiných trzích.