Život zasvěcený kráse: Hamish Bowles vzpomíná na Valentina

Valentino Clemente Ludovico Garavani, známý jednoduše pod nezaměnitelně silným jménem Valentino, se narodil 11. května 1932 ve Vogheře, poměrně klidném městečku ztraceném někde mezi Milánem a Janovem. Ještě než však 19. ledna ve věku 93 let zemřel, proslavil místo svého zrození coby muž, který dobyl svět módy a stylu. Zanechal po sobě specifickou představu krásy, luxusní, výraznou, okázalou, bezchybnou a ženskou, kterou vtiskl všemu, čeho se dotkl. „Miluji krásu, není to moje vina,“ říkal Valentino se svým typickým pokrčením ramen. V módě viděl způsob, jak okouzlit a uchvátit ženy. Zpočátku jen své klientky, později svůj záběr rozšířil na celý dokonale oblékaný svět.

Studoval na Accademia dell’Arte v Miláně, kde se věnoval jak francouzštině, tak módě, a poté se v sedmnácti letech přestěhoval do Paříže, aby pokračoval na École des Beaux-Arts a na Chambre Syndicale de la Couture. V roce 1951 získal místo učně u athénského návrháře Jeana Dessèse, který oblékal královské rodiny a dámy z vysoké společnosti do svých dokonale řasených a sytě barevných večerních rób. Jacqueline, comtesse de Ribes, se oblékala u Dessèse, a když ji Oleg Cassini požádal, aby pro něj v Paříži navrhla několik šatů, zmínila to Dessèsovi se slovy: „Nevím, jak kreslit chic.“ Dessèse to pobavilo. „Mám italského ilustrátora,“ řekl jí, „který by si rád po pracovní době trochu přivydělal kreslením pro vás.“ A tak se zrodilo přátelství mezi Valentinem a Jacqueline.

Během působení u Dessèse vytvořil Valentino, zatím jen ve skicách, sérii bohatě nařasených a vyšívaných šatů jako fantazijní projekt. Byly mezi nimi mimo jiné denní šaty z modrého šifonu (kilometry a kilometry látky). A taky večerní róba vyšívaná kamejemi s květinami a s růžovým, žlutým a hnědým šifonem nařaseným přes živůtek a splývajícím po zádech až k zemi – šaty pro hvězdu z filmového studia Cinecittà. Když v roce 1992 slavil třicáté výročí svou výstavou a večírkem, celý společenský svět se sjel do Říma. Jeho dílny tehdy tajně zrealizovaly tyto rané návrhy a ukázalo se, že jsou ve fyzické podobě stejně okouzlující, jako byly ve Valentinových představách.

Když Guy Laroche, Dessèsův asistent, odešel založit svůj vlastní couture dům, Valentino se k němu na několik let připojil. Poté krátce pracoval pro rusko-gruzínskou princeznu Irene Galitzine, která proslavila palazzo pyžama v rámci opulentní večerní módy. V roce 1959 pak Valentino s podporou svého otce a rodinného přítele založil vlastní módní dům.

Mezitím mu do života vstoupil někdo zásadní. Giancarlo Giammetti nedávno vzpomínal na jejich první setkání v římské kavárně, kde seděl sám. „Přistoupil ke mně jeden milý člověk a zeptal se: ‚Jste sám?‘ Řekl jsem: ‚Ano.‘ ‚Nevadilo by, kdybychom si s přítelem přisedli?‘ Samozřejmě,“ vzpomínal Giammetti. „A Valentino si sedl vedle mě – pamatuji si to velmi živě.“ Tmavé vlasy rámovaly Valentinovu opálenou tvář s jejími smyslnými rysy a pronikavě modrýma očima. „Pak na mě Valentino začal mluvit francouzsky. Řekl jsem mu: ‚Prosím?‘ ‚Ach, promiňte, právě jsem se po sedmi letech vrátil z Paříže, mysl mi přepíná do francouzštiny a zdálo se mi, že mluvíte francouzsky…‘“ Giancarlo Giammetti skutečně studoval francouzštinu po většinu života. „Řekl: ‚Odteď, kdykoli se uvidíme, budeme mluvit francouzsky.‘ A dodnes to tak je. Neuvěřitelné.“

Francouzština zůstala jejich jazykem nejprve jako milenců, později jako blízkých přátel a obchodních partnerů, po celý Valentinův život. Valentino si brzy pronajal bohatě zdobený byt na Via Condotti, ale necelý rok poté čelil bankrotu. Ačkoli Valentino vinu připisoval svému „šampaňskému vkusu“, někdo tu zjevně neplatil nájem. Salon jednoduše přestěhovali do paláce ze 16. století na Via Gregoriana. Mimochodem, Giammetti nedávno byt na Via Condotti odkoupil a nechal jej přeměnit na své kanceláře studiem Peregalli pod vedením Laury Sartori Rimini. Vznikla soustava opulentních místností s hedvábnými tapetami a sametovými stěnami, s nábytkem od Hervé van der Stratena a starožitnostmi. To, co se mohlo v roce 1959 zdát „šampaňským vkusem“, je dnes vznešené a určující.

Valentino si postupně vydobyl své místo v módním světě. Jeho výrazný vzhled přitahoval tisk, ale hvězdy projíždějící Římem okouzlily především jeho šaty. Když si Elizabeth Taylor během natáčení Kleopatry vybrala jeho plisované bílé sloupové šaty bez rukávů s dvěma pruhy pštrosích per u lemu na premiéru Spartaka, všichni si toho všimli. Jeho práce se brzy objevila i ve Vogue. Módní redaktorka Gloria Schiff mu nejen otevřela dveře do světa časopisu, ale také ho představila Jacqueline Kennedy Onassis, která se rychle stala jednou z nejvýznamnějších ambasadorek domu a trávila s Valentinem a Giammettim dovolené na Capri. V roce 1964 Valentino debutoval se zvířecími motivy, například sakem s potiskem zebří srsti oblečeném přes bílou saténovou sukni, a v roce 1967 byla Veruschka fotografována v uličkách Říma ve výrazném kabátu se vzory inspirovanými tygřími pruhy. Následovala mimořádně úspěšná bílá kolekce pro jaro–léto 1968 a slavné fotografie v římském bytě Cyho Twomblyho.

Valentinova červená (jeho legendární odstín), odvážná, sebevědomá a neomlouvající se, se stala jeho poznávacím znamením. Jak jeho jméno sílilo, klientela se rozšiřovala o Audrey Hepburn, Sophii Loren, Jacqueline Kennedy Onassis, Nan Kempner, Lynn Wyatt, Susan Gutfreund a řadu princezen. S tím rostla i okázalost jeho rezidencí od římského penthousu až po dům na Via Appia, který vyzdobil Renzo Mongiardino. 

V polovině 90. let jsem byl pozván do château de Wideville, zámku ze 17. století nedaleko Versailles, kdysi sídla madame de la Vallière, milenky Ludvíka XIV. Prošel jsem zahradami Jacquese Wirtze, plnými levandule, růží a letních květů, a poté vstoupil do domu, jehož interiéry navrhl Henri Samuel, s nefritově zelenými sametovými křesly a nádechem chinoiserie, které dodávaly přísné architektuře téměř fantaskní atmosféru Palm Beach. V obývacím pokoji visel obrovský obraz Francise Bacona: abstraktní postava sedící na koberci z růží, nečekaně „valentinovská“ interpretace Baconova světa.

Když jsem se chystal usednout k večeři, dojat zahradami, interiéry a vším, co Giancarlo a Valentino v životě vytvořili, řekl jsem Valentinovi: „To, co jste dokázal, je vytvořit krásu.“ Stiskl mi ruku a se slzami v očích odpověděl: „Je to krása.“