Klobouková jehlice: ozdoba účesu i nebezpečná zbraň

Fenomén Gibson Girl byl první globální ideál krásy, který v 90. letech 19. století stvořil Charles Dana Gibson, ilustrátor amerického časopisu Life. Tato gibsonka vyrostla z ideálů neduživé viktoriánské krásy směrem k aktivnímu ženství, které se šířilo z Ameriky do Británie i na starý kontinent. „Nová žena“ byla vysoká, sportovně založená a disponovala sebevědomým, lehce nadřazeným výrazem (hauteur), který muže spíše zastrašoval, než aby je vyzýval k lacinému flirtu. Tělesnou siluetu Gibsonovy dívky charakterizovalo písmeno S, které určoval „zdravější korzet“ Swan-Bill s pevnou, rovnou přední výztuží. Tento design tlačil boky dozadu a hruď dopředu, čímž vznikal efekt ladné a plné pigeon breast (holubí hruď). Vytvářelo se tak specifické držení těla, které se přenášelo do jedinečné chůze známé jako Gibson Walk. Po chodníku kráčející žena se vyznačovala plynulým, plavným pohybem, přičemž horní část těla vypadala, jako že pluje, zatímco boky se rytmicky pohupovaly v nadýchaných sukních a dodávaly křivkám v pohybu jasný akcent.

Korunou krásy Gibson Girl byl i působivý, vysoko vyčesaný účes typu chignon, bouffant či pompadour. Na objemu těmto kadeřnickým výtvorům dodávaly speciální příčešky zvané rats, vyrobené z koňských žíní či vlastních vyčesaných vlasů. Tento účes zvýrazňoval délku krku a opticky přidával na výšce postavy. Společenské postavení těchto žen umocňovaly i klobouky s dlouhými pery, které připomínaly spíše umělecké instalace nežli praktické pokrývky hlavy. Nedílnou součástí této scénografie byli i exotičtí ptáci, kteří se pomyslně uhnízdili na rozsochatých účesech. Umění taxidermie – vycpávání zvířat – bylo pozůstatkem viktoriánské estetiky, která tímto způsobem uchovávala cizokrajnou krásu. Peří kolpíka růžového, dováženého v rámci koloniálního obchodu, v té době dosahovalo trojnásobku hodnoty zlata a jen londýnské aukční síně ročně odbavily peří odpovídající dvěma statisícům volavek stěhovavých. Tato módní rozmařilost, pro kterou se vžil termín Millinery Murder (kloboučnická vražda), byla krutá i na tehdejší poměry. Harriet Hemenway a její sestřenice proto iniciovaly masové protesty, které vedly k prvním zákonům na ochranu životního prostředí v USA a také k dodnes fungující společnosti na ochranu ptáků Audubon.

Bohatě vypravené klobouky nedržely na hlavě samy o sobě, a tudíž se musely přišpendlit až 30 centimetrů dlouhými ocelovými jehlicemi, které pronikly celou tou složitou architekturou a bezpečně ji upevnily skrze vlasy. Špendlíky byly sice produktem průmyslové výroby, ale tyto speciální jehly se staly součástí vysokého umění. Secesní mistři jako Charles Horner z jejich hlaviček udělali prestižní šperk, kde stříbro a smaltované organické motivy ostře kontrastovaly s chladnou, užitkovou ocelí. Tento artefakt však našel i jiné, původně nezamýšlené využití. V době, kdy se moderní žena začala osamostatňovat a bez doprovodu se pohybovat v anonymitě metropolí, narážela na dotěrné, obtěžující muže. Masher, jak se těmto nenechavcům říkalo, se vyskytoval zejména ve veřejné dopravě, kde se na ženy nevybíravě a často i agresivně tlačil. Legendárním příběhem této éry se staly události z roku 1903. Leoti Blaker, turistka z Kansasu, tehdy cestovala v newyorském dostavníku, kde se touto jehlicí ubránila neodbytnému, dorážejícímu muži. „Pokud newyorské ženy tolerují obtěžování, dívky z Kansasu nikoliv,“ prohlásila do novin a její výrok se stal společenskou senzací. „Gibsonovy ženy“ se z pasivního objektu mužské touhy staly aktivními „ozbrojenými občankami“, které si svůj prostor v ulicích vybojovaly kloboukovými jehlicemi – miniaturními obdobami mužského kordu.

Rostoucí sebevědomí žen a schopnost efektivní sebeobrany vyvolaly v mužském světě vlnu morální paniky. Tisk pro ni brzy našel dramatický název: The Hatpin Peril (nebezpečí kloboukových jehlic), který byl osvědčenou součástí tehdejších společenských rubrik. Z původního elegantního módního doplňku se v očích zákonodárců stal „meč na hlavách dam“ a nekontrolovaná veřejná hrozba. Tato obsese délkou oceli vyvrcholila v březnu 1910 v Chicagu, kde radní pod hrozbou vysokých pokut a zatčení zakázali nošení jehlic delších než devět palců (cca 23 cm). Boj o centimetry nezohledňoval jen bezpečnost, ale také maskoval mužskou úzkost z rodící se ženské autonomie. Ženy v Chicagu i New Yorku však na tento spor argumentovaly břitkou logikou: pokud radnice nedokáže vymýtit násilí v ulicích, nemá právo odzbrojovat jeho potenciální oběti. V Austrálii roku 1912 zašel tento legislativní hon na čarodějnice s jehlicemi v kloboucích ještě dál – šedesát žen v Sydney se raději nechalo uvěznit, než aby zaplatily pokutu za své „příliš dlouhé“ ozdoby. Tímto gestem občanské neposlušnosti se z jehlice stal politický symbol, který začal rezonovat i ve středoevropském kontextu. Slavná litografie Hutnadelballade (1911), jejímž autorem byl česko-rakouský grafik Moriz Jung, varovala každého muže, aby si od ostrého hrotu módy raději držel odstup.

Definitivní konec této jehlicové éry nepřinesly zákony, ale radikální proměna životního stylu. První světová válka vtrhla do dámských šatníků s nekompromisní věcností. Ženy v továrnách, dopravě a nemocnicích potřebovaly především mobilitu, a nikoliv komplikovaná „ptačí hnízda“ na hlavách. Dlouhé ocelové ostny se v novém uspořádání světa staly nepraktickým a nebezpečným anachronismem. S nástupem 20. let a éry flappers pak přišel definitivní estetický zlom. Pečlivě načesané pompadoury se zkrátily na sestřih zvaný bob a nazdobené širáky nahradily úzké klobouky typu cloche (zvoneček). Tyto apartní pokrývky hlavy se stahovaly hluboko do čela a obešly se bez jakýchkoliv zajišťovacích pomůcek. Klobouková jehlice se tak stala symbolem přechodu od dekorativní pasivity k fyzické suverenitě. Byl to svého druhu první „módní doplněk“, který ženě poskytl přímý nástroj k obraně integrity a rozšířil její osobní prostor v době, kdy se o své společenské uznání teprve začínala hlásit. Zatímco sufražetky a radikální hnutí New Woman vedly svůj boj na politických barikádách, „Gibson Girl“ bojovala zdůrazněnou ženskostí. Není růže bez trnu, a tak se tyto půtky neobešly bez šrámů či lehkých zranění. „Šermování“ kloboukovou jehlicí se však přechodně stalo součástí rodících se technik ženské sebeobrany a umožnilo ženám zjednat si v jejich intimní zóně všeobecný respekt.