Ruce v teple aneb Kapesní historie rukávníku

Rukávník (česky také štuc z německého Stutzen) je samostatný kus oděvu, sešitý nejčastěji z kožešiny do válcovitého tvaru, přičemž má otvory pro ruce na obou stranách. S rukávníkem se dnes nejčastěji setkáme jako s praktickým doplňkem na madlech kočárků. V dějinách oděvní kultury byl však měřítkem prestiže i nosičem nejrůznějších skrytých významů.

Starověcí Římané byli zvyklí na teplé podnebí, ale když expandovali do chladných provincií Galie či Británie, museli chránit své ruce před mrazem prostřednictvím manicae. Plinius Mladší ve svých dopisech vzpomíná, že jeho písař nosil v zimě tyto prodloužené rukávy tuniky dosahující až k dlani, aby chlad nepřerušil jeho studium. 

Po pádu Říma a nástupu středověku se setkáváme s výrazem muffula, který přežívá v cizojazyčných označeních rukávníku (anglicky muff, holandsky mof, francouzsky moufle). V kartuláři z roku 817 n. l., který se zabývá příděly oblečení pro mnichy, se jako muffulae označovaly zimní rukavice vyrobené z ovčí kožešiny. 

Skutečným aristokratickým předchůdcem rukávníku však byla hupelanda (houppelande), která dominovala evropské módě přibližně mezi lety 1360 a 1450. Tento svrchní, nařasený oděv byl charakteristický svými zvonovými rukávy, často podšitými luxusní kožešinou z hranostaje či sobola, které přesahovaly délku paže i o několik desítek centimetrů. Ikonografie té doby (např. obrazy Rogiera van der Weydena) zobrazuje postavy, které mají ruce skryté hluboko v protilehlém rukávu nebo je drží zkřížené na hrudi uvnitř masy látky. V kryptě katedrály sv. Víta byla nalezena hupelanda Jana Zhořeleckého (datovaná kolem roku 1396), která je považována za jeden z mála takto komplexně dochovaných exemplářů na světě.

Vláda hupelandy v říši módy skončila ke konci 15. století. V té době se v rukou evropské aristokracie objevuje zvláštní předmět zvaný zibellino (z italského výrazu pro sobola). Tento evoluční mezičlánek mezi hupelandou a rukávníkem představoval luxusně vypreparovanou kůži sobola, kuny či lasice, často opatřenou zlatou, šperkařsky zpracovanou hlavou a tlapkami posázenými drahokamy. Na Tizianově Portrétu vévodkyně z Urbina (Eleonory Gonzagy) můžeme spatřit zibellino ležérně přehozené přes ruku. Vydělaná kůže představovala kuriózní haptický šperk, který ruku zahřívá, hladí i zdobí. 

Ta nejdůležitější funkce zibellina však byla magická. Středověké bestiáře (jako Aberdeen Bestiary) totiž tradovaly, že lasice a kuny počínají skrze ucho a rodí ústy, což bylo vnímáno jako paralela k Neposkvrněnému početí Panny Marie. Zibellino tak sloužilo jako mocný talisman plodnosti a ochrany pro těhotné ženy a naučilo evropské dámy nosit v ruce samostatný, kožešinový, luxusní předmět. Rukávníky jako takové vznikly v době, kdy se rukávy pod vlivem španělské módy zúžily, ale venku vládla extrémní zima tzv. malé doby ledové. První písemné zmínky o muffu se objevují kolem roku 1570 (např. nákup „jedné fur countenance“ pro královnu Alžbětu I. v roce 1579). Rukávníky z konce 16. a počátku 17. století stále ochraňovaly před chladem, ale zároveň získávaly luxusní estetiku zibellina.

V průběhu 17. století byl rukávník součástí zimní výbavy pro obě pohlaví. V deníku Samuela Pepyse, neocenitelné kronice života v Londýně 60. let 17. století, Pepys k datu 30. listopadu 1662 poznamenává: „Dnes jsem poprvé nosil rukávník, je to loňský rukávník mé ženy, a jí jsem koupil nový; slouží mi velmi dobře.“ Tato pánská adaptace nebyla v barokním Londýně výstřelkem, ale normou; kavalíři nosili rukávníky zavěšené na stuze kolem pasu s nonšalancí a schovávali si do nich pěstěné ruce. 

Rukávníky tohoto období zaznamenal s bezprecedentní precizností český barokní rytec a kreslíř Václav Hollar (1607–1677) působící v Londýně. Hollarova fascinace kožešinou hraničila s uměleckou obsesí. Schopnost zachytit jehlou na měděnou desku měkkost, lesk a objem sobolí či liščí srsti je dodnes nepřekonaná. V jeho cyklech Čtvero ročních dob (The Four Seasons) se alegorie Zimy (Winter) stává hymnou na rukávník. Hollar vytvořil několik verzí, z nichž každá posouvá vnímání tohoto doplňku. Rytina A Muff in Five Views (cca 1645–46) a série Theatrum Mulierum ukazují rukávník jako dominantní prvek oděvu. V jeho zobrazení Zimy nese dáma v masce a kožešinách rukávník, o němž dobový verš praví: „The cold not cruelty makes her wear / In Winter, furs and Wild beasts hair“ (Chlad, nikoli krutost, ji nutí nosit v zimě kožešiny a srst divoké zvěře).

V období rokoka se rukávník stává samostatným, statusovým doplňkem. Do módy přicházejí péřové rukávníky, které byly vyráběny z labutího peří, ale i z exotických ptáků. Rukávník, ať již byl vyroben z čehokoliv, sloužil i jako kabelka pro soukromé předměty. Dámy v něm nosily billets-doux (milostná psaníčka), flakony s parfémem, peníze, a v pozdějších dobách dokonce malé muff pistols (kapesní pistole). V době absence kapes na dámských šatech byl rukávník jediným soukromým prostorem na veřejnosti. 

Ruce ženy, založené do měkké kožešiny, propůjčily předmětu i erotický náboj. Protože slangový výraz muff (od cca 90. let 17. století) začal označovat ženské genitálie, bylo zasouvání rukou do rukávníku čteno jako intimní, autoerotické gesto. Tento vyhřátý tunel však měl i jiné obyvatele. Specifickým fenoménem 18. a 19. století se stali tzv. rukávníkoví psi (chiens de manchon, muff dogs). Miniaturní plemena poskytovala dámám teplo i společnost přímo uvnitř kožešiny. 

Tato móda vyvrcholila až v 19. století s příchodem císařského Sleeve Pekingese, psů šlechtěných v Číně tak, aby se vešli do rukávu roucha. Když byl v roce 1860 vyrabován Letní palác v Pekingu, pět těchto psů putovalo do Británie. Fenka příznačně pojmenovaná Looty (Kořist) skončila v náručí královny Viktorie a stala se živoucím klenotem evropských rukávníků.

S příchodem 19. století zmizel „zženštělý“ rukávník z pánského šatníku a stal se výhradně ženskou doménou. Během viktoriánské éry jeho velikost značně kolísala od drobných rukávníčků empíru až po nepřehlédnutelné, „medvědí“ rukávníky edwardiánské éry. 

Když v roce 1899 publikoval sociolog Thorstein Veblen své klíčové dílo Teorie zahálčivé třídy, těžko by našel lepší příklad „okázalé zahálky“. Veblen totiž ve své studii argumentuje, že oděv vyšších tříd musí demonstrovat, že se jeho nositel neúčastní produktivní manuální práce. Ženy z buržoazní smetánky, které měly ruce založené v rukávníku, tuto úlohu splňovaly dokonale. Nemohly nic dělat, nemohly si otevírat dveře a dávaly tím symbolicky najevo, že jsou odkázané na hospodyně a své pracující a vydělávající muže. 

Ve 20. letech 20. století rukávník v souvislosti s emancipací flappers a „nové ženy“ nahradily rukavice a kabelky. Rukávník se od té doby stává kostýmní nostalgií, kterou tu a tam vynesou modelky tak jako na přehlídce Christiana Diora New Look (1947). 

Světlou výjimkou je rok 1965, kdy byla promítána filmová adaptace Doktora Živaga. Kostýmní výtvarnice Phyllis Dalton oblékla Julii Christie (v roli Lary) do dlouhých kabátů, obrovských kožešinových čepic a samozřejmě do rukávníků. Tento Zhivago look se stal synonymem romantické zimy a na pár let spustil lavinu ve světě módy (např. Yves Saint Laurent, Opéras – Ballets Russes, podzim–zima 1976/77). Od té doby se rukávník tu a tam objeví jako artefakt či módní solitér, ale na svou skutečnou renesanci dosud čeká.